Česko dostalo s budovou GSA šanci na rozvoj vlastního kosmického průmyslu
Zhruba dva měsíce už je Praha oficiálně sídlem GSA, evropské agentury pro dohled nad globálními navigačními satelitními systémy. Rozhodnutím příslušných ministrů členských zemí Evropské unie o přestěhování centra z provizoria v Bruselu se završila téměř čtyřletá snaha České republiky. Chceme-li ale uspět v ostré konkurenci kosmického průmyslu, čeká nás ještě dost práce. „Stojíme teď na křižovatce. Můžeme to srovnat se začátky kosmických programů Ruska a USA. Chceme, aby výsledky zůstaly v Akademii věd a muzeích, nebo aby se vracely do byznysu jako v případě projektu Apollo 11?“ klade si řečnickou otázku vládní zmocněnec pro kandidaturu České republiky na sídlo GSA Karel Dobeš.
Šance pro Čechy
GSA zajišťuje bezpečnostní akreditace, certifikace systému a jeho součástí, odpovídá za marketing a komercionalizaci Galilea a vydává koncese k provozu systému i poskytování souvisejících služeb. Krátce řečeno – do Prahy bude muset přijet každý, kdo chce mít s evropským družicovým systémem cokoli společného. Do první poloviny února proběhne v Bruselu akce, která má zaměstnancům agentury ukázat, že se nemusejí příliš bát mýtů o Česku jako zemi „Divokého východu“.
„Ze zkušeností víme, že kvůli stěhování může agenturu opustit zhruba třicet procent zaměstnanců. To je ale na druhou stranu šance pro Čechy, aby část uvolněných míst zaplnili,“ říká náměstek ministra dopravy Jakub Hodinář.
GSA má zhruba 50 zaměstnanců, výhledově se počítá s tím, že jejich počet přesáhne stovku. Řádově by tak mohlo vzniknout zhruba 70 míst. Obsadí je a platit je bude Evropská unie, která si mezi uchazeči pochopitelně bude vybírat.
Konsolidace sídla
Zvyšující se počet zaměstnanců souvisí i s rozšířením agendy GSA, které má v plánu nový ředitel agentury Ital Carlo Des Dorides. Od jeho únorového nástupu do funkce se zase odvíjí harmonogram stěhování do sídla bývalé České konsolidační agentury v holešovické Janovského ulici. Stavba byla kolaudována v roce 1991. Ač je na svou dobu moderní, možná úplně neodpovídá představám o sídle „kosmické agentury“.
„Je jen na úřednících z EU, jestli a co budou chtít rekonstruovat. Splnili jsme to, co jsme nabídli, tedy budovu připravenou k nastěhování. Pokud budou chtít něco měnit, klidně mohou, když si to zaplatí,“ říká Dobeš s tím, že by na to agentura mohla použít prostředky ušetřené z nájmu prostor v Bruselu. V Praze bude totiž GSA oproti bruselským 600 tisícům eur ročně pět let platit každoročně symbolické jedno euro, pak by měl nájem za budovu odpovídat zhruba 75 procentům tržního nájmu. Vše je ale otázkou dalšího vyjednávání.
Zatímco v Bruselu však agentura mohla například pro utajovaná jednání využívat prostory Komise, v pražském sídle takovou možnost ještě nemá. „Nově připravovaná koncepce GSA se bude muset vyrovnat i s tím. My v tom budeme agentuře pomáhat,“ říká náměstek ředitele Národního bezpečnostního úřadu Jaroslav Šmíd s tím, že financování podobných úprav je také otázkou pro vyjednávací týmy. NBÚ musí také zajistit, aby bylo se všemi utajovanými dokumenty nakládáno podle předpisů Evropské unie i podle bezpečnostní smlouvy s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), jež výstavbu Galilea zajišťuje na zakázku EU.
Konkrétní úpravy budovy z bezpečnostního hlediska budou muset umožnit utajení informací v různých formách. Týká se to například i parazitního elektromagnetického vyzařování (PEV) počítačů a serverů, z něhož se dají citlivá data vyčíst. Prostory, kde se budou utajené materiály zpracovávat, budou muset být zabezpečeny proti úniku – například odstíněním. Certifikací bezpečnosti projdou i samotné procesy nakládání s daty i komunikační a informační systémy k tomu určené. „Máme s tím bohaté zkušenosti, naše řešení měřicí aparatury PEV koupilo i NATO a používá je například v Afghánistánu,“ ubezpečuje Šmíd.
Jak je vidno, GSA se do Prahy nepřestěhuje za týden. Podle předchozích zkušeností trvá podobný přesun něco mezi třemi měsíci a jedním rokem. Už během té doby se může ukázat schopnost českých firem nabídnout servis, který bude sídlo potřebovat a platit z rozpočtu poskytovaného Evropskou unií.
