Kapitola 202
Dvacáté výročí a unavená svoboda * Dvacáté výročí a rudý komisař * Kádrování a personalistika
Dvacáté výročí a unavená svoboda
Pevné nervy! Čeká nás tsunami tirád o svobodě – ztracené, nabyté, nalezené. Ba někteří zpovykaní jedinci budou blouznit, že svobodu vybojovali. Oněm skotské střiky. Nám postačí velká skotská a malá rekapitulace. S uvolněnou myslí můžeme dospět k závěru, že cosi semitského dřímá v české povaze. Není to však žádná sláva. Na rozdíl od oněch Semitů, kteří se kdysi vydali z otroctví a šli pouští po dvě generace a je o tom tlustá kniha a neustále se píší další, se totiž zdá, že jsme spíše jako ti jejich semitští bratranci. Ti, co mají ono přísloví o hoře, která se musí vydat k Prorokovi, když už on nejde k ní. Od doby, co se naši předkové usadili v pěkné české kotlině, jsme se už (až na čestné výjimky) odsud nehnuli. A čekali jsme na svobodu. Přišla a zase odešla, a tak dokola, holka přelétavá. Před dvaceti lety však už byla zřejmě znavená natolik, že prý i na Čechy sedla. A bylo. Jsme svobodní. Sláva! Hurá! Haleluja! A teď budeme čekat, až se unaví i spravedlnost, protože svoboda bez spravedlnosti je k ničemu. Nebo pro to konečně něco začneme dělat?
Dvacáté výročí a rudý komisař
My to té Evropě nakonec přece jen osladíme! Náš eurokomisař Vladimír Špidla, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, byl v době normalizace vysokoškolsky vzdělaným pracovníkem památkové péče a ochrany přírody, archeologem, dělníkem na pile, zaměstnancem mlékárny a skladu stavebnin. Před dvaceti lety měl mezi lidmi skutečný respekt. Jako člověk, který si s bývalým režimem nezadal. Člověk s názorem. Nezkorumpovatelný politik. Pravda, to samo o sobě není kvalifikace, ale je to výtečný předpoklad. Pardon. Byl.
Špidlu má nahradit Štefan Füle, který rukama takříkajíc nikdy nehrábl. Pravda, není to diskvalifikace, ale naznačuje to absenci některých životních zkušeností. Jiných má Füle ažaž. Karlova univerzita mu nestačila, uspokojil ho až moskevský MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů). A nastoupil tam v roce 1981. V době, kdy v Československu vrcholila brutální státobezpečnostní akce Asanace, jíž bylo stejně jako po Bílé hoře dohnáno k emigraci mnoho výtečných lidí. Nastupovat v té době do Moskvy, to musel být jeden opravdu kovaný kádr. A v roce 1982 vstoupil do KSČ. Odkud v roce 1989, po 17. listopadu, vystoupil…
Füle ví, že ne všechno, co se v Moskvě tehdy naučil, se mu bude nyní hodit. Füle není člověkem bez názoru. Naopak, má těch názorů víc. Může dělat komisaře v Moskvě i v Bruselu. Každý národ si píše vlastní dějiny. Nemohl by je za nás v Bruselu psát někdo jiný? To se pak nelze divit, že to není ke čtení.
Kádrování a personalistika
Ústav pro studium totalitních režimů vulgo Institut imeni Orvela zase „zabodoval“. Odhalil staronového škůdce v našich řadách. Jiří Komorous byl na seznamu kádrových příslušníků rozvědky bývalého režimu! Možná to byl právě (kádrový) důvod, proč nebyl Komorous jmenován generálem. Dlužno dodat, že by žáčkovci měli zveřejnit i seznamy nejvyšších svazáckých funkcionářů, kádrových to záloh starého režimu. Především těch vysokoškolských z doby před změnou režimu. Co říkáte, pane Žáčku?
Rozdíl mezi kádrováním a personalistikou je ten, že kádrování se orientuje na projevované či zastávané světonázory do třetího až čtvrtého pokolení uchazeče, kdežto personalistika poměřuje jeho kvality s požadavky na předmětnou funkci. Říjnové jmenování nových generálů zřejmě v několika případech ovlivnilo kádrování. Například generál Oldřich Martinů byl ředitelem středočeské policie v době, kdy tam vraždili manželé Stodolovi a jeho podřízení tyto kauzy odkládali jako „sebevraždy“.
Hezky stručně česky: V systému, kde se dodnes kádruje, může dostat generála Martinů, nikoli Komorous. Co takhle po dvaceti letech skoncovat s kádrováním a konečně začít s pořádnou personalistikou?
