Málo místa na velký byznys
Impérium na východě Evropy bylo vždycky ruské, ať už stál v jeho čele car nebo generální tajemník. Je tudíž logickým údělem Ukrajinců, že pro většinu Čechů jsou to stejně Rusové, ačkoliv je jich u nás podstatně více než těch opravdových. Ministerstvo vnitra evidovalo ke konci loňského roku necelých třináct tisíc ruských občanů s trvalým nebo dlouhodobým pobytem v České republice, ale padesát tisíc Ukrajinců. Nelegály nepočítaje. Stejně tak nepočítaje další početné národnosti z postsovětských států. Střední byznys. Mezi Rusy a Ukrajinci existuje jeden postřehnutelný rozdíl, a sice ve finančním zajištění. Do Čech se nestáhli ruští superboháči, a ne každý Rus, který zde žije, má tolik peněz, aby si mohl dovolit posílat děti do školy při ruském velvyslanectví, která si pro „příchozí účtuje sto padesát až dvě stě dolarů měsíčně. Soukromá ruská gymnázia, která v Česku též působí, jsou ještě dražší. Nicméně Rusy do České republiky na rozdíl od Ukrajinců nežene holá existenční nezbytnost. Jejich podnikání má také jinou povahu než ukrajinská zedničina nebo kopáčství. Ale ať chceš být podnikatelem, nebo ne, ve skutečnosti ti nic jiného nezbývá. Je to ani ne tak ekonomický jako administrativní předpoklad, jak v Čechách začít a udržet se v nich. Inzeráty v ruskojazyčných novinách vydávaných v Praze kromě „konzultací v otázkách imigrace a emigrace nabízejí založení podniku nebo registraci živnosti. Taxy jsou důvěrné, ale zasvěcení tvrdí, že naturalizace v Česku vyřízená zprostředkovatelskou firmou – nemluvíme teď o vykořisťovatelském byznysu takzvaných klientů zaměřených na ukrajinské gastarbeitry – přijde na sto až dvě stě tisíc korun. To je několikanásobně méně než v západní Evropě, o Americe nemluvě. Levnější je i bydlení. Až do zavedení víz byla Česká republika, jak napsal ruský list Fakta i argumenty, zemí zaslíbenou zejména pro střední ruské podnikatele. Jeden z nich, Igor Kronnyj, připomíná, že takový člověk přijíždí do země minimálně s několika statisíci do začátků. V nejhorším případě jsou zde tyto peníze spotřebovány, což je pro Česko koneckonců také přínos. V lepším případě z toho vznikne způsob existence, a tudíž i daňový výnos. Kronnyj tak argumentuje proti předpojatosti značné části Čechů proti cizincům, zvláště z Východu. Do stínu. Fešák a elegán Kronnyj je na obálce své brožury Jak začít v Čechách dělat peníze představen jako „jeden z nejznámějších ruskojazyčných spisovatelů v Čechách . Ale spisovatel není, i když psát umí. Je především onen střední ruský podnikatel, který se mimoto nestahuje do pološera, ale stojí o světlo. To není mezi Rusy v Čechách úplně vzácná výjimka, ale není to ani běžné. Týdeník EURO se pokoušel promluvit si o zdejším ruském podnikání s Markem Gluzmanem, ředitelem Lukoilu Prague, ale byli jsme důrazně upozorněni, že pan Gluzman komunikuje pouze přes tiskového mluvčího. Neslavně dopadl i pokus o rozhovor s Borisem Kočerovem, spoluvlastníkem firmy Promtech, která v Karlových Varech vlastní několik sanatorií v čele s exkluzivním komplexem Bristol. Ředitel Bristolu se nás zeptal, proč nejdeme za Němci, kteří ve Varech přece také podnikají. Na předpoklad, že za nechutí k publicitě může být obava, že na sebe upozorní ruskou mafii, odpovídá Kronnyj: „Blbost. Čechy jsou příliš malé na to, aby se tu daly vydělat velké peníze. Když je tady mafie z Východu, tak asi nějaká jiná než ruská. Ta je v Americe nebo možná v Německu, ne tady. Autobyznys. Kronnyj je absolventem prestižní moskevské Akademie národního hospodářství. Byl voják z povolání, po krachu SSSR odešel do výslužby v hodnosti majora a začal podnikat. „V autobyznysu, říká. V České