Jde mladé děvče přes les. V ruce má košík se zemědělskými přebytky, červený čepec zavázaný pod bradou. Cílem její mise je trvalé bydliště prarodičů. Během cesty narazí děvče na zdánlivě přátelskou psovitou šelmu, která z děvčete vyloudí soukromá data. Vzápětí jich zneužije, dopustí se konzumace babičky a následně krádeže její totožnosti, když zaujme její místo v posteli. Jak víme, nebýt myslivcovy intervence, bylo by zle.
Existuje spousta důvodů, proč příběh o Karkulce odsuzovat. Je tu ohrožení mravní výchovy mládeže: Karkulka nese v košíku kromě nezávadné bábovky (i ta však nejspíš bude vysokotučná a možná obsahuje lepek) i víno, ačkoli jí podle všeho ještě nebylo osmnáct.
Je tu týrání zvířat -rozpárání vlčího břicha a jeho následné sešití se do té formulace jistě vejde, o následném utopení vlka v potoce ani nemluvě; to navíc není hygienické a neodpovídá to pravidlům o nakládání s vodními zdroji. Máme tu oslavu násilí v podobě myslivce a samozřejmě nedůstojně podřízenou roli obou žen, babičky i Karkulky. Žádná z postav není homosexuál, černoch nebo aspoň Rom. K čemu je taková literatura, můžete se ptát, jste-li ten typ.
Génius versus masy
Přes tyto závažné námitky většina z nás tuší, že příběh o Karkulce není nástrojem zla. Naopak, hodné a slušné dámy vyváznou z nebezpečí právě proto, že jsou hodné a slušné, což plus minus považujeme za správné. (Alespoň tak to funguje v grimmovském podání. Starší verze takový happy end nemají.)
Souhlasíte se změnou Otčenáše?
Onu jistotu o mravním poselství Karkulčině nám umožňuje mimo jiné fakt, že její story není dvakrát komplikovaná. Zkuste dětem na noc vyprávět Joyceova Odyssea. Usnou nejspíš nakonec taky, ale z důvodů původně nechtěných a dost možná až po vás. Odysseus dobře slouží jako intelektuální cvičení lidem, kteří si na takové věci potrpí, ale není to zrovna rock’n’roll, jednoduchá krmě pro jednoduchou mysl.
S ambicí vyhovět oběma požadavkům na všeobecnou přístupnost i na průlomové novátorství či pozdvižení lidského ducha do výšin nepoznaných se po svém vyrovnává každý, kdo musí uspokojovat dvojí publikum, laické i odborné. Platí to, když chcete jako hudebník vydat desku, coby politik vyhrát volby či v kůži technologického guru představit nový telefon.
Přečtěte si esej o tom, že zírat se nesluší:
Liberální demokrat jako objekt v obludáriu
Když sepisujete knihu, jejíž ambicí je být věčným majákem moudrosti na obou březích moře zapomnění, majákem, jehož světlo má být důvěrně známé a zároveň nepolapitelně tajemné, pak - inu, pak máte co dělat. A pokud se ona kniha přímo zabývá podstatou lidského ducha a jeho vztahem k věčnosti, jak činí křesťanské Písmo svaté, není divu, že různí lidé budou její text číst různě.
Komický literalismus
To leckdy přináší komický efekt. Takový Richard Dawkins, muž pozoruhodného intelektu a dnes již profesionální ateista, vnímá bibli doslovně. Představme si na vteřinku, že by stejně četl Karkulku. Jeho trénované vědecké oko by hned poznalo, že něco nehraje. Už ho slyšíme, jak hřímá: „Je vědecky dokázáno, že vlka nelze rozpárat a znovu sešít, aniž by došlo k jeho nenávratnému porušení. Z toho plyne, že bratři Grimmové hlásají bludy a coby tmáři nemají moderní společnosti co říct, end of story.“
Proto také většina biblických liberalistů stojí na straně ateistů. Conrad Hyers, profesor komparativní religionistiky kdesi v Minnesotě, si povšiml, že „i ve vzdělaných kruzích každou debatu o vzniku života snadno zahluší pálení strašáků biblického literalismu“. Naopak jeho kolega Steve Falkenberg, sekáč přes psychologii náboženství, říká: „Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by věřil v bibli doslova. Ani lidé, kteří to o sobě řeknou v dotazníku, si nemyslí, že placatou Zemi podpírají sloupy a pod nimi je oceán, jehož kraje hlídají příšery.“
Přečtěte si:
Ukradené Vánoce: komercionalizace svátků vadila lidem už ve středověku
V sázce není nic menšího než neomylnost Písma, věc debatovaná i na rovinách subtilnějších, než je ta Dawkinsova. A do toho přijde šarmantní argentinský stařík, vezme nejintimnější pasáž onoho tisíciletími osifikovaného textu a řekne, že „tady je to napsané blbě, ukažte, budeme to říkat jinak“. Znovu není divu, že si lidé ťukají na čelo a polohlasem říkají, poslyšte, tenhle František, není on mešuge?
