Komisaři přišli s dalším plánem jak vytvořit společnou diplomacii
Jednotné evropské postoje, jednotná evropská diplomacie. To je poslední návrh Evropské komise, která požaduje, aby dosud poněkud chaotická unie vystupovala navenek víc koordinovaně. Součástí plánu má být i vybudování společného diplomatického sboru. Komisaři požadují, aby se začalo s výměnami a stážemi úředníků ministerstev zahraničí jednotlivých členských států. V české diplomacii by tedy zanedlouho mohli působit třeba Francouzi, Litevci či Italové.
Soudržně a efektivně.
Bruselští úředníci chtějí začít budovat společnou evropskou diplomacii i za situace, kdy loňský krach ústavy pohřbil pokus o zřízení postu evropského ministra zahraniční. Politologové označovali tehdy chystanou změnu jako největší institucionální rošádu v dějinách evropské integrace.
I bez poněkud idealistického „základního zákona“, který smetla referenda ve Francii a Nizozemsku, chce nyní komise začít pragmaticky a postupně propojovat národní diplomatické sbory jednotlivých členských zemí. Teď jde o to, jak se bude plán Evropské komise nazvaný „Evropa ve světě - praktické návrhy pro větší soudržnost, efektivitu a viditelnost“ zamlouvat vládám pětadvacítky. Každá z nich ho totiž může zablokovat.
Členské země zatím nenašly dost odvahy a dostatek vzájemné důvěry, aby svěřily rozhodování o zahraniční politice nadnárodním orgánům EU. Každá si chrání svoje vlastní zájmy a v kritických momentech, například před a za války v Iráku, rozhodně nepoužívaly „jednotný jazyk“. Argumentují přitom nutností zachovat si alespoň zbytky národní suverenity.
Ještě před hlasováním o ústavě ve Francii a Nizozemsku šlo všechno poměrně hladce. Ex-šéf NATO Javier Solana, kterému unie držela post historicky prvního ministra zahraničí EU, vymýšlel plán jak sloučit zahraničněpolitické odbory (mezivládní) Rady EU a (nezávislé nadnárodní) Evropské komise, posléze je posílit o experty z jednotlivých členských států a vytvořit tím Evropskou službu vnější akce. Stačilo jen, aby ústava vstoupila v platnost a nový evropský diplomatický sbor v čele s ministrem Solanou mohl začít bez potíží pracovat.
Po krachu ústavy ale získal připravený scénář až příliš mnoho odpůrců. Znelíbil se například právě úředníkům Evropské komise, které by další vývoj pravděpodobně postavil zcela mimo hru. Hrozilo totiž, že nové ministerstvo zahraničí vznikne i bez ústavy, a to zcela pod taktovkou Rady EU. Úředníci komise, kteří mají až dosud zahraniční politiku unie na starosti - je jich na pět tisíc -, by si v takovém případě museli zvykat na nové šéfy, nový styl práce, možná i novou budovu. Navíc by ztratili značnou část svého vlivu. Vztahy současného generálního tajemníka rady Javiera Solany a komise se proto loni v létě dostaly až pod bod mrazu. Zdroje z evropských institucí tvrdí, že vzájemná komunikace prakticky zcela ustala.
Zahraničněpolitičtí experti Evropské komise, kteří do té doby na přípravě jednotné celounijní diplomacie pracovali, se začali tvářit, jako že nic takového vlastně ani neexistuje. „Po pečlivém prostudování právních norem se ukazuje, že evropský diplomatický sbor nemá žádný právní základ… Prostě ústava padla, není o čem mluvit, konec…“ popsal loni situaci na Generálním ředitelství pro vnější vztahy Evropské komise jeden z jejích zaměstnanců.
Občané to chtějí.
Uplynul rok a vše je jinak. Evropská komise přišla s novým plánem, který jí - což není nijak překvapivé - opět umožní získat při výstavbě evropských diplomatických sil vedoucí roli. Pochopitelně na úkor Rady EU i vlád členských států.
Jak to chtějí komisaři a jejich podřízení zařídit? Jejich argumenty jsou poměrně výmluvné. Evropská unie je příliš velká, ekonomicky silná a lidnatá, aby si mohla dovolit nemít společnou zahraniční politiku a nevystupovat navenek jednotně. Právě to konstatuje čerstvě dokončený dokument Evropské komise na téma společná vnější politika.
Úspěch celé operace na posílení vlivu EU ve světě závisí, tvrdí komise, na třech faktorech: souhlasu a podpoře všech členských zemí, dostatku finančních zdrojů a jasném vymezení role a odpovědnosti jednotlivých evropských institucí.
Komise sice připouští, že myšlenka zřídit post ministra zahraničí zřejmě už definitivně zkrachovala, na druhou stranu ale rozhodně nehodlá svůj boj vzdát. „Znovuotevření debat o budoucnosti Ústavní smlouvy se nedá očekávat… Užitečnější tedy bude hledat pragmatické řešení, které unii umožní formulovat v oblasti zahraniční politiky silný kolektivní postoj, který bude podepřen patřičnými politickými instrumenty,“ uvádí se v materiálu komise.