republice žije šest let a nadále podniká v autobyznysu. Jeho firma DaKa sídlí v Praze, ale vyvíjí činnost hlavně po linii Rusko – západní Evropa. Plní majetnějším Rusům jejich sen – auto značky Mercedes. Občas prý prodá i octavii. Jeho klienty jsou vesměs středně movití lidé, kteří nejčastěji kupují mírně ojeté auto, ale současně mají své individuální nároky na výbavu. DaKa sežene automobil v Německu nebo jinde v Evropě a po moři ho dopraví do Ruska. Americký byznys. „Mezi Rusy, kteří zde podnikali, jsem neviděl úspěšného, tvrdí dále Kronnyj. Čechy považuje za poměrně příjemné místo k bydlení. Ale úspěšní Rusové v nich prý pouze žijí a podnikají v zahraničí, na Západě. Má pravdu? Fakt je, že i Stanislav Trubnikov a Vladimír Kalenov si stěžují na stále trudnější boj s nadnárodními společnostmi, na nezájem státu o malé a střední podnikání i na špatnou ekonomickou situaci, která nutí lidi kupovat nejlevnější věci. Ale na to si konec–konců stěžuje i každý druhý český podnikatel. Trubnikov s Kalenovem žijí v Česku od roku 1997, kdy zde společně s dalšími dvěma krajany rozjeli americký byznys – zásobování kanceláří stolní pitnou vodou. Loni měla jejich firma MOST Plus obrat 35 milionů korun a jejich zákazníky jsou ČSOB, EuroTel či hotel Diplomat. Též týdeník EURO. Není bez zajímavosti, že v jejich rukou je tradiční česká značka nápojů Zátka, kterou koupili spolu se sodovkárnou v Káraném. „Krachovala a my nutně musíme mít zdroj pitné vody. Nemohli jsme ji nekoupit, vysvětluje Trubnikov čin, kdy ruští podnikatelé zachovali čtyřicet pracovních míst. Oběma se v Česku líbí, lidé jsou jim zde mentálně blízcí, a kdyby nebylo byrokratické mašinerie kolem povolení k pobytu, bylo by prý všechno fajn. A kdyby šly obchody, když už ne lépe, tak aspoň jako doposud. Ukročením majitelů MOST Plus směrem k diferenciaci byznysu je vznik společnosti Real House, která staví nedaleko Prahy sídliště rodinných domků. Nestaví je prý Ukrajinci, ale Češi, bydlet tam budou Češi a Rusové. Řadový domek s pozemkem je za tři až tři a půl milionu. V drobných. Největší počet ruských občanů žije pochopitelně v Praze, ale za ruské centrum v Čechách jsou považovány Karlovy Vary. Je jisté, že přísun ruských turistů vytáhl lázně z bryndy, když se ukázalo, že Němci nestačí. Východní cestu ukázali Karlovým Varům lidé ze skupiny kolem hotelu Imperial, mezi nimiž je ostatně také Rus – Alexandr Rebjonok, který ale žije v Česku už několik desetiletí. V průběhu času pak Rusové pochopili, že do Karlových Varů není nutné jezdit jen jako návštěvníci. V jejich rukou je značná část karlovarského lázeňského byznysu. Přesná statistika není k dispozici, ale největšími skupinami jsou Imperial a už zmíněný Bristol. Za ruské centrum je považována Sadová ulice, kde je kromě jednoho z hotelů Bristol i Moskevský dvůr, vlastněný moskevskou radnicí. Karlovy Vary jsou však jediná větší ruská investice u nás. Velvyslanectví tvrdí, že nemá přehled. Investoři prý nestojí o pozornost médií. Větší investici Rusko nyní chystá společně s Izraelem v Bohumíně, kde má vzniknout kontejnerový terminál evropského významu propojený širokorozchodnou železnicí s polskými Katovicemi, kam vede širokorozchodná trať přímo z Ruska. Tím by se vytvořilo jednodušší železniční spojení nejen s ruským subkontinentem, ale i s Asií. Na čekané. Ještě větší investice teprve dřímou, a uskuteční–li se, budou patrně spojeny s plynem. V tiché ulici v pražských Dejvicích – čtvrti se silným ruským prvkem soustředěným kolem ambasády – je nenápadná nově opravená vilka. Sídlí v ní Gas-Invest, české zastoupení ruského Gazpromu, který čeká na liberalizaci českého trhu s energií. Šéf Gas–Investu