Kapitola 137
5500 miliard dolarů * Ministrovo unáhlení * Ultraliberální třeštění * Jirka čistič * Co je levné a co drahé?
5500 miliard dolarů
Říká se, že malé je hezké. Hypoteční krize není malá, tudíž je ošklivá. Přičemž jména, která ji symbolizují, jsou hezká. Dokonce roztomilá. Kdyby řadový český ekonomický novinář před hypoteční krizí slyšel názvy jako Fannie Mae či Freddie Mac, mohl je spojit leda s nějakou americkou filmovou hvězdou či nějakým čerstvě pojmenovaným ledním medvídkem narozeným v zoo. Nikdo netušil, že jde o americkým státem založené hypoteční banky, které jsou obchodovány na burze. Taková Francie v USA. Tam se tomu říká government sponsored enterprise. A když se dvojčata Feddie a Fannie dostala do krize, stát pohotově řekl: Budu sponzorovat.
Názvy těchto bank jsou sice krásné, ale kdo z nás věděl, že Freddie a Fannie spolu ovládají skoro polovinu dvanáctibilionového hypotečního trhu v USA? To číslo je velké, tudíž ošklivé. Dvanáct tisíc miliard dolarů! To je hodně i v korunách! Zhruba polovina z této sumy, asi 5,5 tisíce miliard, připadá na roztomilá dvojčata. Tato částka je dvaadvacetkrát větší než celý HDP České republiky v roce 2007.
Proto kontrolní otázka zní: My jsme tak malí, nebo ten průšvih je tak velký?
Ministrovo unáhlení
Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil měl konat poněkud rozvážněji a nespěchat s vracením Luďka Kuly do funkce generálního ředitele Vězeňské služby České republiky. Mohl jeho postavení mimo službu využít k souhrnnému prověření dalších záležitostí - třeba Vězeňského informačního systému, pokud jde o celkové náklady na jeho vytvoření, termínu jeho zprovoznění či možné kolize s Úřadem pro ochranu osobních údajů. Mohl by tím poněkud předejít nebezpečí, že by on nebo někdo jiný po čase zase cítil logickou a neodbytnou potřebu stavět generálního ředitele Luďka Kulu mimo službu.
Ultraliberální třeštění
Sleduje-li soudný člověk některé „intelektuální výpotky“, jaké přicházejí z EU, sama se mu dere na mysl i na jazyk prosba, aby nás pánbůh milostivě při zdravém rozumu zachovati ráčil. Krasoduchové z EU spolu s našimi z řetězu utrženými experimentárory zkoušejí nastavit legislativu třeba tak, aby se zjistilo, kolik bití od dětí vydrží rodiče, učitelé, spolužáci či důchodci. Aniž by se mohli bránit, protože by se dopustili trestného činu. Děti jsou však pro svůj věk beztrestné.
Oni ale ti europoidní lídři chtěli do evropské ústavy současně vetknout zmínku o křesťanských kořenech evropské civilizace, o nichž ale zřetelně vědí jen z doslechu. Možná by pro ně bylo překvapením, co k tomuto tématu najdeme v krásné sbírce Přísloví (23,13): „Neodnímej od mladého kázně! Neboť zmrskáš-li jej metlou, neumře. Budeš-li jej trestati, duši jeho z pekla vyprostíš.“
Před mnoha lety navštěvoval takzvané bytové semináře jeden, jak se později přiznal, tajně vysvěcený kněz. Občas se povedlo, že přijel přednášet někdo z ciziny. Po jedné takové přednášce francouzského filozofa se náš přítel pustil do diskuse, při níž - když mu to přišlo příhodnější - přešel z francouzštiny do angličtiny či němčiny a svoji řeč doplňoval biblickými citacemi v hebrejštině, řečtině a latině. Francouzský host se po přednášce hostitele ptal, kdo je onen diskutující? Železniční dělník, zněla odpověď. To už Francouz nevydržel a sám se diskutujícího zeptal: Jak je možné, že železniční dělník ovládá více než základy šesti jazyků? A dotyčný se skromným úsměvem děl: Víte, já jsem tak starý, že jsem stihl ještě chodit na jezuitské gymnázium. Tam byl proutek účinnou pedagogickou pomůckou. Tak jsem se holt ty jazyky naučit musel. A teď jako bych je našel.