Složitý pavouk zakázek
Byznys spojený s provozem budovy je ale jen jednou – a to méně podstatnou – možností pro firmy. Daleko větší šanci na výdělek slibuje přímo zapojení českých společností do projektu Galileo. A příležitostí je hodně, na oběžné dráze se zatím pohybují dva z plánovaných třiceti satelitů. Drží vysílací frekvence, aby je „nezabraly“ ostatní systémy, jako je americký GPS, ruský GLONASS a čínský Compass, a ověřují funkčnost zařízení, která mají být přesnější než ta, jež používá GPS. Další čtyři satelity by měly být vypuštěny zhruba během roku a zbylých čtrnáct, které zajistí úplnou funkčnost systému, přijde na řadu poté. Systém by mohl začít fungovat po roce 2013.
„I to je jedna z úloh GSA a ministerstva dopravy. Můžeme tomu říkat marketing nebo příprava trhu, ale možnosti se nabízejí. Podle dva roky staré dánské studie se každé euro investované do kosmického průmyslu vrátí 4,5krát,“ vypočítává Hodinář.
Vyznat se v možnostech pro zapojení do Galilea není úplně jednoduché. Jednotlivé balíky zakázek vypisuje Evropská kosmická agentura ESA. Většinu získají zavedené velké koncerny typu EADS Astrium či Thales Alenia Space. Ty pak rozdělují součásti „balíků“ dalším partnerům a subkontraktorům. Nemusejí vždy ale uspět jen ti největší. Pro stavbu zmiňovaných čtrnácti družic byla vybrána místo favorizované EADS střední německá firma OHB. I ta už si ostatně hledá partnery v Česku. „Nestačí ale donést jen hotový prototyp. Projekt musí být do detailu propracovaný v dokumentaci tak, aby se na něm dalo pracovat kdekoli,“ vysvětluje Karel Dobeš.
Větší prostor dostanou softwarové společnosti. Zkušenosti už má například česká firma Iguassu Software Systems, jež pracuje na zakázce pro projekt IRIS na programu pro navigaci a digitální komunikaci letadel pomocí satelitů. Aplikace pro Galileo by měly vznikat už dnes a být připraveny pro okamžik, když bude systém hotový. Vzhledem k vlastnostem systému Galileo budou moci vznikat i složitější aplikace, které implementují komplexní služby. Systém má být totiž přesnější než jeho americký „konkurent“.
„Galileo má navíc tu výhodu, že je od počátku projektem deklarovaným pro komerční využití s garantovými službami, které nepodléhá vojenským rozkazům. Americký systém i ten ruský mohou být v určitých případech prostě vypnuty,“ upozorňuje Šmíd.
Ujasněte vztahy
Firmy ale nejsou jedinými subjekty, které se musejí práci pro vesmír přizpůsobit. Své musí udělat i stát. Je třeba například vytvořit koordinační orgán, který udělá v systému jasno. Kromě ministerstva dopravy se například ministerstvo životního prostředí angažuje v programu GMES, který má monitorovat životní prostředí.
„Připravujeme koordinační mechanismus, jenž nově nastaví způsob spolupráce jednotlivých resortů, které se oblastem kosmických technologií po všech stránkách věnují. Vedle toho komunikujeme se společnostmi v České vesmírné alianci, stejně jako se Sdružením pro dopravní telematiku nebo s Asociací leteckých výrobců. Firmám pomáháme i pořádáním takzvaných Space Industry Days a Galileo User Forum, kde mohou zástupci byznysu kromě zprostředkování zkušeností navázat i kontakty se zahraničními partnery,“ přibližuje Hodinář.
Karel Dobeš ho doplňuje s tím, že v dlouhodobé perspektivě by v Česku mohla vzniknout i národní kosmická agentura, která by spravovala vlastní vesmírný program a ještě více pomohla kosmickému průmyslu, jehož produkty nalézají využití ještě před tím, než se dostanou do vesmíru. S tím ale souvisí další věc, na níž by mělo Česko zapracovat, a to jsou finance. V době stále znějící ekonomické krize to není populární téma, ale nepřímo by tomu mohlo pomoci i sídlo GSA v Praze.
„Úřad budou mít na očích naši politici, takže do kosmického průmyslu možná budou více investovat například větším dobrovolným příspěvkem do programů ESA,“ doufá Petr Bareš, prezident České vesmírné agentury a ředitel firmy Iguassu Software Systems.
Zvyšte příspěvek
Systém financování zakázek ESA je trochu odlišný od placení provozu GSA, který platí EU. Evropská vesmírná agentura nefunguje za peníze EU, ale z příspěvků členských států. Skládá se ze dvou složek. Povinný příspěvek se vypočítává podle hrubého národního produktu. Další součástí jsou dobrovolné příspěvky na volitelné programy, kde ČR platí nejnižší příspěvek ze všech – předloni to bylo zhruba 6,9 milionu eur. Tam nás překonalo i Lucembursko, jež investovalo 12,8 milionu. Zajímavější jsou příspěvky Belgie, která dává na volitelné programy 161 milionů, nebo Francie, platící dobrovolně 716 milionů. „Ty státy to nedělají proto, že by se zbláznily. Ony si prostě spočítaly, že se jim to vyplatí,“ ubezpečuje Dobeš.
