Řečeno slovy klasika: „To se nám to hoduje, když nám jiní půjčují.“ Peníze navíc už nemají téměř žádnou cenu, alespoň měřeno výší úrokových sazeb. A tak se nelze divit, že i přes „upřímnou“ snahu řady vlád, včetně té naší „vlády rozpočtové odpovědnosti“, se nejenže nedaří snižovat podíl veřejného dluhu na HDP, nýbrž většinou přesně naopak tato hora dluhu i nadále roste a bobtná.
Jistě, jsou tu takzvané objektivní příčiny, například hospodářská stagnace či recese ve většině zemí snažících se o fiskální konsolidaci. Nicméně veřejnosti jsou úsporná opatření často prezentovaná jako maximum možného, pokud nechceme ekonomiku uvrhnout do hluboké až téměř bezedné ekonomické krize se všemi negativními důsledky.
Že to však lze, není to tedy nemožné, ukazuje zářný příklad ze Skandinávie, konkrétně ze Švédska. Tomu se podařilo pomocí vhodné legislativy podporující sestavování přebytkových rozpočtů snížit poměr veřejného dluhu na HDP z téměř 73 procent v polovině devadesátých let na 36 procent v současné době.
V kontextu toho příkladu působí plán naší vlády na dosažení deficitu státního rozpočtu pod tři procenta HDP v letošním roce (dalších více než sto miliard přisypaných na hromádku již zhruba 1,6bilionové dluhové hory) poněkud neambiciózně.
Nezbývá než se ptát opět slovy klasika: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ Fiskální útes je možná blíž, než si myslíme.
Čtěte také:
Jiný pohled na krizi: Evropa dostala prostor ke změně
Fiskální útes je v USA na dohled
Republikáni se lámou: ustupují od slibu nikdy nezvýšit daně
Autor je analytikem Komerční banky