Pro pořádek zopakujme, co se stalo: Papež František zatlačil, kardinálové loni na podzim posvětili a papež v červnu podepsal, že sedmá a poslední žádost adresovaná Bohu člověkem v otčenáši začne slovy „nenech nás upadnout v pokušení“ namísto dosavadní formulace „neuveď nás v pokušení“.
No a co, můžete si říct, vždyť je to skoro totéž. Mezi věřícími se však strhl poprask. „Je papež vůbec katolík?“ ptal se britský časopis The Spectator. A skutečně, předělávat bibli je velmi zjevně zakázáno samotnou biblí; předělávat přímo Ježíšova slova, a navíc ta, jimiž stanovuje, jak mají lidé mluvit s jeho otcem, to už je fakt hodně. (Na druhé straně však vylepšování překladů zapovězeno není, takže…)
Taková stížnost dává smysl. Podstatu víry neznáme. Neumíme žádným měřákem zjistit, nakolik je u textu, jenž opakovaly babičky našich babiček, důležitá právě jeho, řekněme, fyzická integrita. Neberte nám starou modlitbu; byla dobrá pro Bradyho, je i pro nás dobrá dost, shrnuje konzervativní postoj k takovým věcem mírná parafráze sloganu z filmu o opičím procesu Kdo seje vítr.
Církevní brexit?
Lidoví konzervativci jsou tedy nakvašení. Konzervativní znalci bible zase argumentují, že řecké εισφέρω, eisféro, jež v daném místě Matoušova evangelia figuruje v řeckém originálu (či tak blízko originálu, jak jsme schopni dohlédnout), znamená přinášet či přispívat, takže dosavadní překlad byl o.k. Jiní dokládají, že v bibli samotné se Bůh neštítí pokoušet i vlastního syna, natož aby se rozpakoval pokoušet běžné voliče a investory. František se tedy mýlí, když říká, že Bůh nikoho v pokušení neuvádí, říkají; což ovšem nemohou, protože papež je ve věcech víry z definice neomylný.
O komplikace tu není nouze, od ryze teologických až po praktické. Třeba francouzští katolíci si podobnou změnu otčenáše odhlasovali již před dvěma lety a každému to bylo celkem fuk. Teď však není jasné, nakolik je papežovo rozhodnutí závazné pro ostatní překlady; sám František o změně mluví služební italštinou.
Budiž kostel: sakrální architektura může být moderní a potěšit i ducha bezvěrce
Angličtí katolíci už poslali do Vatikánu prosbu, aby se novou směrnicí stran modlení řídit nemuseli. Jinak jsou ti bojovnější z nich ochotni vyhrožovat církevním brexitem v jakési divoké směsi Jindřicha VIII. a Borise Johnsona.
Odhlédneme-li však od intrikování, slovíčkaření a byrokracie prováděcích vyhlášek (shodou okolností si v nich katolická církev libuje jako málokterá jiná instituce), lze změnu v otčenáši vnímat jako čin reálný, obsažný a důležitý. Když se v římském radiu ptali papeže Františka, co to jako má znamenat, odpověděl, že Bůh není odpovědný za lidské chybování. „Když upadnu, znamená to, že jsem upadl já, nikoli že mě k tomu navedl Bůh,“ řekl.
