Ve světě a na internetu se rozjíždí nový byznys. O přízeň cestovatelů se uchází několik sítí nezávislých fotografů, které klientům prakticky kdekoli pořídí profesionální dovolenkové snímky
Čech Matěj Slezák rozjel přede dvěma lety zajímavý internetový projekt. Sdružuje fotografy z celého světa a turistům, kteří se nespokojí se selfies, nabízí jejich služby. Do roka v tomto novém oboru hodlá zastínit konkurenci a stát se globální jedničkou.
Americký mladík chtěl svoji přítelkyni překvapit žádostí o ruku při projížďce na gondole a přál si mít tento moment zachycen na snímcích, aniž by jeho vyvolená měla o něčem tušení. „Aby dostal na palubu i mě, namluvil své nastávající, že v Benátkách smějí návštěvníky na kanálech fotit jenom místní obyvatelé se speciálním povolením. Nepřišlo jí to divné. Takže když jí pak na potajmu předem smluveném a nejlépe nasvíceném místě ukázal prsten, mohla jsem zachytit všechny její emoce,“ vypráví v zapadlé benátské kavárničce Olga Mufelová o zakázce, k níž se dostala přes internetovou stránku Localgrapher.com.
Osmadvacetiletá Ukrajinka, která fotí turisty v Benátkách už od roku 2012, patří mezi 217 profesionálů ze 181 destinací světa, kteří nabízejí lidem, že je při jejich cestách profesionálně vyfotí. Dohromady je dal a jejich počet stále rozšiřuje právě Slezák. V pražských ulicích totiž poznal, že selfies mnoha turistům nestačí a jsou si za snímky sebe samých na vysněném místě ochotni pořádně připlatit.
Selfie jako vařený párek
Za hodinovou seanci, po které nejpozději do čtyř dnů obdrží 35 editovaných fotek, zaplatí zákazník 350 dolarů. „Selfies jsou jako vařený párek, který si s chutí dáváte k večeři, ale jednou za čas se rozhodnete vyrazit do luxusní restaurace,“ vysvětluje na gastronomickém příměru Slezák, proč je o jeho služby v době, kdy má každý díky svému mobilu fotoaparát v kapse, zájem.
„Před lety jsem čekal na smluveném místě na korejskou turistku. Volala mi, že má zpoždění, protože se musela do hostelu vrátit pro zapomenutou rtěnku,“ dodává. To dokazuje, že to není servis jen pro zbohatlíky, kteří nevědí co s penězi, ale může to být atraktivní i pro batůžkáře. Sám ostatně během rozhovoru u piva nevypadá ve své džínové košili doplněné hustým vousem jako někdo, kdo by cílil jen na „high society“.
Právě při focení dotyčné Korejky, která si ho sama našla na internetu, napadla Slezáka myšlenka na vytvoření celosvětové sítě profesionálů, kteří by se zaměřovali na focení lidí na cestách. Pro člověka, který se chce projednou pustit své selfie-tyče, to znamená hned několik výhod. Především ho zvěčňuje lokální znalec, který ze zkušenosti ví, kde je třeba kvůli světlu nebo dejme tomu příliš velkému množství lidí fotit raději ráno a kde večer. Případně umí navrhnout krásné a přitom ne úplně „provařené“ místo. „Například v Praze většina návštěvníků touží po Staroměstském náměstí nebo Karlově mostě a já jim místo toho doporučuji vyhlídky na Vyšehradě či Petříně,“ vysvětluje devětadvacetiletý muž, který si dlouho fotografováním přivydělával o víkendech na svatbách, ale jinak se až do konce loňského roku živil jako právník Evropského spotřebitelského centra.
Další výhodou je graficky přehledná stránka, na které si může zájemce svého fotografa vybrat na základě rozdílného stylu práce: například v Amsterdamu lze využít služby hned pěti různých profesionálů.
Zbaví se tím nutnosti složitě procházet jednotlivé soukromé profily, které na něj vyskočí při googlování, a využít toho, že předvýběr už někdo udělal za něj.
Angličtina je grunt
Velké plus ale tento web, jak mi potvrzuje v katalánském přímořském letovisku Sitges další ze Slezákových localgrapherů Jordi Sáez Rodríguez, znamená také pro fotografy. Čtyřicátník s holou hlavou a výraznými brýlemi je jednou z obětí globální hospodářské krize, která v minulých letech zasáhla Španělsko obzvláště těžce. Léta pracoval jako logistik v barcelonské firmě zajišťující parkovací systém, ale roku 2012 recese udolala i jeho zaměstnavatele a Sáez se musel poohlédnout po jiném živobytí.
Sáhl po fotoaparátu, který byl dosud jen jeho koníčkem.