Jirka čistič
Mirek Topolánek, který hodnotí po uplynutí poloviny funkčního období práci svých ministrů, má již několik týdnů zdatného pomocníka, vicepremiéra Jiřího Čunka. Předseda lidovců se rozhodl vyrazit do útoku proti korupci ve státní správě.
Dle informací, které kolují v politických kuloárech, si za první oběť svého snažení vybral ministra zemědělství Petra Gandaloviče. Poté, co v médiích prosákly informace o možných machinacích při udělování zakázek ve státním podniku Lesy ČR. Dění ve firmě kontroluje právě resort ministerstva zemědělství a Čunek údajně Gandaloviče označil za největší problém v Topolánkově kabinetu. „Zvažte další setrvání ve své funkci,“ prý volal nedávno na svého ministerského kolegu. Zdá se však, že ani tento emotivní projev příliš úspěchů nepřinesl a měl zhruba stejnou váhu jako šetření detektivů agentury Kroll.
Jakým směrem se nyní bude ubírat Čunkovo tažení za čistý stát a státní správu, není zřejmé. Někteří členové vedení KDU-ČSL však již Čunkovi začínají říkat „Jirka čistič“.
Co je levné a co drahé?
České deníky čas od času si zahrají na jakéhosi ombudsmana daňového poplatníka. Minulý týden list MF Dnes napsal, že čím dál více ministerstev uzavírá rozsáhlé smlouvy s externími advokáty a že ti jsou strašně drazí. Stamiliony pro „státní“ právníky, zněl titulek. Co s tím?
Staré přísloví říká, že „nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit levné věci“. Pro právníky to platí dvojnásob. Tuto hlubokou pravdu tohoto moudrého přísloví asi poznal každý z nás, když ve svatém nadšení nakoupil (zdánlivě) úžasně levné zboží, aby se mu to pak za pár dní znehodnotilo. Výsledek? Znovu si pořídit stejné zboží. A protože poučen ze zkušenosti s levným a nekvalitním, nakoupil něco, co bude fungovat a co dlouho vydrží. Tedy dražší zboží. Sečteme-li obě zaplacené částky, vyjde nám suma, která převyšuje i cenu nejdražšího zboží ve své kategorii. Díky snaze ušetřit jsme si pěkně pustili žilou.
Tohle však u právníků dost dobře nejde - po prohraném sporu těžko můžeme lamentovat, že pořízené služby nebyly tak kvalitní jako protistrany, proto musíme spor opakovat, tentokrát však už s lepšími právníky na naší straně. To není nákup u Bati, kam zajdeme, když se nám rozpadnou boty, koupit další.
Když jdeme do jednání s protistranou, nejen do sporu, však chceme pouze prosadit své záměry, prostě vyhrát. A jelikož většina z nás jsou laici, na odborné záležitosti si musíme najmout odborníky. Jenže ty si najímá i protistrana. Logika věcí tedy velí najmout si lepší a snad i výsledek bude pro nás lepší. Ne vždy platí přímá úměra: dražší právník znamená lepší právník, zato vždy platí, že lepší právník se rovná dražší právník.
Při výběru je třeba se podívat na historii jejich práce, jaké zakázky měli v minulosti, jaké spory vyhráli, a hned máme lepší obraz o možném vývoji naší kauzy. Nic není zaručeno, jen šance, že budeme úspěšní, bude větší.
Laciná kritika ministerstev či jiných státních úřadů, že si najímají drahé právníky, je zcela absurdní. Vždyť i pracovníci ministerstev chtějí vyhrát, i oni by rádi měli lepší a výhodnější smlouvy než protistrany. Asi proto si najímají dobré a drahé právníky. Nic nemají zaručeno, ale z historie své práce vědí, že šanci na to být lepší mají větší, někdy i mnohem větší.
Je přirozené, že lukrativní zakázky na právní služby od státu chtějí získat všechny právní kanceláře. Kdo říká, že nechce, měl by to říkat i svému šéfovi či majiteli. Soutěže ale většinou vyhrává kancelář, za níž je řada výhodných smluv pro stát či pěkná řádka vyhraných sporů, v jejichž vítězství nikdo nevěřil.
Daňovému poplatníkovi by se líbilo, kdyby si stát najímal ty nejlevnější právníky. Daňovému poplatníkovi by se však nelíbilo, kdyby stát kvůli levným právníkům prohrál třeba arbitráž za deset miliard korun. Kdo se zavděčí daňovému poplatníkovi?
