Byl nejvýznamnějším českým výrobcem kovových uměleckých předmětů a svítidel první poloviny 20. století. Roku 1912 založil moderní kovoliteckou dílnu v Praze-Holešovicích, která vyrobila mimo jiné vrata Svatovítského chrámu a odlila také známou sochu motocyklového závodníka od Otakara Švece.
Foto: Flickr.com
V pražské ulici U Průhonu naproti bývalému holešovickému pivovaru stojí nepříliš nápadná budova. Kolemjdoucího na první pohled zaujme pouze její střešní terasa a mohutný portál z umělého kamene. Teprve po vstupu do dvora začíná být jasné, že tato stavba z počátku 20. století není obyčejným kancelářským objektem. Administrativní a obytná část je totiž spojena se slévárnou, které dominuje vysoký cihlový komín.
Továrna, která kdysi nesla název „Závody pro uměleckoprůmyslové práce kovové“ patřila za první republiky k nejvýznamnějším kovoliteckým podnikům v Čechách a později proslula i výrobou svítidel. Jejím zakladatelem a prvním majitelem byl přední český šperkař a kovolitec František (Franta) Anýž.
Secesní inspirace
Narodil se roku 1876 v Zaječově na Hořovicku. Po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách získal doporučení k dalšímu studiu. Na Uměleckoprůmyslové škole v Praze vstoupil roku 1892 nejprve do tříleté všeobecné přípravky profesora Celdy Kloučka. Poté pokračoval u profesora Emanuela Nováka v ateliéru uměleckého zpracování kovů. Posluchači školy museli být schopni nejen předměty kvalitně navrhnout, ale také je vyrábět podle cizích vzorů. Byli vedeni k preciznímu zvládnutí řemeslných technik a zároveň k dokonalému výtvarnému výrazu.
Anýžův styl byl ovlivňován dobou a osobnostmi, se kterými pracoval. Původně vycházel z novoklasicismu, později se ale přiklonil k secesi. Obdivoval francouzské florální motivy, vídeňskou geometrii i tvorbu výtvarníků z německého Darmstadtu. Uměleckoprůmyslová škola navíc vypisovala celou řadu tematických soutěží, při kterých bylo možné vyzkoušet si mnoho věcí v praxi.
Úspěšné začátky
Školu absolvoval roku 1899 a rok nato obdržel od pražského magistrátu stipendium. Podnikl studijní cestu po Německu a Paříži, kde navštívil Světovou výstavu a seznámil se s prací proslulých šperkařů Laliguea či Fabergéa.
Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém bytě v Žitné ulici. Spojil se s vynikajícím cizelérem Prokopem Nováčkem a ještě roku 1900 založili společný Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici. Brzy začali spolupracovat i s architekty a měli tolik zakázek na mříže, kování nebo svítidla, že vznikaly problémy s včasným dodáním. Pro architekta Bedřicha Ohmanna zhotovili například barokní kování pro císařský hrad ve Vídni a pro houslistu Jana Kubelíka tepané lustry pro jeho zámek v Býchorech.
Anýž postupně získával renomé v pražských uměleckých kruzích, k čemuž roku 1901 přispěl i jeho sňatek s Pavlou Schnirchovou, neteří slavného sochaře Bohuslava Schnircha. Získané věno navíc využil na rozšíření ateliéru, který roku 1902 přestěhoval do ulice Na Moráni.
Mříže, lustry, kování
Díky Anýžovým výtvarným a organizačním schopnostem firma vzkvétala, roku 1906 se proto znovu stěhovala, tentokrát do Senovážné ulice. Zde pracovalo už 15 dělníků, kteří měli k dispozici elektrický soustruh, brousicí a lešticí stroj i vlastní galvanovnu. Rostl také počet externích spolupracovníků, kterých bylo více než 30.
Objemnými a finančně důležitými se staly zakázky na vybavení pražského Obecního domu, Národního domu na Smíchově, Vinohradského divadla i dalších významných staveb. Anýž je zdobil mřížemi, lustry, kandelábry či kováním podle požadavků architektů i podle vlastních návrhů. Podílel se na výrobě stříbrného relikviáře pro Svatovítský chrám a vytvořil také monumentální reliéf ukřižovaného Krista pro Mohylu míru u Slavkova.
Podstatnou součástí produkce se postupně stávala svítidla, a to nejen honosné lustry, ale také různé druhy lamp. Anýž intuitivně odhadl situaci a už od roku 1911 začal vytvářet v malých sériích také elektrická svítidla pro domácnost. Podle pečlivě vedených zápisů je zřejmé, že o ně byl velký zájem.
