O výstavbě větrných elektráren by měli rozhodovat obce a jejich obyvatelé
Česká republika si stanovila nesmírně ambiciózní cíl - do roku 2010 by měla výroba elektrické energie obnovitelnými zdroji dosáhnout osmiprocentního podílu na hrubé spotřebě. To je téměř dvojnásobek jejich podílu koncem roku 2006. Uvědomíme-li si navíc, že spotřeba v ČR dlouhodobě roste, měli bychom z těchto zdrojů vyrábět ročně kolem sedmi terawatthodin elektřiny. Jedním ze zdrojů, který by se na tom měl z velké části podílet, je větrná energie. Očekávání s ní spojená jsou velká - potenciál větrné energie na území ČR se pohybuje zhruba na úrovni jednoho tisíce megawattů s roční výrobou kolem 2,5 terawatthodin. Jaká je však realita? Je v ČR dost míst, kde bychom je mohli postavit? A co především brání jejímu rozvoji?
Čtyři oblasti.
Už letmý pohled na větrnou mapu České republiky ukazuje čtyři oblasti, které mají dostatečnou větrnost, aby se tam vyplatilo postavit větrné elektrárny (při současné výši výkupní ceny jde o minimální rychlost šesti metrů za vteřinu na úrovni rotoru). Dvě oblasti jsou klíčové - Krušnohoří a oblast Vysočiny. K nim se ještě připojují části jižní a severní Moravy. Oblast Krušných hor je z hlediska proudění větru v ČR nejlepší, ale rozvoj větrné energie tam naráží na několik vážných překážek - konkrétně na existenci chráněných krajinných území a přírodních parků a na nedostatečnou kapacitu místních sítí. Největší rozvoj lze tedy očekávat na Vysočině, kde to ostatně každý týden potvrzují nově zveřejňované záměry investorů postavit tam větrné elektrárny.
Případ Vysočiny.
A právě velký počet ohlášených záměrů výstavby byl impulzem pro část obyvatel a představitelů samosprávy na Vysočině k aktuální konferenci o této problematice. Domnívám se, že taková platforma je nepochybně potřebná, protože může výrazně pomoci zlepšit informovanost o této problematice a vyjasnit další vývoj.
Jedním z občas zmiňovaných kroků je výstavbu na Vysočině zastavit či omezit administrativním zásahem. Nedomnívám se, že by takový zásah byl správný, a pokusím se vysvětlit proč. Na první pohled je skutečně Vysočina plná projektů na výstavbu. A při povrchním pohledu to může téměř vypadat, že za jeden či dva měsíce bude celý kraj tubusy větrných elektráren posetý. Tak tomu však velmi pravděpodobně nebude. Při realistickém pohledu můžeme očekávat, že se investorům podaří uskutečnit jen malou část všech plánovaných projektů. Vylučujících podmínek je totiž velké množství, přičemž nesplnění jedné z nich stačí k zastavení projektu.
Zájem obcí.
První souhrn podmínek se váže k výběru vhodného místa, získání souhlasu obce a územního rozhodnutí, dále k vypracování studie vlivu na životní prostředí (Environment Impact Assesment, EIA) a následnému stavebnímu povolení. Ještě před rokem bylo největším problémem překonat nesouhlas obcí, protože obavy obyvatel z větrné technologie byly poměrně velké. Často se argumentovalo údajnou hlučností, sníženou turistickou atraktivitou i plašením zvěře a zabíjením ptáků. Nyní již tento problém v zásadě odpadá. Jednak díky tomu, že existuje s větrníky více přímých zkušeností, jež tyto mýty vyvracejí, jednak si sami obyvatelé uvědomují, že pravidelná platba od provozovatele umožní výrazně lepší hospodaření obce. Situace se aspoň podle přímých zkušeností společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje mnohdy naopak otáčí ve prospěch výstavby. Poměrně často nás kontaktují samy obce, které mají zájem provozovat větrné elektrárny právě na svém katastru.
Hledání vhodné lokality.
V této fázi se naopak jeví jako problém časté záporné stanovisko odboru ochrany krajiny ministerstva životního prostředí (MŽP). Paradoxně tak nastává situace, kdy stejná instituce, tedy MŽP, rozvoj větrné energie podporuje, a zároveň jej brzdí. Argumentem je obvykle zásah do vzhledu krajiny. Větrná elektrárna bude pochopitelně kvůli velikosti (zhruba 150 metrů včetně vrtule v horní úvrati) a umístění (na kopci) v krajině dominovat. Pokud však chceme stavět stroje tak, aby byly efektivní, nelze je umístit v údolí, kde sice nejsou příliš vidět, ale také tam téměř nefouká vítr. Řešením je hledat lokality, kde jsou větrníky s okolím v přiměřeném souladu - zásahem do krajiny je totiž v důsledku jakákoli technická stavba. Takovým případem je třeba plánovaná výstavba parku v okolí dukovanské jaderné elektrárny.