Rozhodl se nabízet své služby turistům, pro které je Barcelona jedním z největších magnetů Evropy. „Jenže jak zařídit, aby se o mně vůbec dozvěděli,“ popisuje Sáez klasickou nevýhodu stavu, když člověk jede výhradně na své triko. Když se dozvěděl, že existuje Localgrapher, hned proto Slezákovi nabídl své služby: byť to pro něj znamená, že z oněch 350 výše zmíněných dolarů jde pro něj jen 60 procent a zbylých 40 musí nechat pražské centrále.
Těch, kteří se Slezákovi sami přihlásili, je na seznamu menšina. Ostatní oslovil sám poté, co hodiny a hodiny „sjížděl“ stránky fotografů z různých měst po celém světě a vybral z nich ty, kteří se mu zdáli nejkvalitnější. „Výběr dělám dost přísný, přesto jsem dohromady oslovil asi 3500 osob. Naprostá většina z nich mi samozřejmě nikdy neodpověděla. Třeba u Francouzů si to vysvětluji neznalostí angličtiny. Ta je ale pro toto podnikání naprosto klíčová. Když přijde zkomolená odpověď přeložená pomocí překladače Google, většinou takového člověka hned vyřazuji. Nesmí se stát, aby mu klient při focení nebo domlouvání místa schůzky nerozuměl,“ říká Slezák.
Nejsnazší je podle něj získat fotografy v Asii. „Naše ceny jsou vysoko nad tím, jak se na jejich trhu za tuto práci platí. Naopak v drahé Oceánii jsme se svými sazbami pro tamní profesionály neatraktivní,“ říká Slezák s tím, že teprve letos v létě se mu konečně povedlo zabodnout pomyslnou vlaječku i na Novém Zélandu a v Austrálii.
Globální přetahovaná o turistu
Zakázek přes Slezáka dostává zmíněný Sáez několik za měsíc. Zařazení na seznam Localgrapher.com mu tak zatím obživu nezajistí. Stejně jako kolegové musí pokračovat ve vlastním shánění zakázek při focení svateb, narozeninových party či pokrmů, což na druhé straně není od věci: fotograf neustrne v jedné šabloně. Také proto Katalánec, který se během rozhovoru snaží se střídavými úspěchy naučit vyslovovat křestní jméno zakladatele Localgrapheru, oceňuje, že Slezák umožňuje svým fotografům pracovat i pro přímou konkurenci.
A ta existuje už od března 2013. „Když jsem nápad na Localgrapher dostal, byl jsem úplně nadšen. O to víc jsem byl zklamán, když jsem při rešerši na internetu zjistil, že jedna taková firma už existuje,“ líčí Slezák. Jmenuje se Flytographer a založila ji Kanaďanka Nicole Smithová, která předtím 13 let působila jako marketingová manažerka pro počítačový gigant Microsoft. Jak vypráví ve skypovém rozhovoru ze sídla společnosti ve Victorii v jihozápadním cípu Kanady, podnět jí k tomu dala osobní zkušenost. „V roce 2011 jsem se po dlouhé době sešla v Paříži se svou nejlepší kamarádkou, ale rozmazané fotky, které jim pořídili kolemjdoucí nebo které udělaly samy, nestály za nic. Druhý den jsme o focení požádaly jednu kamarádku, která během dvaceti minut dokázala atmosféru našeho setkání přesně vystihnout. Hned jsem viděla, že mám v ruce nejlepší suvenýr z naší cesty a že po něčem takovém prahnou i další turisté. Byla to díra na trhu, nad kterou jsem devět měsíců přemýšlela, než jsem se odhodlala to risknout,“ líčí začátky blonďatá čtyřicátnice Smithová.
Nejhorší prý bylo přesvědčit fotografy, aby se k ní přidali. „Vše jsem vytvářela z nuly. Nejenže jsem zavedla novou značku, ale i nový koncept. Naštěstí lidé dnes na internetu přijímají novoty ochotně.“ Nad Localgrapher v rozhovoru trochu ohrnuje nos: „Je to frustrující, prostě úplně zkopírovali náš obchodní model. Na druhé straně když tvůj projekt někdo zkouší zopakovat, je to důkaz, že skutečně funguje.“ Podle její rešerše se už o průlom pokoušel tucet adeptů, ale pět z nich po krátké době odpadlo. V nabídce tak nadále figurují ještě například Local Lens, TripShooter či ShootMyTravel. Dnes těžko předvídat, kam se trh pohne. Zda z konkurenčního boje vyjde jen jeden vítěz, nebo si mezi sebou turisty rozdělí.
