Boom solárních panelů nakonec vede k přísnější ochraně půdního fondu
Úbytek zemědělské půdy způsobený zástavbou neznamená jen nevratné zmenšení produkčních ploch pro zemědělství, ale i ztrátu volné krajiny spolu s jejími hydrologickými, ekologickými nebo estetickými funkcemi. Z vyjádření zástupců ministerstev zemědělství a životního prostředí, ale i představitelů Agrární komory nebo různých ekologických hnutí vyplývá, že se jedná o vzácný případ široké názorové shody na nutnosti řešit tento problém.
Několik čísel
Průměrný roční úbytek zemědělské půdy v ČR mezi lety 2000 a 2008 činil 3900 hektarů. Zatímco v roce 2000 byla zaznamenána ztráta ve výši 1700 hektarů, v letech 2007 a 2008 se jednalo již o rozlohu přesahující 5000 hektarů za rok. Každý rok tak nevratně ztrácíme jedno a čtvrt promile z celkové plochy zemědělské půdy. Za sledované období posledních devíti let to činí více než 35 tisíc hektarů. To je pětina Lichtenštejnska, tři čtvrtiny katastrální výměry Prahy nebo 54 tisíc fotbalových hřišť. To, co nás ale musí ještě více varovat, je trend těchto změn. Trojnásobné zrychlení procesu během desetiletí musí být ještě více alarmující než momentální absolutní hodnoty. Jde o vrchol trendové křivky, nebo bude růst trvalého záboru pokračovat? Jen naprostý naiva by věřil v zastavení výstavby na zemědělské půdě. Na rozumnou regulaci jejího tempa však rezignovat nesmíme. Sazby finančních odvodů stavebníků za odnětí ploch ze zemědělského půdního fondu se za minulých osmnáct let nezměnily. Nástroj, který měl zrazovat od výstavby „na zelené louce“ a stimulovat využívání takzvaných brownfields, se časem stal bezzubým. Během minulých let šlo 40 procent z těchto odvodů do rozpočtu příslušné obce, zbylých 60 procent bylo odváděno do Státního fondu životního prostředí. Pro celou řadu obcí byly tyto příjmy svojí výší velmi významné. Na jedné straně je jistě správné, že tyto prostředky mohou přispět k rozvoji dotčených obcí. Je třeba si ovšem také přiznat, že pak není zrovna v jejich zájmu motivovat investory k výstavbě na brownfields. Podle nové úpravy, která vešla v platnost se začátkem roku 2011, se odvody za odnětí ploch ze zemědělského půdního fondu významně zvyšují. Přitom část odvodů ve výši 75 procent bude nově příjmem státního rozpočtu, na patnáct procent je snížen příjem Státního fondu životního prostředí a jen deset procent půjde do rozpočtu příslušné obce.
Důsledky neřízené zástavby
Už na základní škole nás učí, že půda je omezený a nenahraditelný přírodní zdroj. Její nedostatek se v některých částech světa již dnes stává limitem nejen dalšího růstu, ale i samé existence lidské společnosti. Plošný úbytek je vedle zrychlené eroze půdy hlavní příčinou trvalé ztráty produkčních ploch pro zemědělství ve střední Evropě. Máme-li momentálně nadbytek orné půdy, je správné ji ponechat zatravněnou s možností kdykoli ji v případě potřeby znovu zorat a osít. V případě jejího zastavění tato možnost odpadá. Ornice je definitivně odvezena.
Náhrada zemědělské půdy jakoukoli zástavbou je vážným zásahem, který má být promýšlen z různých stran. Z hlediska hydrologického ztrácí krajina infiltrační potenciál a schopnost zadržet srážkovou vodu. V takové krajině voda rychleji odtéká do potoků a řek. Ty se pak rozvodňují a ohrožují své okolí vlivem stále menších srážkových úhrnů a intenzit. Suburbanizace je rovněž vážným ekologickým problémem. Dochází ke zmenšování území vhodných k životu divokých forem organizmů, k fragmentaci jejich stanovišť nebo k narušení okolních přírodních lokalit hlukem a znečištěním.
Ano, člověk do krajiny patří. Jen někde pro tu krajinu už jaksi nezbývá místo. Intenzivní zástavba volné krajiny téměř vždy výrazně snižuje její estetické hodnoty. Přírodní a historické znaky jsou potlačeny novými prvky. Narušeno je harmonické měřítko a vztahy v krajině. Snižuje se její rekreační potenciál. Lidé utíkají z města na periferie, aby byli blíž volné krajině, blíž přírodě. Ani si časem nemusejí všimnout, že volná krajina kolem nich zmizela a oni znovu žijí ve městě. Jen poněkud dál od centra.
Důvod k ochraně půdy?
Je paradoxem, že zrovna fotovoltaické elektrárny posloužily jako katalyzátor potřebných změn zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Vždyť přece fotovoltaické elektrárny jsou povolovány na základě dočasného záboru. Realita je ovšem taková, že podobně jako většina dočasných staveb i ony zpravidla skončí změnou na trvalý zábor. Téměř každý dočasný zábor v praxi později funguje jako polehčující okolnost, či chcete-li alibi při povolování záboru trvalého.
Během několika let skončí dočasné stavby prvních větrných elektráren, které u nás byly realizovány. U některých z nich již proběhla, u jiných se teprve chystá obměna technologie. Samozřejmě s prodloužením „dočasnosti“ o nových dvacet let. Jsem přesvědčen, že i v případě fotovoltaiky bude nutné či výhodné, aby se technologie v průběhu životnosti vyměnily. Pořizovací náklady půjdou nadále dolů, zatímco jejich účinnost bude stále vyšší. Lze tedy očekávat, že i v těchto případech bude vždy žádáno o prodloužení povolení těchto dočasných staveb. Jediným důvodem, který by toto mohl zcela zvrátit, je další přenastavení ekonomických podmínek v neprospěch jejich provozovatelů.
Někdejší vedení ministerstva životního prostředí nevyužilo výhod, které fotovoltaické elektrárny mají oproti těm větrným. Větrné elektrárny jsou stavby v krajině vždy dobře viditelné. Jen málokdy se podaří najít takové místo, kde by výrazně nenarušovaly krajinný ráz. Oproti nim využívání fotovoltaických elektráren tuto možnost jednoznačně dává. Mám na mysli jejich výhradní umisťování na střechy domů, skladů, obchodů nebo továren. Zatímco rozlehlé plochy střech stále zejí prázdnotou, zemědělskou půdu plní hektary slunečních panelů.
Fotovoltaičtí nadšenci v dresech státních úředníků vlastně dali šachmat sami sobě. Hrozícím skokovým nárůstem cen elektrické energie a zaneřáděním krajiny lány solárních panelů zprofanovali v očích veřejnosti problematiku využívání obnovitelných zdrojů víc, než by kdy dokázali jejich odpůrci.
Jeden užitečný vedlejší efekt to ovšem mělo. Upoutala se pozornost a sjednotily dříve odlišné názory politiků na nutnost přísnější ochrany půdy. Její zdražení pro fotovoltaické elektrárny tak jaksi mimoděk přispělo k obecné ochraně zemědělského půdního fondu. Pro někoho v duchu rčení „účel světí prostředky“, jiní to mohou slavit jako zásah dvou much jednou ranou.