Továrna U Průhonu
Roku 1910 koupil Anýž pozemek v ulici U Průhonu v Praze-Holešovicích, na kterém do dvou let vyrostl moderně koncipovaný kovozpracující závod. Tvůrcem projektu byl známý architekt Antonín Engel, mimo jiné autor zdymadla a vodní elektrárny v Poděbradech. Na pozemku o rozloze 2 390 čtverečních metrů byl nejprve vybudován výrobní objekt – dům o třech podlažích s výrobními sály pro kovosoustružníky, kovotlačitele, zámečníky, brusiče a cizeléry. Později k němu přibyl také ateliér a obytný dům.
Všechny stavby byly vybaveny elektrickým osvětlením, plynem, tekoucí vodou a bylo pamatováno také na sociální zařízení pro zaměstnance. Závod vzkvétal a brzy zde pracovalo na 60 dělníků, vedených mistry jednotlivých oddělení.
Rozvoj přerušila až první světová válka. Anýž musel v srpnu 1914 narukovat na ruskou frontu, kde byl zajat, nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Z bojů se vrátil koncem února 1918 a musel se nejdřív vyrovnat s finančními problémy. Na továrně měl totiž dluh 150 tisíc korun, s pomocí přátel a příbuzných se mu ho ale podařilo brzy splatit.
Budiž světlo!
Pro rozšiřující se poválečnou výrobu zřizoval Anýž ve 20. letech firemní vzorkové prodejny. První byla v Praze na Národní třídě, další v Brně, Ostravě, Bratislavě a Teplicích. V jejich nabídce byly nadále umělecké plastiky, postupně ale začal převažovat široký sortiment svítidel. Ten byl společným dílem Franty Anýže a jeho ženy Pavly, která se věnovala navrhování a šití stínidel.
Do tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let pustil také Anýžův syn Jaroslav. Jeho tvarově jednoduchá, avšak velmi moderně řešená světla se záhy stala nedílnou součástí firemní produkce a byl vydán i jejich katalog. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám Jaroslav Anýž. Zbylé pocházely od meziválečného odborníka a propagátora úsporného osvětlení Miloslava Prokopa. Ve 30. letech se výroba stále rozšiřovala a v sortimentu se objevila také celá řada stropních, nástěnných a stolních svítidel. Známá byla například patentově chráněná „bezestinná operační lampa“, vyráběná až do druhé poloviny 40. let.
Největší slévárna
Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny stavbu slévárny, v té době největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky sochařů a architektů a takřka všechny bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde vyrobeny například sochy prezidenta Masaryka, prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku nebo Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny. Dále zde vznikala bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu Otakara Španiela a socha motocyklového závodníka od Otakara Švece.
Kromě toho zde bylo odlito také velké množství vybavení správních a veřejných budov, bank, nádraží, radnic, divadel, zámků a dalších objektů. Anýžovu práci si objednávali takřka všichni významní architekti té doby. Pro Josefa Gočára vyráběl například všechny kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro Františka Roitha zhotovil zase veškeré potřebné vybavení pro Městskou knihovnu v Praze, byt primátora, radnici i budovu Živnostenské banky.
Franta Anýž (1876-1934)
Narodil se 1. února 1876 v Zaječově. Po vyučení cizelérem v Komárově studoval v letech 1892 až 1899 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Roku 1900 založil svůj první ateliér a o šest let později měl už malou firmu. Vyráběl tepané mříže, kování a svítidla a podílel se například na výzdobě Obecního domu. Roku 1910 zakoupil pozemky v Praze-Holešovicích, na kterých nechal postavit moderní závod s velkou slévárnou. Podnik zpočátku prosperoval. Poté přišla krize a zhoršila se i Anýžova nevyléčitelná nemoc. Té pak 8. října 1934 na léčení v Tatranské Poliance podlehl.
Cesty bez návratu
Podnik výrazně prosperoval, hospodářská krize na počátku 30. let ho ale citelně zasáhla. Anýž začal vyrábět na sklad, aby nemusel propouštět kvalifikované dělníky. Výrazně se navíc zhoršovalo jeho zdraví. Roku 1932 proto přeměnil rodinnou firmu na veřejnou obchodní společnost a její vedení svěřil synům Jaroslavovi a Františkovi. Sám se odjel léčit do Tatranské Polianky, kde ovšem roku 1934 podlehl tehdy nevyléčitelné Basedowově chorobě.
Synům se díky dobrému jménu podařilo dostat podnik z nejhoršího. Získali například zakázku na odlití velké bronzové sochy Štefánika pro Bratislavu, jejich další plány však překazila druhá světová válka. Během ní se v holešovickém závodě vyráběly hlavně součástky pro rentgenové stěny. Ke svítidlům a uměleckým předmětům se chtěli bratři vrátit po osvobození. Než se ale podařilo vše připravit, přišel rok 1948 a znárodnění. Firma byla začleněna do Závodů umělecké kovovýroby pod názvem Zukov a začala vyrábět kovové součástky ke strojům. Roku 1991 byly pak všechny její provozy zrušeny, protože dědicové Franty Anýže neměli v rámci restitucí nárok na vrácení. Tím jméno kdysi slavné pražské firmy definitivně zaniklo.
