Po otci zdědil kotlářskou dílnu, nakonec ale vsadil na rozvoj železnice. Roku 1852 koupil na pražském předměstí Smíchov pozemky a založil na nich slavný podnik, který se postupně stal největším výrobcem železničních vagonů v Evropě. Toto průmyslové impérium ůspěšně rozvíjeli i Ringhofferovi potomci.
Foto: Kozel.cz
Zakladatelem podnikatelského rodu Ringhofferů byl chudý kotlářský tovaryš František Ringhoffer, který přišel roku 1769 do Prahy z uherského Müllendorfu. Složil příslušnou mistrovskou zkoušku a roku 1771 si otevřel malou dílnu na Mariánském náměstí, v níž vyráběl hlavně varné pánve pro pivovary. O jeho úspěšnosti svědčí i fakt, že se brzy stal předsedou pražského cechu mědikovců a od roku 1793 působil také jako městský radní.
Rodinný podnik převzal po jeho smrti nejstarší syn Josef, který už od roku 1820 vyráběl strojírenská zařízení pro pivovary, cukrovary i lihovary, a to nejen na Starém Městě, ale také v Kamenici u Benešova. Roku 1839 získal titul dvorního mistra kotlářského. S manželkou Johannou měl celkem 14 dětí – mezi nimi i syna Františka, který rodové příjmení proslavil po celém světě.
Vagony na valníku
Narodil se roku 1817 a už od mládí byl velmi bystrý a technicky nadaný. Začínal jako učedník u svého otce a hodně cestoval – do Belgie, Německa, Francie i Anglie. Ve 40. letech 19. století převzal vedení obou podniků, v Praze i Kamenici. Roku 1847 přemístil pražskou dílnu na Nové Město do dnešní Opletalovy ulice a o rok později začal podnikat ve velkém. Firmu neustále rozšiřoval, prostory se ale brzy ukázaly jako příliš těsné. Z toho důvodu zakoupil roku 1852 pozemky bývalých vinohradů na Smíchově, na kterých ještě tentýž rok začal budovat novou továrnu. Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny zde roku 1853 vznikla moderní slévárna a roku 1855 také speciální pivovarské oddělení. Světovou proslulost ale přinesla firmě především produkce železničních vagonů.
První nákladní vůz vyrobili zdejší dělníci roku 1854. O tři roky později se sortiment rozšířil také o tendry a roku 1863 o osobní vozy. Nejtěžší ovšem zpočátku nebylo vagony vyrobit, ale dostat je na koleje. V polovině 19. století totiž ještě Smíchovem nevedly žádné železniční vlečky, nestálo Smíchovské nádraží ani žádná trať, která by spojovala oba břehy Vltavy. První vagony se proto dopravovaly na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku. S pomocí navijáku, sochorů a klínů vytáhla skupina čtyř až pěti mužů vagon na vůz, osm silných valachů zabralo a mohutný povoz se vydal na několikahodinovou cestu pražskými ulicemi. Trasa ze Smíchova vedla přes Karlův most, který se pod náporem obřího nákladu prý celý třásl. Takto probíhala doprava až do roku 1872, kdy byla dokončena montáž železničního mostu pod Vyšehradem.
Sociální program
František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i člověkem se silným sociálním cítěním. Pro své zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní fond v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Také platy ve smíchovské továrně byly slušné. Dělník si tu mohl v polovině 60. let 19. století vydělat až 15 zlatých týdně. V jiných podnicích, především textilních, byly přitom platy až o polovinu nižší.
Kromě podnikání se navíc Ringhoffer výrazně zapojil i do veřejného života. V letech 1861 až 1865 byl dvakrát zvolen smíchovským starostou. Prosadil regulační plán obce, přestavbu újezdské brány, vybudování nádraží a zavedení plynu. Za rozvoj Smíchova byl vyznamenán rytířským Řádem Františka Josefa a roku 1872 císařským Řádem železné koruny druhé třídy, což mu vyneslo dědičný baronský titul. Roku 1864 se stal poslancem českého zemského sněmu a věnoval se i obchodům s pozemky – vedle Kamenice získal například Lojovice, Štiřín a Pyšely. Jako jeden z prvních si pro svá panství opatřil telefon a přátelil se i s mnoha politiky, například s ministrem spravedlnosti Eduardem Herbstem.
Pivní tečka
Svým dětem radil: „Věř v Boha a on tě neopustí! Mysli pravdivě, mluv pravdivě a jednej pravdivě.“ Mimo jiné jim doporučoval, aby zůstaly vždy v klidu, daly si pozor na ty, kteří je příliš chválí, a hlupákům šly z cesty. On sám se těmito radami důsledně řídil. Byl klidný, rozvážný a otevřený. Miloval hudbu, lesy a přírodu. Obzvlášť si oblíbil velkopopovické panství jihovýchodně od Prahy. Důvodem byla výhodná poloha poblíž staré císařské cesty do Vídně, ale učarovala mu i tamní příroda. V hlubokých hvozdech poblíž svého panství Štiřín proto nechal zřídit anglický park s honitbou, a vodu z Mariánské studánky si odtud dokonce nechával posílat až do svého smíchovského sídla. Mezi místními lidmi byl oblíbený jako štědrý mecenáš. Na vlastní náklady nechal založit dětský útulek, přispěl na stavbu židovské synagogy, a dokonce osobně vedl záchranné práce, když byla oblast zasažena povodněmi.
