Muž, na kterého si komunisté netroufli
Byl jedním z nejlepších fotbalistů historie, zpráva o jeho smrti měla obrovskou odezvu na celém světě, i když jeho kariéra již dávno skončila. Jen málokdo nezná jméno Ferenc Puskás. Legendární levá spojka a nejgeniálnější levák v dosavadní historii fotbalu, který hrál nejdříve v Honvédu Budapešť a v maďarské reprezentaci, po revolučním roku 1956 v Realu Madrid a ve španělské reprezentaci, zemřel ve svých 79 letech po dlouhé nemoci 17. listopadu v Budapešti. Maďaři ho přezdívali Öcsi, v rodině se takto říká mladšímu bratrovi, Španělé mu říkali Pancho, což znamená pupek a Franta zároveň.
Mytický hráč
„Odešel nejlepší sportovec naší země,“ reagoval na zprávu Puskásův dlouholetý spoluhráč z Honvédu i z reprezentace brankář Gyula Grosics. „Patřil mezi nejznámější Maďary ve světě. Procestoval jsem s ním celou zeměkouli, kamkoliv jsme přijeli, lidé skandovali jeho jméno a byl stále obklopen fotografy. Ani před ním, ani po něm jsme neměli takového hráče. A ještě dlouho mít nebudeme. Strašně nám chybí,“ vzpomíná další Puskásův spoluhráč Károly Sándor.
„Puskás byl mytickým hráčem našeho mytického klubu. Zanechal tu mnoho přátel, protože byl oblíben nejen jako hráč, ale i jako člověk. Vzpomínám si na jeho krásné góly, ne náhodou byl čtyřikrát králem střelců španělské ligy,“ prohlásil prezident Realu Madrid Ramón Calderón.
Puskás byl na hřišti geniální, k neudržení. Jeho spoluhráč z Realu Madrid Alfredo di Stefano listu Népszabadság řekl: „Byl fenomenálním hráčem. Poprvé jsem ho viděl v televizi v roce 1953, když Maďarsko ve Wembley rozdrtilo do té doby na ostrovech neporazitelnou Anglii. Už tehdy jsem ho považoval za nejlepšího fotbalistu světa. Byl velmi rychlý a zároveň velmi efektivní. Dnešním fotbalistům bych doporučil, že pokud se chtějí naučit hrát, ať se dívají na jeho zápasy na videu.“ Di Stefano želí, že na Puskásův pohřeb, který se bude konat 9. prosince v Budapešti, nemůže přijet, protože je nemocný.
Budapešťská Copacabana
Za celou svoji kariéru Puskás hrál jen ve dvou klubech: v prvním třináct let, ve druhém jedenáct. V základní sestavě týmu Kispest (po válce Honvéd) nastupoval od roku 1943, od svých šestnácti let. V maďarském klubu sehrál 354 zápasů a vstřelil 357 gólů. V Realu Madrid, do kterého přišel v roce 1958, nastoupil ve 372 zápasech a nastřílel 324 gólů. Za maďarskou reprezentaci nastoupil poprvé v osmnácti letech a v jejích 84 utkáních vsítil 85 branek. To je zřejmě nepřekonatelný světový rekord.
Narodil se v Budapešti v roce 1927 jako Ferenc Purczeld ml., ale o deset let později rodina změnila jméno na maďarské Puskás. Bydlela v těsné blízkosti fotbalového hřiště. Puskásův otec byl profesionálním fotbalistou Kispestu, později se stal jeho trenérem. Mladý Puskás měl štěstí i na dobu, ve které se utvářel jeho talent. V roce 1938 Maďarsko získalo stříbrnou medaili na mistrovství světa, a tak o hráčské vzory pro mládež nebyla nouze. A také měl silnou konkurenci, z mládežnických týmů tehdy ještě dobře organizovaného maďarského fotbalu přicházel jeden talent za druhým.
Puskás už od malička čutal s o rok a půl starším Józsefem Bozsikem bydlícím v sousedství, později spoluhráčem v Honvédu i v reprezentaci. Kopali šest i více hodin denně, většinou na pískovitém terénu vedle hlavního hřiště Kispestu. Podobně jako Brazilci na Copacabaně. Puskásovi životopisci pokaždé zdůrazňují, že právě písek ho naučil střílet tak, že se míč řítil na branku deset až dvacet centimetrů nad zemí. Jen tak se mohl hráč při střelbě vyrovnat s nerovnostmi terénu.
