J i ř í Š v e s t k a
Soukromá komerční pražská galerie, která nese jméno svého majitele, letos vstupuje do čtvrté sezony. Samozřejmá sebejistota šéfa a jeho firmy je patrná jak z neokázale čistých linií galerie a výstavního programu, tak třeba z dokonalých bot Jiřího Švestky.
Téměř dvacet let úspěšné práce v oblasti výtvarného umění, z toho většina v zahraničním prostředí, je znát. Je to zkušenost k nezaplacení. „O tom, co galerie vystavuje, rozhoduji sám, u nás není možné jakkoliv se ucházet o výstavu, říká Jiří Švestka. Nevěří totiž na to, že přijde mladý, nadějný umělec a on pokud se na jeho práci nepodívá - propásne velký talent. Podle něj existuje řada jiných institucí, které mohou talent objevit. „Pokud bychom s ním chtěli spolupracovat, myslím, že s naší prestiží by se ho podařilo pro galerii získat. Vystavujeme sice avantgardní umění, ale přece jen s jistou dávkou konzervatismu a smyslu pro trvalé hodnoty.
Na první pohled by člověk záviděl. Jiří Švestka dnes představuje špičkového byznysmena, který okamžitě po vernisáži ve své galerii odlétá do Londýna. Přiletí v pondělí, ve čtvrtek večeří v Curychu, další dva dny tráví v Německu a pak letí do Los Angeles a Dallasu na obchodní jednání. I on však byl mezi těmi, kteří po vysoké škole nastupovali do zaměstnání za 1200 korun hrubého. V roce 1981 nastoupil jako čerstvý absolvent filozofické fakulty do Ústavu dějin umění ČSAV, ale po krátké době emigroval do Německa. První rok bydlel v Kolíně nad Rýnem v hotelu pro azylanty a v jedné soukromé galerii dělal všechno - od vyklízení sklepa, rámování obrazů až po instalování výstav. A hlavně se přitom učil jazyk.
Po udělení azylu se přestěhoval do Freiburgu. Na univerzitě v Tübigenu se potom setkal s profesorem Jürgenem Paulem, který měl pro jeho další profesionální vývoj rozhodující roli. Profesor totiž z vlastní iniciativy rozeslal po všech muzeích a kulturních institucích osobní přímluvný dopis. Z několika nabídek si pak Jiří Švestka vybral tu nejlákavější - dvouletou práci v západoberlínské Národní galerii.
Jednatřicetiletý ambiciózní muž byl pak jako nejmladší vybrán v konkursu na místo ředitele Kunstvereinu v Düsseldorfu, kde splnil během tří výstav svůj slib - dodat nový image. „Převzal jsem instituci, která měla skvělou tradici a poměrně dobré finanční zázemí, ale nepříliš dobrou pověst. Připravil jsem tam více než čtyřicet výstav, z nichž většinu převzaly podobné výstavní instituce v Evropě a USA. Brzy si však uvědomil, že ideální situace nemůže trvat věčně: „Kunstverein jako malý podnik má své limity. Můžete si tam udělat jméno, ale musíte včas odejít, nebo začnete ve své práci stagnovat.
Jiří Švestka odcházel po šesti letech za lákavou nabídkou - šéfovat v Praze Veletržnímu paláci. Do této doby ho nenapadlo, že by se mohl vrátit. Na tuto myšlenku ho přivedl až tento superúkol, který ale nakonec nevyšel. „Tenkrát mi šlo jedině o to udělat něco z Veletržního paláce. Koncepce byla uskutečnitelná, i když mnohým se zdála příliš ambiciózní. Moje tehdejší angažmá ale skončilo dřív, než mohlo začít. Uznávám, že jsem tehdy byl v něčem příliš ostrý a šel otevřeně do konfliktu s lidmi, kteří tu hráli roli…
Švestka poté přijal místo šéfkurátora nového muzea ve Wolfsburgu, ale i když tam byly naprosto výjimečné finanční podmínky, brzy ztratil motivaci. Praha ho hrozně chytla. Byl dál kurátorem na volné noze, dělal výstavy v Nové síni, ale i v Lisabonu, v Berlíně. Pomalu však tíhl k myšlence, že najde prostory pro vlastní galerii a vstoupí do světa uměleckého obchodu. „Když jsem galerii zakládal, nedělal jsem si žádné iluze. Z hlediska světového výtvarného umění nepatří Praha k metropolím a proti tomu nic neudělám, ani kdybych pracoval sebelépe. Věděl jsem od začátku, že zde jen málokdo ví, co vlastně galerie pro současné a moderní umění je. Že to není jen výstavní síň, fungující více méně pro povznesení domácí kulturní veřejnosti, ale také obchod, který je provázán po celém světě. Podnik, na jehož aktivitě a úspěchu závisí tvorba řady umělců.
Po třech letech činnosti ví docela jistě, kde splnil očekávání a kde nikoli. Tvrdí, že na úrovni, na níž se pohybuje, tady bohužel není konkurence, a když ta chybí, není opravdová třída vidět. „Jsme schopni získat téměř všechny umělce, o které projevíme zájem. Jinou otázkou je, zda jsme schopni z jakékoliv výstavy udělat i ekonomický úspěch. Naše galerie operuje především na západním trhu, kde znám sběratele i kanály, kterými obchody fungují. Zpočátku jsem vůbec nepočítal, že bych prodával na českém trhu, a nyní jsem příjemně překvapen. Pozitivní zkušenosti mám z USA, Belgie, Švýcarska a velmi negativní z Německa. Všichni mě v německém prostředí znají, ale teď je za mým jménem „Prag a oni to čtou jako ‚východní . V Americe ale vnímají Prahu velmi pozitivně, i Londýn je otevřenější, říká Švestka.
Výraznou ekonomickou jistotou v činnosti galerie je obchod s uměním české moderny. Dalším rysem je to, čemu Jiří Švestka říká angažmá pro české umění. Vezme třeba sochy Stanislava Kolíbala, obrazy Jana Kotíka na vlastní náklady na zahraniční trhy. Vystaví je například v Chicagu, Bruselu nebo Berlíně. „Víme, že je nemůžeme prodat, protože nemají jméno, ale můžeme je postavit do kontextu se zahraničním uměním na vysoké úrovni a ukázat, že jsou nejméně stejně dobří nebo srovnatelní s etablovanými umělci, jejichž cena je o víc než nulu vyšší. Konfrontace musí být přímá. Dávat české umění do světového kontextu, to je role, kterou může dobrá soukromá galerie splnit.