Jeho největší investicí v regionu se stal Velkopopovický pivovar, který začal stavět roku 1870. Vybavil ho špičkovou moderní technologií, jeho otevření se ale už nedožil. Zemřel nečekaně roku 1873 v pouhých 56 letech. První várka velkopopovického piva byla uvařena o rok později.
František III.
Jeho nástupcem se stal nejstarší syn František, toho jména třetí. Narodil se roku 1844 a jako mladý armádní důstojník se vyznamenal v prusko-rakouské válce roku 1866. Po otcově smrti ovšem musel vojenskou kariéru ukončit a ujmout se vedení rodinného podniku, v němž se v té době vyráběly už také tramvaje. Uskutečnil otcův záměr a začal s výrobou celých investičních celků – zařízení pro cukrovary, lihovary, pivovary a mrazírny. Podnik neřídil úplně sám, po boku měl ještě bratry Emanuela a Viktora. Jeho organizátorské schopnosti a z armády převzatý smysl pro kázeň ho ale předurčily k vedoucí pozici.
Podobně jako otec však neomezoval své aktivity jen na podnikání. Ve firmě dál rozvíjel sociální programy, které se staly vzorem i pro ostatní společnosti. Roku 1889 zavedl například dělnické starobní pojištění, které na tehdejší dobu zajišťovalo zaměstnancům solidní důchody včetně dalších příspěvků. Pro zaměstnance nechal stavět dělnické domy, čímž zajistil bydlení stovkám rodin.
Výroba osobních i nákladních železničních vagonů se mezitím rozvinula natolik, že jich z továrny v letech 1874 až 1880 vyjelo přes 4 500. Byly mezi nimi salonní vozy pro rakouského císaře, rumunského krále či tureckého pašu, vagony pražských tramvají i petřínské lanovky.
Volba strany
Po jeho smrti roku 1909 převzal vedení podniku syn – opět František, toho jména už čtvrtý. Ten o dva roky později přeměnil firmu na akciovou společnost. Roku 1923 se Ringhofferovy závody spojily s kopřivnickou Tatrou a jejich název se změnil na Ringhoffer-Tatra. V následujících letech pak podnik fúzoval ještě s vagonkami ve Studénce, Kolíně a České Lípě a stal se největším výrobcem vagonů v Evropě.
Ringhofferové se ocitli na vrcholu. Za druhé světové války, kdy v čele podniku stanul Františkův mladší bratr Hanuš, přijala ovšem celá rodina říšskoněmecké občanství a čtyři členové vstoupili i do nacistické NSDAP. Hanuš Ringhoffer zřejmě žádným přesvědčeným nacistou nebyl, během okupace dokonce o členství v Hitlerově partaji přišel, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa. Za války ovšem z důvodu obrany strojírenského impéria spolupracoval s předními nacistickými pohlaváry, zejména z okruhu ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, což se mu později stalo osudným. Ihned po válce byla celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován v táboře Mühlberg an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemřel.
František Ringhoffer (1817–1873)
Narodil se 28. dubna 1817 v Praze. Po studiích na pražské polytechnice a návratu ze stáže v západní Evropě se zaměřil na rozvoj železniční dopravy. Otcovu kotlářskou firmu přesunul na Nové Město a později na Smíchov. Zde roku 1852 založil strojírenský podnik, který se během několika desítek let stal největším výrobcem železničních vozů v rakousko-uherské monarchii. V letech 1861 až 1865 byl smíchovským starostou a císař František Josef I. mu za zásluhy o průmyslový rozvoj udělil baronský titul. Zemřel nečekaně 23. března 1873 ve věku 56 let.
Bagrům vjezd povolen
Smíchovská továrna byla znárodněna a nadále fungovala pod názvem Tatra Smíchov, později ČKD Tatra Smíchov. Výrobní haly byly postaveny tak dobře, že kromě rozšíření celého areálu v zadním traktu nebylo nutné je výrazněji přestavovat. Jen strojový park nezadržitelně zastarával. Továrna přesto zůstala dlouhá léta předním světovým výrobcem tramvají a její vývoz směřoval do mnoha zemí.
Činnost závodu byla ukončena až v polovině 90. let, kdy se výroba přesunula do nového areálu na Zličíně. Roku 2002 koupil Tatru německý Siemens a pod hlavičkou Siemens Kolejová vozidla vyráběl až do konce roku 2009 soupravy metra pro Prahu, osobní vagony pro České dráhy, vlakové soupravy pro Izrael či pantografy pro Švýcarsko.
Starý smíchovský areál byl určen k demolici už koncem 80. let. Podrobnější průzkum ovšem ukázal historickou hodnotu mnohých částí této průmyslové lokality (původní jeřáby a jeřábové dráhy, originální pružnicový buchar či dva mohutné hydraulické lisy). Radnice se ale přesto nakonec rozhodla pro bourání a cenný komplex byl na přelomu tisíciletí kompletně vybagrován. Zachována zůstala jen vila a fragment secesního zdiva, který byl začleněn do nového objektu obchodního a kulturního centra Nový Smíchov.
