Větrná energetika na sebe v Česku nemůže vydělat
Využití energie větru se stalo hitem. Němci už postavili na 16 tisíc větrníků a výkony nejnovějších modelů vysokých přes sto metrů dosahují dvou megawattů. V Německu se vyrábí bezmála polovina větrné elektřiny evropské pětadvacítky a budují se stále nové turbíny, tentokrát na pobřežním šelfu Severního moře. Větrníkové lesy dodávají každou dvacátou německou kilowatthodinu elektřiny a ministr životního prostředí, ochrany přírody a radiační bezpečnosti (tak zní přesně název funkce) Jürgen Trittin slibuje větrné energetice i dalším obnovitelným zdrojům všemožnou podporu ze státního rozpočtu.
Podpora nestačí.
Nabízí se samozřejmě otázka, když to jde v Německu, proč ne v Česku? Už v roce 1993 postavila společnost ČEZ v krušnohorské Dlouhé Louce demonstrační větrník o výkonu 315 kilowattů. O pět let později zřídila farmu tří větrných turbín na jesenickém vrchu Mravenečník o celkovém výkonu 1,165 megawattu. Zájem podnikat ve větrné energetice trvale sílí; na svět přišly plány vybudovat v Krušných horách, nejvýhodnější české oblasti, stovky stožárů o celkovém výkonu kolem 400 megawattů. To je však ještě daleká budoucnost – mezinárodní statistiky uvádějí, že větrníky instalované v Česku měly jen tři, loni však už deset megawattů.
Podpora v podobě výkupní ceny 2,70 Kč a povinného odkupu by na rychlejší rozvoj větrné energetiky (a platí to i o dalších druzích obnovitelných zdrojů) nestačila. Nesplnili bychom totiž požadavek Bruselu zvyšovat podíl těchto zdrojů na celkové výrobě elektřiny až k osmi procentům. Zřejmě proto se poskytují desetimilionové podpory z peněz daňových poplatníků podnikatelům, kteří vsadili na větrný byznys.
Jindřichovická patálie.
Dvě turbíny o celkovém výkonu 1,2 megawattu v Jindřichovicích pod Smrkem (nezaměňovat s Jindřichovicemi na Sokolovsku, které výstavbu větrníků odmítají) stály 62 milionů korun. Obec, potažmo provozovatelská společnost Resec, z nich však zaplatily na místě jen patnáct procent. Na 25 milionů korun dostali Jindřichovičtí zvýhodněnou nízkoúročenou půjčku, dalších zhruba 28 milionů činila dotace, obojí ze Státního fondu životního prostředí. „Každý rok nám větrníky vynesou šest milionů. Polovinu dáme na splácení, polovinu do obecního rozpočtu,“ sliboval při loňském spouštění jindřichovický starosta Petr Pávek a ministr Libor Ambrozek pod šedesátimetrovými stožáry pochválil jeho úsilí o rozvoj ekologické energetiky.
Ponechme stranou cenu, kterou Jindřichovice zaplatily za zařízení; v rakouském Windhaagu nedaleko českých hranic stály dvě výkonnější turbíny v přepočtu o deset milionů korun méně. Tamní starosta Alfred Klepatsch prohlašuje, že při výkupní ceně jeden šilink se investice dvacet milionů šilinků zaplatí zhruba za patnáct let a zbylé roky budou větrníky vydělávat.
Ani s masivní státní podporou nemají jindřichovické větrníky – a bylo to jasné od samého počátku – šanci na ekonomický úspěch. Potřebné dva miliony kilowatthodin ročně by totiž dodaly do sítě za předpokladu, že by běžely zhruba 1700 hodin ročně, tedy nejméně každou pátou hodinu. Nejlepšího měsíčního výsledku dosáhly loni v prosinci. Tehdy se točily 170 hodin a doba provozu mírně překročila požadovanou hranici. Od ledna však vytížení klesá a přestože byl letošní rok z „větrného hlediska“ mimořádně příznivý, činí pouhých jedenáct procent.
Větrníky skoro zdarma?
Více než šedesátimilionová investice se tedy ani za pětačtyřicetiprocentního přispění státu nikdy nezaplatí – anebo nebude příspěvek do obecní pokladny. Na obojí dnes větrníky v Jindřichovicích zjevně nemají. Vyplatí se vůbec? Klesne-li výrazně cena zhruba na patnáct až dvacet procent současné, tedy budou-li fakticky zadarmo, mají v Česku šanci. Výrobci však takový prudký cenový pád nepředpokládají.
Stát může zvýšit své dotace tak, aby si větrná energetika na sebe vydělala. Všechny zájemce o výhodný byznys za peníze daňových poplatníků však stejně neuspokojí a není jisté, zda se to bude voličům líbit. Navíc není jasné, zda za současného přebytku elektřiny má vůbec smysl podporovat podnikání v tomto oboru. Německo je sice vzorem jak využívat obnovitelné zdroje energie, avšak tamní podmínky – především, avšak nejenom, přírodní – se od českých diametrálně liší.
Vítr a další obnovitelné zdroje budou totiž v Česku vždy jen sice vítaným, ale přece jen doplňkem. Peníze z Ambrozkova fondu by se spíše než na dotování dovozu větrníků měly věnovat na výzkum a vývoj nových, úspornějších výrobních technologií. Tam by zcela určitě přinesly užitek
