František Topič patřil na přelomu 19. a 20. století k nejvýznamnějším pražským nakladatelům. Z malého knihkupectví na Národní třídě vybudoval velký podnik, ve kterém měl i vlastní výstavní síň, takzvaný Topičův salon.
V polovině 19. století začal mezi pražskými výrobci knih převládat nový trend – drobní tiskaři ustoupili do pozadí a dominantní úlohu přebírali nakladatelé. Soustřeďovali se především v okolí bývalých hradeb a brzy se mezi nimi objevila i velká jména. Na Václavském náměstí vznikla například nakladatelská společnost Jana Otty a mezi Opatovickou a Spálenou vyrostl velkoryse založený podnik Josefa Richarda Vilímka (více zde).
Třetí nejvýznamnější se stala zpočátku nenápadná firma Františka Topiče, založená roku 1883 na Národní (dříve Ferdinandově) třídě. Houževnatý majitel ji během několika let vybudoval z malého knihkupectví a zařadil se mezi přední vydavatele české literatury.
Šimáčkův nástupce
František Topič se narodil roku 1858 v Chvalíně u Roudnice nad Labem v rodině rolníka. Absolvoval obchodní akademii a přes publikační činnost se seznámil s pražským nakladatelem Františkem Šimáčkem, u kterého brzy nastoupil jako účetní. Oženil se s jeho neteří a roku 1883 si za získané věno otevřel vlastní knihkupectví v Praze na Národní třídě 7.
Po Šimáčkově smrti roku 1885 převzal i jeho nakladatelství a zaměřil se především na české autory. Vydal Písně otroka od Svatopluka Čecha, sebrané spisy Václava Beneše Třebízského a několik děl Jana Nerudy. Nezapomínal ale ani na literaturu zahraniční a čtenářům nabízel novinky z Paříže, Londýna, Petrohradu a Říma.
Postupně vznikly také edice Topičovy dobré knihy, Topičovy bílé knihy, Francouzská knihovna či Americká knihovna a velké oblibě se těšil humoristický časopis Švanda dudák.
Kniha jako umění
| FRANTIŠEK TOPIČ (1858-1941) |
| Narodil se 20. listopadu 1858 v Chvalíně. Po absolvování obchodní akademie pracoval u pražského nakladatele Šimáčka a roku 1883 si otevřel vlastní knihkupectví na Národní třídě. Brzy získal i Šimáčkův podnik a začal se věnovat nakladatelství. Vydával české i zahraniční autory a jeho firma se proslavila také díky tzv. Topičovu salonu. Roku 1905 závod přestěhoval do nového domu a zaměstnal syna Jaroslava. Po jeho předčasné smrti roku 1936 ale podnik prodal a odešel do ústraní. Zemřel 29. března 1941. |
Šíře Topičovy nakladatelské činnosti byla neobyčejná, velkou roli ale hrála i grafická úprava jednotlivých tisků. Topič bral každou knihu jako umělecké dílo, spolupracoval proto s předními výtvarníky té doby. Nechyběli mezi nimi Viktor Oliva, Jaroslav Benda, Josef Wenig či Cyril Bouda, kteří se podíleli nejen na výzdobě drahých knih, ale i laciných brožur pro nejchudší klientelu.
Velkou pozornost věnoval Topič také dětské knize. Kvalitní tisk doprovázela kromě ilustrací bohatá knižní ornamentalistika (záhlaví, bordury, iniciály) a jinde opomíjená četba se zde zařadila k vrcholům produkce.
Topičův zájem o uměleckou tvorbu dokládá i vydání Pirnerova Démona lásky a souboru Mařákových a Alšových kreseb. V knihkupectví bylo navíc možné zakoupit repliky soch a reprodukce některých obrazů.
Salon plný krásy
Roku 1894 vznikl u nakladatelství takzvaný Topičův salon, který byl jednou z prvních soukromých galerií v Praze. Prezentovala se v něm řada českých i zahraničních umělců a roku 1896 zde zahájil činnost také Spolek výtvarných umělců Mánes.
Topič vydal ke každé akci jednoduchý katalog a návštěvníky lákal originálními plakáty. Většinu jich vytvořil již zmíněný Viktor Oliva, který později maloval dokonce plakát pro Světovou výstavu v Paříži.
Roku 1905 se celé nakladatelství i se salonem přestěhovalo do nového domu na Národní třídě 9, čímž opět stoupla jeho prestiž. Elegantní secesní budova postavená podle projektu Osvalda Polívky (autora Obecního domu) se stala centrem kulturního dění a vystavovali v ní například Zdeněk Rykr či Josef Šíma. Největšího věhlasu pak dosáhla roku 1918, kdy se v ní vůbec poprvé představil Jan Zrzavý.
Návrat k tradici
Roku 1909 začal Topičovi v podnikání pomáhat syn Jaroslav, jehož úkolem bylo přivést do nakladatelství mladé autory. Firma se změnila na veřejnou obchodní společnost a její budoucnost se zdála být jasná.
Jaroslav Topič ale roku 1936 předčasně zemřel a již téměř osmdesátiletý František musel podnik prodat. Kupcem se stal Jaroslav Stránský, který do Topičova domu přenesl redakci Lidových novin a nakladatelství Františka Borového (více zde). Role kulturního střediska přitom závodu zůstala a za druhé světové války se v něm hrálo divadlo.
Po znárodnění roku 1949 se objekt stal sídlem nakladatelství Československý spisovatel a jeho veřejná funkce vymizela. Teprve počátkem 90. let, kdy se budova vrátila rodině Stránských, vznikly plány na obnovu galerie. Slavný Topičův salon se nakonec znovu otevřel roku 2008.
Prameny: Lexikon našich hospodářských dějin, Nadační fond Františka Topiče, Český rozhlas