Michail Krapivin je v Praze již řadu let, dcera studuje – česky – zdejší manažerský institut barcelonské univerzity. Na rozdíl od řady svých ruských kolegů je to muž evropské fazony i co do dostupnosti a vstřícnosti vůči médiím. Gas–Invest se zatím soustřeďoval na česko–ruskou obchodní výměnu, připravil pilotní projekt doplňkových dodávek ruského plynu výměnou za nákup českého zboží do rozsáhlé obchodní sítě Gazpromu. Hlavním úkolem Krapivina v České republice je ale vytváření podmínek pro možnou účast mocné ruské společnosti v privatizaci českého plynárenství. Asi ne nadarmo je předsedou představenstva Gas–Investu Milan Černý, bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu a generální ředitel ČEZ. Vstup Gazpromu do české distribuce plynu by rázem změnil poměr sil. Rusko by se z investičního outsidera stalo lídrem. A nejen investičním. Trpěný host. Tady ale do hry vstupuje politika. Obava z nečitelnosti, nevyzpytatelnosti a nebezpečnosti Ruska je značná a v řadě ohledů i oprávněná. Byť sami Rusové ji pochopitelně shledávají nepochopitelnou. Pak je tu osmašedesátý rok a přirozená negativní reakce na dobu, kdy Sovětský svaz musel být ve všem vzorem. Pak je tu ještě xenofobie českého národa, teď obrácená proti Rusům, které ale kdykoli může vystřídat jiná národnost. Suma sumárum: Rusové jsou v Česku trpěni, ale nevítáni. To hned tak nezmizí. Už proto ne, že ani oni nejsou žádní beránci a mají o nás své mínění, které coby hosté nevytrubují, ale které bychom zaručeně považovali za nespravedlivé. Snad se nesplní pesimistický scénář, že střední Evropu si mezi sebe stejně rozdělí Němci a Rusové. Faktem však je, že ruský element v Čechách byl a bude. Přičemž patrně nejen trpěný, ale i s nezanedbatelným vlivem. Odešli a přišli. První významná imigrantská vlna z Ruska byla po roce 1917, druhá v bezvízovém období po roce 1990. Mezitím děti prvních imigrantů měly děti a ty zase děti. Po roce 1948 skončila v Česku řada ruských nevěst, které zde měly také děti. Statistiky ministerstva vnitra pochopitelně neberou ohled na generační zakotvenost česko–ruských vztahů. Nepochybně lepší přehled má konzulární oddělení ruského velvyslanectví, kde se až do konce osmdesátých let musel každý Rus, který přesídlil do Československa, zaregistrovat. Bylo „takoje vremja . I při omezené vypovídací schopnosti statistik cizinecké policie je však zřejmé, že zhruba stejný počet ruskojazyčných lidí, kteří odešli se sovětskými vojsky, přišel v posledním desetiletí. Pomineme–li mafii, pak to může být přínos, protože na teritoriu ohromného a přes veškerou bídu bohatého státu je objektivně více peněz, více znalostí, více styků, více talentů a více zkušeností. Byznys a dobročinnost. Tvrdí to i Vjačeslav Leonťjev. Vzděláním lékař neurofyziolog představuje spojení podnikatele a člověka znalého východní i západní filozofie, usilujícího, jak sám říká, o optimální cesty lidské existence. „Narodili jsme se proto, aby každý z nás udělal něco pro lidstvo. Když to nesplníme, nestál život za nic. V dnešní pragmatické době zní taková vznešená slova divně. Takže pardon, Leonťjev není vizionář, ale sebevědomý mladý muž v dobrém obleku, který nepochybně dobře zná svou cenu, umí se chovat a hovoří věcně. Pochází z Vladivostoku, kde pracoval v Akademii věd. Vedl mimo jiné vědeckovýrobní středisko při dálněvýchodním oddělení akademie, společný rusko–čínský podnik importující čínské zboží. Na začátku devadesátých let založil českou pobočku. „Vždycky jsem chtěl vydělat peníze, abych je mohl věnovat na dobročinné účely, tvrdí Leonťjev a dodává, že ne vždycky se mu to dařilo. „V roce 1991 přišel rozpad SSSR a prostředí rychle korodovalo. Šlo