František Remar patřil koncem 19. století k významným píseckým podnikatelům. Ve městě založil první továrnu na hospodářské stroje a s poměrně malým počtem dělníků konkuroval i velkým zahraničním firmám.
Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století patřilo Písecko mezi málo rozvinuté průmyslové oblasti. V regionu převládalo zemědělství a drobní podnikatelé vyráběli hlavně různé nástroje a vybavení pro domácnost.
První větší podnik vznikl v Písku teprve roku 1887, kdy František Remar založil na třídě Národní svobody továrnu na hospodářské stroje. Sortiment tvořily sekačky, řezačky, žentoury a další zemědělské vybavení, o které byl tehdy velký zájem. Podnik se rychle rozrůstal a jeho úspěch inspiroval i další písecké podnikatele, například výrobce pump a vodních čerpadel Adolfa Raaba (Profit o něm psal zde).
První strojírna
František Remar se narodil roku 1858 ve středočeské Březnici. Jeho otec byl místní měšťan, matka dcera výminkáře. Rodina, jejíž neobvyklé příjmení pocházelo od příslušníka francouzsko-bavorské armády, ale nebyla nijak bohatá a většina dětí, jichž bylo celkem dvanáct, musela po ukončení školy nastoupit do učení.
| FRANTIŠEK REMAR(1858-1903) |
| Narodil se 13. října 1858 v Březnici v rodině měšťana a dcery výminkáře. Vyučil se strojním zámečníkem a po praxi v několika pražských strojírnách si roku 1887 založil vlastní závod v Písku. Zaměřoval se na výrobu hospodářských strojů, o které byl v kraji velký zájem. Podnik se rychle rozrůstal a brzy se přesunul do nových prostor na Pražské třídě, kde vznikla i malá slévárna. František Remar vedl podnik až do roku 1903, kdy se uhnal při jízdě na kostitřasu a 21. června téhož roku zemřel na zápal plic. |
František měl od mládí rád stroje, v Praze se proto vyučil strojním zámečníkem a praxi získal v několika renomovaných strojírnách. Roku 1887 se mu pak naskytla možnost založit si vlastní živnost v Písku, kterou s pomocí částečného dědického podílu po rodičích využil. Na třídě Národní svobody nedaleko známého Kamenného mostu si pronajal dům, v němž vybudoval první strojírenský závod v Písku. Zaměstnal několik dělníků a ještě tentýž rok začal s výrobou.
Smrt na kostitřasu
Sortiment tvořily především hospodářské stroje, tedy řezačky, mlýnky, ruční mlátičky, tažnou silou poháněné sekačky, pluhy, brány a žentoury. Část produkce okopírovala firma od konkurence, některé zboží (například mechanickou čističku obilí) ale vymyslel Remar sám a slavil s ním velký úspěch.
Počet zakázek rychle stoupal, firmu bylo tedy nutné brzy přestěhovat do větších prostor. Ty našel Remar v Pražské ulici na severozápadním předměstí, kde zakoupil parcelu s objektem číslo 145. Budovu přeměnil na strojírenský závod a v jeho sousedství vybudoval i menší slévárnu.
Počet dělníků se zvýšil na dvacet a zdálo se, že dalšímu rozvoji nic nebrání. Roku 1903 se ale tehdy pětačtyřicetiletý Remar schvátil, když na kostitřasu spěchal k požáru v sousedních Miroticích, a na následný zápal plic po několika dnech zemřel.
Zdatný nástupce
Vedení firmy převzal mladší bratr Karel, který se ujal i Františkovy vdovy a tří dětí. Také on byl vyučeným strojním zámečníkem, podnik, přejmenovaný na „Karel Remar – továrna na stroje a slévárna v Písku“, proto jeho nástupem nijak neutrpěl. Do několika let se naopak rozšířil o novou kuplovací pec, skladiště i písárnu a v sortimentu se objevily první benzinové motory. Vyráběly se v americké licenci a byly dobrým doplňkem k mláticím soupravám i dalším zařízením.
Produkce klesla teprve v průběhu první světové války a negativně se projevila i poválečná krize. Aby nemusel propouštět, hledal Remar nové možnosti odbytu v cizině, zejména na Balkáně, a podařilo se mu získat i výhodnou zakázku na výrobu konzol pro elektrické vedení u Františka Křižíka.
Firma se opět začala rozvíjet a její dobré výsledky připomenula i mimořádná průmyslová výstava v Písku v červenci 1922. Karel Remar se ale jejího konání už nedožil, zemřel o půl roku dřív.
Konec po sto letech
Do čela podniku nastoupil Františkův syn Jaroslav, který ovšem přebíral výrobu ve špatné době. Poválečná krize vrcholila, firma se znovu dostala do potíží a nevyhnuly se jí ani stávky.
Zlepšení přišlo až koncem dvacátých let minulého století, kdy se sortiment rozšířil o nové benzinové motory Jára a Remar. Podnik začal spolupracovat se zbrojovkou ve Strakonicích a počet zaměstnanců vzrostl na šedesát.
Druhou světovou válku přečkala firma bez problémů, roku 1948 byla ale znárodněna a převedena pod Krajský podnik služeb. Jaroslav Remar vedl výrobu ještě dva roky, poté se ředitelé často střídali. V letech 1957 až 1981 spadal podnik pod ZVVZ Milevsko a v posledním období byl součástí Vodohospodářských opraven. Odlévaly se v něm části brzdových zdrží, po dokončení rekonstrukce hlavního závodu VOS Písek byla ale již přes sto let stará strojírna neperspektivní a roku 1990 ukončila činnost.
Prameny: Historie a současnost podnikání na Písecku; Otavín – revue Písku, Písecka, Prácheňska
