Česká republika uspořádala minulý týden při příležitosti zahájení českého předsednictví v Radě Evropské unie slavnostní večer v Národním divadle. Jednalo se o první stěžejní kulturní akci v rámci šestiměsíčního období, kdy Češi povedou Evropu. Komponovaný večer připravený dvojicí divadelníků Matějem a Petrem Formanem nazvaný Sladíme Evropu shlédlo vedle sedmadvacítky evropských komisařů a české vlády také mnoho předních osobností společenského a politického života země včetně šéfky české mise v Bruselu Mileny Vicenové a bývalého prezidenta Václava Havla.
Chyběla pouze současná hlava státu Václav Klaus. Škoda, mohl do své prezidentské lóže v Národním divadle, kde nebyl už skoro pět let, pozvat kolegu Havla a spolu shlédnout představení. Hvězdou večera se tím pádem stal český premiér Mirek Topolánek, který byl díky absenci prezidenta nejvíce vidět.
Premiér na úvod vystoupil s dvacetiminutovým projevem – pro tuto příležitost až příliš dlouhým – popisujícím českou zkušenost a priority předsednictví, jež Evropě nabízíme. Tři principy, kterými bychom se měli během předsednictví řídit, jsou: efektivita, empatičnost a eklektičnost. Tři E charakterizují také obsahové priority českého předsednictví: ekonomiku, energetiku, Evropu a svět. Premiér Topolánek se ve svém projevu věnoval české identitě a smyslu národních dějin. Podle něj Češi mají Evropě co nabídnout, neboť o sobě přemýšlejí již 200 let. Na vrcholu jejich zájmu totiž jasně a neustále ční touha po svobodě a nezávislosti.
Předseda Evropské komise José Barroso prohlásil, že jen málokdo si v Evropě dokázal představit, že malý národ v srdci Evropy bude 20 let po pádu komunistického režimu předsedat unijní sedmadvacítce. Barroso označil přípravy českého předsednictví za prvotřídní.
Program večera stavěl na výběru toho, co by nás Čechy mělo co nejlépe charakterizovat a reprezentovat. Kromě úvodní hudební koláže Marka Ivanoviče, zkomponované pro tuto zvláštní příležitost, byl do kompozice večera zařazen Smetana, Dvořák, Martinů, 60. léta divadla Semafor, současné divadlo bratří Formanů, balet slavných bratrů Bubeníčků, Marseillaisa přeložená do češtiny v podání Kühnova dětského sboru a filmové záběry z Václavského náměstí zachycující osudové okamžiky naší historie. (Český překlad francouzské státní hymny údajně muselo schválit francouzské velvyslanectví v Praze.)
Dramaturgie večera opravdu naplnila premiérova slova o eklektismu a bez hlubších znalostí české kultury mohla být pro zahraniční hosty jen těžko pochopitelná. Velkolepé prostředky, které měly dodat večeru na důstojnosti a působivosti (sbory, orchestr, mnoho účinkujících na scéně, díla českých hudebních velikánů), ale nevytvořily kýžený efekt.
Notnou dávku empatie ze strany evropských komisařů a diváků neznalých naší divadelní historie si pak vyžádalo shlédnutí ukázky z Dobře placené procházky nebo poslech české hymny ve specifickém podání Jiřího Suchého. Když zazněly první tóny písně Kde domov můj, diváci nevěděli, zda se mají postavit, nebo zůstat sedět. Jakmile se ale postavil europoslanec za ODS Jan Zahradil a další lidé vedle něj, postupně se zvedl celý sál. Bratři Formanové takovou reakci pravděpodobně nepředpokládali.
Z hudebních, hereckých a choreografických výkonů, které měly ambici být prvotřídními, ale dosáhly sotva průměrné kvality, si publikum muselo odnést přinejmenším rozpačitý dojem.