Problematické připojení.
Poměrně velmi problematickou záležitostí je připojení větrníků k přenosové či (častěji) distribuční soustavě. Systém elektrického vedení v České republice nebyl v době svého rozvoje plánován pro velké množství menších zdrojů, ba přímo naopak. Byl dimenzován pro menší počet uhelných, jaderných a vodních elektráren s velkým instalovaným výkonem a předvídatelnou výrobou. Větrné elektrárny mají přitom přesně opačné charakteristiky. Jde o větší množství strojů s instalovaným výkonem do tři megawatt a výrobou, jež je závislá na povětrnostních podmínkách.
Velmi často se tak investoři potýkají s tím, že sice mají ideální větrnou lokalitu a podporu obce, ale tamní síť nemá pro větrné elektrárny dostatečnou volnou kapacitu.
Řešení.
Situaci by vyřešila dodatečná výstavba nových vedení či rozvoden. Je však pochopitelné, že vybudování několika kilometrů nového vedení kvůli malému počtu strojů není vždy ekonomické. Kromě samotných „drátů“ do hry vstupuje také regulace výkyvů spojených s provozem větrníků. Zjednodušeně řečeno, s větším počtem hůře předvídatelných zdrojů rostou náklady na stabilizaci soustavy. Podle expertních odhadů je naše síť schopná zvládnout zapojení větrných elektráren s celkovým instalovaným výkonem kolem jednoho tisíce megawatthodin. Toto číslo zhruba odpovídá potenciálu výstavby na území ČR, neměl by to tedy být výrazný limitující faktor.
Aktuální hrozba.
Se sítí je spojena také jedna velmi aktuální - a tentokrát velmi vážná - hrozba pro rozvoj výroby elektřiny ve větrných elektrárnách. Tou je část zatím neschválené novely energetického zákona, která by měla určit minimální vzdálenost větrných elektráren od vedení v délce trojnásobku průměru jejich rotoru. U průměrné větrné elektrárny s výkonem dvou megawattů může tato vzdálenost činit zhruba 300 metrů. Většina investorů se v projektech pochopitelně snaží umísťovat stroje co nejblíže k vedení či rozvodnám. Vzhledem k dalším omezujícím podmínkám (vzdálenost od obydlených oblastí, úroveň hlučnosti a tak dále), které by již nemusely projekty splnit, by pro ně pravidlo „trojnásobku rotoru“ mohlo znamenat nepřekonatelnou překážku.
Nemístná obava.
Shrneme-li všechny zmíněné faktory, dospějeme k závěru, že postavit větrnou elektrárnu je během na dlouhou trať, lemovanou celou řadou administrativních i technických podmínek, jež není vždy snadné splnit. Není tedy na místě obava, že by byla Česká republika - či speciálně Vysočina - během krátkého času zaplněna větrníky.
Ponechme rozhodnutí o výstavbě větrných elektráren především na těch, kterých se bezprostředně týká - tedy na obcích a jejích obyvatelích. Ti mohou nejlépe posoudit, zda jim větrné elektrárny budou, či nebudou vadit, a vyplatí-li se jim příspěvek do rozpočtu. Oni jsou totiž těmi, kdo bude mít tyto stroje ve svém sousedství.
Diskuse je nutná.
Neměli bychom se vzdávat jednoho z nemnoha ekologicky čistých zdrojů elektrické energie, které můžeme v ČR mít. Navíc zdroje, který bude mít v příštím roce ze všech těch alternativních nejnižší výkupní cenu na úrovni 2,46 koruny za kilowatthodinu. To je jen pro srovnání zhruba polovina výkupní ceny energie z geotermálních zdrojů a méně než pětina ze solárních panelů.
Měli bychom si také uvědomit, že neexistuje alternativní zdroj energie, který byl jen krásný, výkonný a bezproblémový. Každý má své „ale“ - větrníky jsou velké, bioplyn není právě voňavý, biomasa se musí svážet, a proto zvyšuje dopravní zatížení, vodní elektrárny vyžadují zásah do krajiny. Není na místě se tvářit, že tomu může být jinak. Naopak - klíčem je o těchto aspektech otevřeně mluvit a racionálně zvažovat všechny klady a zápory.
