Kdo chtěl, zkusil po pádu hranic štěstí kdekoli ve světě
Aktuální sociálně-rasové bouře na severu Čech mohou být jen zahřívacím kolem. Když pominu „povinné“ odborářské demonstrace proti všemu a všem, je na řadě úplně jiná skupina obyvatel – frustrovaní mladí lidé. Obrázky ze španělských měst, kde na náměstích ze vzdoru stanují nezaměstnaní a rozhořčení junioři, možná brzy uvidíme i u nás.
Frustrace mladých mezi 20 a 30 lety známá ze Západu totiž roste i ve střední Evropě, jenom je časově posunutá. Pád komunistických diktatur a rychlý nástup kapitalismu otevřel mladým lidem neuvěřitelné možnosti, kterých nevyužili opravdu jen ti nejneschopnější. Podnikat se dalo v čemkoliv, chyběla celá generace středních i vyšších manažerů. Kdo chtěl, zkusil po pádu hranic štěstí kdekoli ve světě. To bylo velmi netypických uplynulých dvacet let.
Zatímco hospodářská krize stíhá krizi dluhovou a nezaměstnanost roste, do ekonomicky produktivního věku dorůstá porevoluční generace dětí, z nichž velká část má vysokoškolský, byť třeba nekvalitní, diplom, mluví dobře minimálně jedním cizím jazykem, studovala v zahraničí a vůbec je na kariéru teoreticky kvalitně připravena. Pokud ale nezískávali zkušenosti v praxi už při studiu, většina zaměstnavatelů nad nimi dnes mávne rukou. Nezaměstnanost mladých poroste ze všech skupin obyvatel nejrychleji. A spolu s tím i deziluze z faktu, že pro sebe a své vzdělání udělali to samé, co naše generace, a možná ještě víc, ale pověstné okénko pro úspěch je zavřené.
Co s tím? Touha společnosti po titulech a vysokoškolských diplomech coby samospáse na trhu práce vedla k naprosté devalvaci kvality vzdělávání. Existují vysoké školy, které by studenty stěží připravili i jen k maturitě. Chrlí tisíce vykulených čtyřiadvacetiletých dospělců, kteří pak „chtějí víc, než můžou“. Ministerstvo školství by mělo přehodnotit podporu těchto „humanitních“, „podnikatelských“ a „manažerských“ fakult či celých vysokých škol. Je potřeba konat, jinak budeme bohužel za čas potřebovat policii s vodními děly a slzným plynem.