o to buď spolupracovat s mafií, nebo nespolupracovat, ale na vlastní nebezpečí. Nechal ve Vladivostoku ženšenové plantáže a odjel do Československa. První firma obchodující s produkty východní medicíny zkrachovala, vytunelována bývalými pracovníky stranicko svazáckého aparátu, kteří byli Leonťjevovi doporučeni pro svůj kladný vztah k SSSR. „Byla to i moje chyba, že jsem jim dal šanci podvádět. Musel jsem se naučit česky a orientovat se ve zdejších zákonech. Následující období označuje za novou etapu života v Čechách. Je viceprezidentem Českého svazu výrobních a obchodních společností pro spolupráci s Ruskou federací, Společenstvím nezávislých států a jihovýchodní Asií. Jeho poradenská firma zprostředkovává českým podnikům přístup na ruský trh. Byznys s nostalgií. Jako řada dalších Rusů, kteří se v poslední době usídlili v Čechách, má Leonťjev velmi vlažný vztah k zastupitelskému úřadu. Plní své občanské povinnosti, ale akce v ruském středisku vědy a kultury nevyhledává. Přátele má v českých podnikatelských i uměleckých kruzích a po celém světě. Činnost ruského střediska je ostatně taktéž vlažná, lidé v něm zaměstnaní jsou zřejmě zaneprázdněni řadou jiných aktivit. Větší integrační význam má Russkij salon, samozřejmě též v Dejvicích, nedaleko metra Hradčanská. Tam lze materializovat nostalgické vzpomínky na ruské pirožky, solené okurky, sibiřské pelmeně, gruzínské koření, arménský chleba, orientální sladkosti a moldavské víno. Samozřejmě s patřičným příplatkem, protože každý špás něco stojí a ruský podnikatel není žádný lidumil. Russkij salon nabízí množství knih, cédéček, kazet a videokazet z ruské produkce nebo ruskojazyčných. A pak noviny a časopisy. V Čechách vychází několik ruskojazyčných tiskovin od novinového typu po velice solidní časopisy. Plní je inzerce ruských i českých firem, ale ne vždy v dostatečné míře. Nicméně vycházejí, mnoho z nich řadu let. Jejich vlastnictví přesahuje hranice Ruska. Profesionálně dělaný měsíčník Pražskije ogni vydává od roku 1998 vydavatelství Sanpress, zapsané na Stanislavu Kiknavalidzeovou, českou manželku Važi Kiknavalidzeho, spoluzakladatele společnosti Falkon Capital, hlavního favorita na odkup ruského dluhu vůči České republice. Školní byznys. Až překvapivě čile se má v Čechách k světu i ruské školství, kompletně seřazené od mateřských po vysoké školy. Pražská pobočka Moskevského institutu podnikání a práva existuje od roku 1998, nabízí bakalářské studium a loni ji podle rektora Vladimíra Petrovského absolvovalo prvních čtrnáct studentů – Rusů, Ukrajinců, Židů a Čechů. Profesor Petrovskij je filolog a historik, v Praze pracuje od roku 1996. Spolu s prorektorem, profesorem Sergejem Brjuchanovem a českými partnery založili v Praze další ruský institut – Mezinárodní vysokou školu podnikatelství a práva. Nedisponuje úctyhodnou budovou, ale pronajímá si učebny ve škole v Michli. Nicméně má dvě stě studentů, převážně Čechů, částečně z rodin s ruskými příbuzenskými kontakty. Na rozdíl od pobočky Moskevského institutu, kde se učí rusky, tady je výuka v češtině. Jde o bakalářské právnické studium s možností postupovat na magisterské studium na Právnickou fakultu do Plzně. Školné je tisíc dolarů ročně a Petrovskij tvrdí, že zájem o studium je značný. Ruské Čechy. Když už jsme se zmínili o ruskojazyčném tisku v Čechách, stojí za to zaznamenat, že patrně nejpopulárnější periodikum – týdenní noviny se spoustou inzerce a dobrými články se zbytečnými chybami – se jmenuje Ruské Čechy. To je na Prahu odvážný název. České Rusko by člověk pochopil, ale na ruské Čechy jsme citliví. Jistě je to jen neobratnost, protože názvy novin se špatně vymýšlejí. Ale i tak…
