Starosta německého Heddesdorfu v polovině 19. století přemýšlel, jak pomoct zchudlým rolníkům. Všiml si, že tito lidé drží velmi silně při sobě a navzájem si pomáhají. Pokusil se této jejich vlastnosti využít a vymyslel systém vzájemné pomoci, který dnes nese jeho jméno.
Foto: Flickr.com
Před průmyslovou revolucí byli rolníci naprosto soběstační. To, co si vypěstovali, jim stačilo na živobytí, přebytky prodali a za výdělek si koupili to, co si nebyli schopni vyrobit nebo vypěstovat. Pak ale přišel zlom, zemědělská společnost se postupně měnila v průmyslovou. Továrny začaly lidem dávat jistotu zaměstnání s pevným pravidelným platem a sociálními jistotami. Rolníci a zemědělci, kteří nebyli schopni se novým podmínkám přizpůsobit, začali výrazně chudnout.
Stejný problém měli i ve východoněmeckém městečku Heddesdorf (dnes součást Neuwiedu), kde byl v polovině 19. století starostou mladý Friedrich Wilhelm Raiffeisen. Přemýšlel, jak pomoct zchudlým rolníkům, a po nějakém čase si všiml, že tito lidé mají jednu výraznou vlastnost. Drží totiž velmi silně při sobě a i v těžkých časech si pomáhají, čímž zabraňují nejhoršímu. Pokusil se tedy této skutečnosti využít a na jejím základě vymyslel systém vzájemné pomoci, který se stal prvním krokem k družstevnímu bankovnictví.
Trojitý starosta
Friedrich Wilhelm Raiffeisen se narodil roku 1818 v německém Hammu jako sedmé z devíti dětí místního starosty Gottfrieda Friedricha Raiffeisena a jeho ženy Marie Amalie Christiny Susanny, rozené Lantzendörfferové. Rodina patřila mezi místní starousedlíky. Její členové žili v obci už od 16. století a živili se především farmařením.
Mladý Friedrich Wilhelm neměl být výjimkou, nakonec ale rodovou tradici neprodloužil. Už ve 14 letech opustil školu a tři roky se vzdělával u svého kmotra, pastora Georga Wilhelma Heinricha Seippela. V 17 letech vstoupil do armády. Vojenská kariéra ho dovedla až do Kolína a Koblenze. Kvůli vrozené oční vadě, která se s věkem zhoršovala, musel ale brzy vojenské služby zanechat a roku 1843 odešel do veřejné správy.
Začínal jako magistrátní úředník v Koblenzi a ve funkci se velmi osvědčil. Už roku 1845 byl proto jmenován starostou města Weyerbusch. Po třech letech převzal vedení radnice ve Flammersfeldu a nakonec, roku 1852, se stal starostou v Haddesdorfu.
Chleba pro chudé
Všechny obce, ve kterých působil, byly převážně zemědělské, nástup průmyslové revoluce v polovině 19. století se jich proto velmi silně dotýkal. Místní farmáři a řemeslníci žili v bídě. Řada z nich si musela peníze půjčovat a byla pak zcela v moci lichvářů a spekulantů.
Raiffeisena tato situace trápila, snažil se proto nemajetným lidem co nejvíc pomáhat. Během hladové zimy na přelomu let 1846 a 1847 založil například „Společnost pro dodávky chleba a obilí“, jejíž činnost hradil z vlastních peněz a darů. V nově postavené pekárně nechal péct chleba, který pak zdarma rozdával nejchudším obyvatelům.
S podobnou charitativní činností pokračoval i v dalších letech, kdy například pomáhal financovat stavbu místní školy nebo silnice. Dobročinnost ho ale finančně velmi vyčerpávala, musel proto brzy zvolnit tempo a začal přemýšlet, jak do všeobecně prospěšné činnosti zapojit co nejvíc lidí. Nakonec ho napadla myšlenka družstev založených na vzájemné pomoci jednotlivých členů.
Stavovská příslušnost
Raiffeisen nebyl v tomto ohledu první. S podobným plánem svépomocných společenstev, založených na stavovské příslušnosti k různým vrstvám, přišel už několik let před ním pruský soudce a poslanec Franz Hermann Schulze-Delitzsch. Jeho záložny typu lidových bank vznikaly od roku 1848 převážně ve městech. Peníze v nich ukládali zámožnější občané, proto se záložny označovaly jako městské nebo živnostenské. Každý člen mohl vlastnit pouze jeden podíl, ale podílů bylo vydáno tolik a v takových hodnotách, aby družstva měla provozní kapitál a stala se skutečnými podniky. Všichni členové měli nárok na úvěr ve stejné výši a důvod půjčky nehrál roli. Určité procento zisku se ukládalo do rezervního fondu, zbytek byl rozdělen mezi členy.
Systém se velmi dobře ujal, stavovská příslušnost jako kritérium pro vstup ale nebyla vhodná pro venkovské prostředí. O jistou modifikaci se roku 1860 pokusil liberálně smýšlející sociální reformátor Wilhelm Haas, příliš úspěšný ale nebyl a jeho jméno je dnes zcela zapomenuto.