Každopádně je tu jedna jistota. Prostor pro růst v oboru, který v globalizovaném světě dostal jméno vacation photography, což lze do češtiny nepříliš obratně přeložit jako fotografování dovolenkářů, je ohromný. Stačí si představit, že by o podobné služby projevil zájem jen každý stý člověk, který vyjede za hranice. Smithová si je toho vědoma a možná trochu neskromně sní o tom, že už v roce 2020 bude normální, když člověk před odjezdem na prázdniny oznámí svým známým: „Mám koupenou letenku, zarezervovaný hotel a domluveného flytographera.“
Localgrapher na dlouhém chvostu
Slezák s jejím jednoznačným odsudkem nesouhlasí, byť částečnou inspiraci přiznává. Zároveň ovšem tvrdí, že i Kanaďanka si z jeho stránky vyzobala některé nápady. Všichni zakladatelé tohoto zcela nového odvětví se totiž podle něj snaží být prostě nejlepší, z čehož v konečném důsledku profitují zákazníci. „Jako první jsem klientům nabídl stoprocentní refundaci v případě, že s fotkami nebudou spokojeni,“ nabízí Slezák příklad, v čem ostatní předběhl.
A naopak hned uvádí příklad toho, kdy od konkurence za oceánem převzal nápad, na který by sám nepřišel. „Do nabídky jsem nově zařadil focení dámských rozluček se svobodou. V našich zeměpisných šířkách to běžné není, ale v Americe jsou takzvané bachelorette parties velkým trendem,“ vysvětluje.
A mimochodem: potajmu focená žádost o ruku popsaná na začátku článku, která v Česku rovněž nemá tradici, představuje pro Localgrapher.com 40 procent zakázek.
Přízemní plány si Slezák nedává. „Paní Smithová je z nás očividně nervózní. Má proč. V horizontu jednoho roku se chceme stát jedničkou na trhu jak obratem, tak počtem lokalit a spolupracujících fotografů,“ představuje Slezák plány na svržení průkopnice byznysu z trůnu. Jestli je to reálné, ověřit nelze. Statistiky o vývoji počtu zákazníků, které jsou daleko podstatnější než další dva ukazatele, nechce ani on, ani Smithová z taktických důvodů zveřejnit. Kanaďanka mluví jen o celkovém počtu desetitisíců domluvených a uskutečněných focení, Čech zase o tom, že v posledních měsících letí počty klientů nahoru o vysoké desítky procent.
Strategii mají každopádně výrazně odlišnou.
Zatímco Flytographer je silný ve velkých městech s nevyčerpatelným množstvím turistů jako Londýn či New York, český vyzývatel se soustředí spíše na pokrytí takzvaného „dlouhého chvostu“. Ekonomická teo rie těmito slovy definuje prodej mnoha různých položek s malým obratem a v byznysu prázdninového fotografování jde zhruba o toto: Slezák chce mít podchycenou většinu španělských přímořských resortů, které mohou v součtu přebít i takový návštěvnický hit, jakým je třeba Barcelona.
Smithová se snaží klienty nabrat prostřednictvím spolupráce s hotelovými řetězci, jako je Four Seasons. O to ale Slezák vůbec nestojí. Hotelový byznys mu připadá příliš uzavřený a pochybuje, že lze v jeho rámci vyjednat smysluplné podmínky. „Spíše mě zajímá spolupráce s internetovými startupy v oblasti cestovního ruchu, jako jsou průvodcovské aplikace.“
Výrazně se také liší v tom, jak firmu řídí. Zatímco Smithová má v kanadské centrále k ruce patnáct spolupracovníků, Slezák vše zvládá pouze s jedním kolegou, který je zodpovědný především za web a nastavení parametrů tak, aby se jejich stránka při googlování objevila co nejvýše. „Samozřejmě na některé konkrétní úkoly najímáme externisty, ale ve dvou máme nízké náklady na výplaty a všechen zisk můžeme dávat do dalšího rozvoje značky,“ vykládá.
Oba konkurenti se naopak shodují v plánech na brzké vytvoření jazykových mutací svých doposud pouze anglicky psaných webů. V případě Locagrapher.com přijde na řadu nejdříve čínská a ruská verze. A co česká klientela? „Neděláme si statistiky, odkud naši zákazníci pocházejí, ale domnívám se, že Čecha jsem ještě neměl,“ říká. „Obracejí se na nás především mladí lidé, kteří s internetem už vyrostli. Starší ročníky přijdou na focení, jen když jim službu někdo koupí na dárkový poukaz,“ dodává s tím, že se narodil do šťastné doby, protože ještě před 15 lety by takový projekt nemohl vůbec fungovat. „Nechci naskakovat do startupové bubliny, v níž si inovátoři myslí, že po roce práce mohou svůj nápad prodat za stamiliony,“ reaguje zakladatel Localgrapher.com na otázku, jakou má dnes jeho firma hodnotu. Ostatně ji ani prodat nechce. V tom jsou Slezák se Smithovou zajedno.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