Nepochopitelné finále
První ligový zápas sehrál Puskás v šestnácti, ve druhém už skóroval. V srpnu 1945 oslavil svůj reprezentační debut - proti odvěkému rivalovi Rakousku - gólem a od té chvíle byla maďarská reprezentace bez Puskáse nemyslitelná. Přicházel úspěch za úspěchem. Maďarsko v roce 1952 získalo zlaté olympijské medaile (ve finále porazilo 2:0 Jugoslávii) a mužstvu se od této doby neříkalo jinak než „Zlatý tým“. V roce 1953 přišel – jak Maďaři říkají – zápas století ve Wembley proti dosud neporazitelné Anglii. Před utkáním angličtí novináři o maďarském mužstvu psali jako o špatně placených fotbalistech z komunistické země, které vede malý chlapík s pupkem. (Tím měl být Puskás, který měřil 168 centimetrů a vždy měl problémy s nadváhou.) A výsledek? 6:3 pro Maďary. Puskás dal dva góly a jeden z nich, který střelil po nádherné kličce, vešel do historie. Tuto slavnou stahovačku Puskás dlouho trénoval, ale nikoli s fotbalovým míčem, ale s tenisovým. Odveta, která se hrála o rok později v Budapešti, skončila z pohledu Angličanů ještě hůře. Dostali sedm gólů a dali jen jeden. Síla Maďarů, jak říká král střelců mistrovství světa v roce 1958, Francouz Just Fontaine, spočívala v rychlosti, hravosti a především v novém útočném stylu. A samozřejmě v talentu virtuóze Puskáse. Na mistrovství světa ve fotbale v roce 1954 do Švýcarska jeli Maďaři v čele s Puskásem jako favorité. Vždyť od června 1950 je nikdo neporazil. Do finále postupovali zcela hladce, například ve skupině porazili svého finálového soupeře Německo 8:3. V rozhodujícím zápase již vedli 2:0, ale nakonec Němcům 2:3 podlehli. Puskás sice vstřelil třetí gól, který anglický rozhodčí Ling nejdříve uznal, ale pomezní tak vehementně trval na ofsajdu, že svůj verdikt odvolal. Tento gól byl stokrát analyzován a prý lze se stoprocentní jistotou říci, že ofsajd nebyl. Proč Maďaři prohráli, nikdo nechápe. Prý v tom byla politika, Němci po válce údajně potřebovali nějaký úspěch… I trenér Manchesteru United sir Alex Ferguson říká: „Dodnes je pro mě záhadou, proč Puskás se svým úžasným týmem nevyhrál finále na mistrovství světa.“ Faktem zůstává, že finále v Bernu bylo jediné z 51 utkání, které maďarská reprezentace od roku 1950 do 1956 prohrála.
Božský Pancho
Po revoluci v říjnu 1956 a poté, co ji sovětská armáda krvavě potlačila, nastal v Puskásově kariéře zlom. Jelikož Honvéd byl armádním klubem (stejně jako v Československu ATK, ÚDA a později Dukla Praha), měl Puskás hodnost majora. V době stalinismu dával všem najevo, že je nejpopulárnější osobností v zemi, a dělal, co chtěl. Nejen na hřišti. Moci se vůbec nebál, byl vtipný, velkohubý a – jak se říká - těžký frajer. V dobách, kdy se lidé i za pouhý špatně pochopený vtip dostali za mříže, Puskás byl nedotknutelný. Vůči komunistickým pohlavárům si dovoloval neskutečně mnoho. O jeho kouscích, kterými mocipány zesměšňoval či urážel, kolují desítky historek. Například při jednom slavnostním obědě, kde řečnil obávaný ministr obrany, Puskás mu drze skočil do řeči: „Dědku, už to stačilo, vystydne polévka!“ Odpověď by v případě kohokoliv jiného trvala minimálně několik let…
Puskás Maďarsko opustil proto, že měl od svazu dostat roční distanc. Když s Honvédem odjížděl na jihoamerické turné, předem varoval fotbalové funkcionáře, že pokud nebude moci hrát, do Maďarska se nevrátí. Papaláši trvali na svém, Puskás taky. V roce 1958 se stal hráčem Realu Madrid.
Španělé nejdříve váhali Puskáse zaměstnat. Fotbalistovi už tehdy bylo 31 let a měl asi osmnáct kilo navíc. Už se skoro rozloučil s fotbalem, když Emil Östereicher, šedá eminence Honvédu, přesvědčil prezidenta Realu Santiaga Bernabeua, aby s Puskásem přece jen uzavřel smlouvu. Francouz Raymond Kopa, Puskásův spoluhráč, na tuto dobu vzpomíná takto: „Byl mým idolem. Když přišel do Madridu, španělský tisk popisoval jen jeho břicho a tvrdil, že byla chyba ho vzít do týmu. Ale potom, když ho novináři viděli hrát, jen zírali.“ Fanoušci Realu mu dali jméno Pancho, což zároveň znamená Pupek i Franta.
Pancho v Madridu zůstal do roku 1968. V mužstvu se dostal na stejnou pozici jako neméně legendární argentinský a později španělský útočník Alfredo di Stefano, který jednou prohlásil: „Real Madrid jsem já.“ Ve finále Poháru mistrů evropských zemí v roce 1960 Real porazil Eintracht Frankfurt 7:3. Don Alfredo dal tři góly, Pancho čtyři.
Měl i stadion
Ač ho celý svět zbožňoval, o Puskásovi se v Maďarsku dlouho nesmělo mluvit. Když byl dotázán, zda se mu nestýská po Maďarsku, odpověděl, že ano. „Ale když se mi nejvíce stýská, zajdu do banky a podívám se, kolik mám peněz,“ dodal. Do rodné země poprvé znovu zavítal až v roce 1981, o jedenáct let později se vrátil natrvalo. Národní stadion v Budapešti ještě za jeho života dostal jméno Puskás Ferenc Stadion. Poslední čtyři roky bojoval s Alzheimerovou nemocí, které nakonec podlehl. Den jeho pohřbu, 9. prosinec, byl v Maďarsku vyhlášen dnem národního smutku.
Jaký měl názor na současný fotbal? V roce 1996 v jednom rozhovoru řekl: „Dnes je na hřišti nesrovnatelně více hrubosti a zákeřnosti. Vzpomínám si, že v naší době v maďarské lize byly možná dva tři tvrdší fauly za celou sezonu. Přitom to neznamená, že po nás soupeři nešli. Kdo si myslí, že nás nechtěli pokopat, je hlupák. Ale to, že nebylo tolik zranění, nespočívá v tom, že nás nechali hrát, ale v tom, že v týmech bylo mnoho vyspělých hráčů, které jsme vždy mohli přihrávkami dostat do šance. Navíc hráli jsme tak rychle, že se protihráči většinou trefovali jen do vzduchu za našimi zády. Dnešní hráči strašně zaostávají v technice. Proč jsme byli lepší? Protože jsme mnohem více času věnovali hře s míčem. Oproti dnešním fotbalistům, kteří jsou sice fyzicky vyspělí, ale…“