Řešení, které představil Raiffeisen roku 1862, bylo přitom prosté. Začal zakládat Zápůjční pokladní spolky (Darlehenskassenvereine), které sdružovaly vklady pouze malé skupiny lidí z obcí o 600 až 2 000 obyvatelích. Členové se navzájem znali, což byla velká výhoda. Dokázali navzájem spolupracovat a nepotřebovali už pomoc zvenčí.
U dvou koňských hlav
Pravidla spolků byla natolik idealistická, že připomínala charitativní organizace. Každý člen skupiny ručil veškerým svým majetkem za dluhy všech ostatních členů. Své členy si skupina pečlivě vybírala se zvláštním ohledem na jejich morální charakter a půjčky poskytovala jen na některé, přesně specifikované účely, které členové uznali za vhodné z hlediska prospěšnosti pro žadatele. Podíly nebyly nutné nebo jich byl omezený počet, protože kapitál byl původně získán formou darů a poté vytvářen z úspor a zisků. Zisky se členům nerozdělovaly, ale sloužily jako rezerva. Nepřipadly členům ani v případě zániku družstva, měly se převést na jakoukoliv podobnou organizaci, která by vznikla namísto původního spolku. Členové řídili družstvo na dobrovolné bázi a výši úroků si stanovovali sami. Každý člen měl jen jeden hlas, bez ohledu na velikost svého podílu.
Díky aktivitám v družstvu se rolníci také navzájem více sblížili, byli ohleduplnější a lépe si uvědomovali svou odpovědnost v rámci komunity. Emblémem a tradiční ochrannou známkou Raiffeisenových skupin byly dvě zkřížené koňské hlavy (německy Giebelkreuz). Toto znamení, které už po staletí zdobí štíty mnoha budov v Evropě, je symbolem ochrany rodin shromážděných pod společnou střechou před zlem a životním ohrožením. Volba emblému pro nově vznikající skupiny tak v tomto kontextu znamenala, že i jejich členové se od prvopočátku spojovali pod společnou „střechou“, aby byli lépe chráněni před hospodářskými riziky.
Friedrich Wilhelm Raiffeisen (1818–1888)
Narodil se 3. května 1818 v německém Hammu v rodině místního starosty. Školu navštěvoval jen do 14 let, od roku 1835 sloužil v armádě. Kvůli horšícímu se zraku musel vojenskou kariéru už roku 1843 ukončit. Byl magistrátním úředníkem v Koblenzi a v letech 1848 až 1865 starostou obcí Weyerbusch, Flammersfeld a Heddesdorf. Chtěl pomoct zchudlým rolníkům a nakonec přišel na myšlenku samosprávných družstev, která začala od roku 1862 vznikat v Německu a poté i v dalších zemích. Zemřel 11. března 1888 v Neuwiedu. Jeho jméno dnes nese finanční skupina se sídlem v Rakousku.
Kvůli očím do penze
Nové družstevní spolky si brzy získaly značnou oblibu. Raiffeisen však v době jejich vzniku neprožíval právě šťastné období. Roku 1863 mu po dlouhé nemoci zemřela manželka. Zrak se mu navíc roku 1865 zhoršil natolik, že musel ukončit působení na radnici v Haddesdorfu a v pouhých 47 letech odešel do důchodu. Roku 1867 se znovu oženil, tentokrát s vdovou Johannou Marií Panserothovou. Manželství zůstalo bezdětné, jeden malý důchod ale potřebám rodiny nestačil. Raiffeisen si proto otevřel malou továrnu na doutníky a nějaký čas vedl také vlastní vinárnu. Navíc se nadále zajímal o rozvoj družstevních záložen a roku 1866 napsal na jejich podporu pojednání s názvem „Zápůjční pokladny jako prostředek k nápravě“ (Die Darlehnskassen als Mittel zur Abhilfe).
Systém fungoval výborně. Zakládání jednotlivých spolků bylo ale zpočátku velmi nepřehledné a pravidla nebyla jednotná. Roku 1872 proto vznikla v Neuwiedu první centrální banka, zastřešující několik menších spolků v regionu. Tato instituce se pak stala základem dnešní bankovní skupiny Raiffeisen.
Jiný kraj, jiný název
Koncem 80. let 19. století fungovalo podle Raiffeisenova modelu už několik set družstev. Systém se stal brzy populární v dalších evropských zemích a pronikl i do zámoří. Na českém venkově nesly družstevní záložny z nacionálních důvodů název kampeličky (podle českého reformátora Františka Cyrila Kampelíka), na Moravě se ale občas používalo i původní označení „raiffeisenka“. Podle úředního textu z roku 1930 to byly „podniky spočívající na naprosté vzájemnosti bez jakýchkoli ziskových tendencí“. Jejich členové neutrpěli žádné vážnější ztráty, protože hospodářství bylo „vedeno obezřetně, bez spekulativních obchodů“.
Friedrich Wilhelm Raiffeisen zemřel roku 1888 ve věku nedožitých 70 let. Přestože nebyl žádným panovníkem, vojevůdcem ani myslitelem, je po něm dnes kromě banky pojmenována i celá řada ulic a náměstí v Německu i Rakousku. Jeho rodný dům v městečku Hamm slouží jako malé muzeum.