To zdaleka není pouhá variace na téma „Bůh je prima“. Papež František je muž tohoto světa a vyzná se v něm. Pokud porušuje zvyklosti či přímo protokol (jako když si nenechá líbat prsten či líbá nohy jihosúdánským banditům), činí tak s rozmyslem. Nechává-li změnit nejrozšířenější katolickou modlitbu, ví, že mu to obratem ruky vynese spoustu nepřátel.
Vysvětluje-li tedy poté takový sporný tah, lze předpokládat, že k tomu nebude používat argumentů triviálních a nahodilých, nýbrž takových, které sám považuje za důležité.
Vulgární jako Dawkins
Co to celé tedy znamená? Filozof uvidí nejprve ústup z tvrdě deterministických pozic. Je-li každý náš krok (včetně těch chybných) přímým výrazem Boží vůle, pak asi bude také jeho vůle, abych dnes nešel do práce, vyměnil dceru za dvě lahve rumu a pěkně si s nimi užil, ne? Kdo nyní namítne, že je to vulgární výklad Boží všemohoucnosti, má pravdu. Je stejně vulgární jako ten, který má pro věci víry Richard Dawkins.
Že má člověk víc energie věnovat se práci než barteru „dcera za rum“, jsme však věděli i před Františkem. Důraz, který papež klade na důležitost osobního rozhodování, však je nebývalý. „Člověče, na tobě záleží,“ říká hlava organizace, jež sice nemá divize, jak bystře postřehl soudruh Stalin, ale je nesrovnatelně mocnější než ti, kteří nic než divize nemají.
Ještě jednou. Záleží na tobě, člověče; jsi důležitý. To, co děláš, má význam. Na každém tvém rozhodnutí sejde. Ano, já tě potřebuji, člověče, říká František. A protože je nejen neomylný, nýbrž také vyslancem Božím, pro katolíky to explicitně znamená, že to říká sám Nejvyšší.
To je samozřejmě v přímém rozporu s naší reálnou zkušeností, která nám dává bez obalu najevo, že „nahraditelný je každý a ty obzvlášť“. Každým dnem nám potvrzuje, že náš hlas slyšet není a nebude, že cokoli učiníme, je tak či tak ganz egal, protože ti nahoře si stejně všechno upečou, jak budou chtít. Nikdo nikdy nespočítá, kolik lidského zoufalství by hledalo ventil v beznadějných činech, kdyby jeho nositelé občas nad ránem zaslechli, že na nich záleží, nebo - podle nátury - že je Bůh potřebuje. Slušný tip však je, že by ho nepřibylo.
Nový začátek
Tím však Františkova revoluce nekončí. Svobodná vůle je zbraň o mnoha ostřích: je-li nově zvýšený důraz upřen na skutečnost, že jednotlivec je agentem (jak plyne z teze, že jej do pokušení neuvádí Bůh), pak logicky právě způsob využití jeho kapacity ke konání dobrému či zlému je kritériem, podle něhož bude takový jednotlivec souzen. Tak je tomu u všech lidí; král David, aktivistka Angela Davisová, fotbalista Edgar Davids i Michal David jsou si v tom rovni. Mimo jiné z toho plyne, že žádný z nich nepožívá zvláštních výhod nad ostatními proto, že se narodil jako Žid, černoch, žena, Eskymák nebo sběratel sobolích kožek.
Přeloženo do jazyka na těchto stránkách obvyklejšího lze změnu otčenáše vnímat jako závan duchovního laissezfaire a zároveň jako odmítnutí totožnostní politiky, na kterou si tak potrpí progresivní levice. Nikdo z nás se nedožije výsledků, které to přinese v praxi. A třeba nebudou žádné, protože celý katolicismus může každému být ukradený. Ale je tu také jistá naděje, že Františkův čin, jakkoli při pohledu zvenčí bezvýznamný, může znamenat začátek proměny vztahu člověka k jeho osudu. A jak víme, o nic jiného než o tu naději zde nejde.
Přečtěte si také:
Bylo mi hořko z toho pokroku. Obrazoborecké vlně padly za oběť stovky soch Jana Nepomuckého
Hi-tech v kostele: církve „berou karty“, věřící přispívají více
Kristovi hospodáři: církev zhodnocuje znovunabytý majetek
ČLÁNKY DO MAILU