A další účinný a pravdivý argument: „Z krátkodobého pohledu mohou jednotliví aktéři spatřovat v samostatném rozhodování výhody… ovšem z dlouhodobého hlediska je pro ně výhodnější prosazovat je účinněji za použití vlivu a síly celé Evropské unie…“
Komise si už předem připravuje půdu pro situaci, kdy lídři pětadvacítky její návrh smetou ze stolu. Chce je přesvědčit tvrzením, že budování společné diplomacie očekávají především evropští občané: „Spoléhají na to, že unie využije svého značného vlivu k ochraně a prosazování jejich zájmů…“ Prezident komise Jose Manuel Barroso si docela věří: „Vliv evropských států bude vždy větší, když budeme postupovat jednotně, než když bude jednat každý na vlastní pěst,“ prohlásil minulý týden. „Náš plán, jak to změnit, je podle mně velice konkrétní a konstruktivní,“ dodal. Komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrero-Waldnerová ho na společné tiskové konferenci ještě doplnila: „Jiná cesta prostě neexistuje.“
Nedocházelo by pak k trapným situacím, kdy zahraniční partneři mnohdy netuší, kdo za unii vlastně jedná. Nebo musí diskutovat hned se třemi jejími zástupci najednou - kromě vysokého zmocněnce Rady EU pro zahraniční politiku ještě s komisařem pro vnější vztahy a zástupcem předsedající země EU. „Na jednání se zahraničními partnery se opravdu jezdí ve třech. Jsme tak trochu pro legraci. Naši přátelé naši situaci shovívavě chápou, naši nepřátelé ji s úspěchem zneužívají,“ popsal týdeníku EURO současnou situaci jeden z úředníku ředitelství pro vnější vztahy komise.
Na evropskou roztříštěnost si svého času stěžoval už bývalý šéf americké diplomacie Henry Kissinger. V roce 1977, frustrován situací, kdy nevěděl, na koho se má v Evropě obrátit a s kým vlastně jednat, položil známou řečnickou otázku: „Řekněte mi, jaké telefonní číslo mám vytočit, když chci mluvit s Evropou?“ Samozřejmě že žádnou odpověď nedostal.
Rotující diplomaté.
Brusel hodlá do plánování evropské zahraničněpolitické strategie zapojit víc lidí než dosud. O zahraniční vztahy se zde zatím kromě komisařky pro vnější vztahy Benity Ferrero-Waldnerové starají další tři evropští komisaři: komisař pro obchod Peter Mandelson, komisař pro humanitární pomoc Louis Michel a komisař pro rozšiřování Olli Rehn.
V návrhu se píše, že do nového rozšířeného týmu, který má definovat „evropské strategické priority“, mají přibýt další komisaři podle „specifických geografických a tematických okolností“. Závěry natolik silného týmu budou mít větší váhu, členské země proti nim budou mít těžší manévrovací pozici.
V dokumentu „Evropa ve světě - praktické návrhy pro větší soudržnost, efektivitu a viditelnost“ se dále uvádí, že komisaři k některým jednáním přizvou i zástupce rady Javiera Solanu. Z této formulace se dá usuzovat, že komise se pokouší dostat Solanu na druhou kolej. Bude to ona, kdo rozhodne, kam Solanu pustit a kam už ne.
Komise také požaduje zavést pravidelné půlroční zahraničněpolitické plánovací schůzky (agendu by zřejmě určovali její úředníci, což znamená další plus) se zástupci nastupující předsednické země a Javierem Solanou jako zástupcem Rady EU.
Komisaři chtějí také posílit roli svých „ambasád“ - oficiálně delegací -, kterých je po světě 123. Delegace ale zatím nefungují jako plnohodnotné ambasády, plní spíše jen informační a propagační roli. Vedoucí těchto „poboček komise“ mají získat přímý přístup na jednání Rady EU a jejích expertních týmů. Zároveň mají členských zemím dodávat daleko více informačních a analytických podkladů než dosud. Komisaři přišli také s nápadem „rotovat“ na delegacích zaměstnance jednotlivých národních diplomatických sborů. Aby si zvykli, až později jejich ministerstva zaniknou a jejich práci převezmou právě delegace.
Ještě kontroverznější návrh se týká personální politiky ministerstev zahraničí členských zemí. Komise navrhuje, aby státy pětadvacítky otevřely své diplomatické sbory i cizincům - občanům EU. Něco takového bylo zatím ve většině zemí včetně Česka naprosto vyloučené. Černínský palác například při přijímání nových zaměstnanců české občanství striktně vyžaduje.
Postoj České republiky k celému plánu proto asi bude spíše vlažný. Nejenom že se někteří diplomaté mohou obávat o místo, ale zatím nebyly stanoveny ani jasné kvóty pro české občany sloužící v evropských diplomatických službách. „Těžko podporovat něco, kde nemáme záruku, že tam budou naši lidé a že jich bude dost,“ řekl týdeníku EURO jeden z vyšších úředníků českého ministerstva zahraničí.
