Penzijní systém
Zprávu obnošenou jako stará vesta předá vládě ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla, použije-li zbrusu novou analýzu, kterou vypracovali experti resortu: Český penzijní systém je příliš solidární, a proto ho mimořádně ohrožuje demografický vývoj. Zásadní reforma sociálního systému ale nehrozí.
Systémy založené na průběžném financování, v zahraničí nazývaném „pay as you go se do krize dostávají v celé Evropě. Důvod je jednoduchý: starý kontinent stárne a důchodců bude brzy výrazně víc než výdělečně činných. V České republice prohlubuje navíc tento problém rostoucí nezaměstnanost a zvyšující se počet lidí, kteří do důchodu odcházejí předčasně. Přitom předčasný důchod je jen o něco nižší než řádně přiznaná penze a výrazně výhodnější než některé sociální dávky, například podpora v nezaměstnanosti. Toho využívají podniky, když chtějí propouštět. Mladí penzisté zanedlouho začnou mít lví podíl na krizi důchodového systému. S podobným problémem se potýkala řada zemí a řešila je zpřísněním kritérií pro přiznávání důchodů i znevýhodněním předčasného ukončení pracovní aktivity. A také je řešila nebo řeší celkovou penzijní reformou. Českou republiku čeká jen to první, totiž to jediné, na čem se sociální demokraté s opozicí shodnou. Namísto penzijní reformy zřejmě jen tříbení nynějšího průběžného financování důchodů. Myšlenka povinného spoření na důchod už nemá podporu dokonce ani u opozičních stran.
Socialistické prozření Jestliže až donedávna bylo možné od sociálních demokratů občas slyšet, že zvětšující se propast mezi plátci pojištění a důchodci bude vyrovnána ekonomickým růstem, nyní má ministr práce a sociálních věcí na stole podklady, které hovoří jinak. Materiál zpracovaný náměstkem Jiřím Rusnokem jasně říká, že pokud se nebude neustále zvyšovat pojistné, pak díky rostoucímu počtu důchodců ve vztahu k výdělečně činným bude nezbytné provést výrazné změny v průběžném financování důchodů, tedy takzvaném prvním pilíři důchodového systému. „Vzhledem k demografickému vývoji bude nutné zlepšit relaci počtu důchodců a počtu plátců pojistného, například zpřísněním kritérií pro přiznávání důchodů či změnou rozsahu uznávání takzvaných náhradních dob, pokud se nemá dále zvyšovat příspěvková sazba, uvádí se v materiálu, o němž by měla být v nejbližší době informována vláda. Dokument také přiznává, že český důchodový systém je příliš solidární. Při podprůměrné hrubé mzdě kolem šesti tisíc korun pobírá občan po čtyřiceti letech pojištění důchod ve výši 4900 korun, což je osmdesát procent jeho mzdy. Při platu 36 000 korun je to ovšem už jen 7600 korun, tedy dvacet procent hrubé mzdy. Podle současného zákona se totiž do základu pro výpočet penze bere sto procent mzdy jen do výše 5900 korun, při výdělku 11 800 korun už jen třicet procent a z částky převyšující tuto úroveň pouhých deset procent. Vzhledem k úrovni průměrné mzdy lze tedy říci, že bez úpravy tohoto předpisu by lidé vydělávající více než činí průměr, nadále dostávali z převyšující sumy do základu pro výpočet důchodu jen pouhou desetinu. „Míra mezigenerační solidarity uvnitř důchodového systému je dnes neúměrná a budeme usilovat o její omezení, potvrdil náměstek Rusnok v pátek 14. května na semináři k penzijnímu systému. Rostoucí míra solidarity se projevuje i poklesem diferenciace výše vyplácených důchodů. „Lze takřka mluvit o výrazné tendenci k jednotnému důchodu, sdělují doslova materiály pro ministra Špidlu. V současné době polovina seniorů dostává důchod, který se od průměrné penze neodlišuje o víc než dvacet procent. Ještě na začátku osmdesátých let to bylo třicet procent.
Konec slabosti
Zjevná nestabilita současného systému dovedla veškeré politické síly, které mohou mít vliv na budoucí vývoj v zemi, k úvaze o nutnosti dohody o změnách parametrů stávajícího modelu. A sociálnědemokraticko-odborářská skupina na ministerstvu práce a sociálních věcí si již zřejmě obecnou podobu důkladnějších úprav průběžného systému financování penzí ujasnila. Její představy se přitom nikterak nerozcházejí s názory pravice.
Zásadním krokem ke zvýšení příjmů a snížení výdajů na důchodovém účtu státního rozpočtu má být především vyšší penalizace předčasných odchodů do důchodu. Mužům, kteří v době žádosti o předčasnou penzi dosáhnou věku šedesáti let, a ženám ve věku 53 až 57 let (podle počtu dětí) se krátí důchod jen o 0,3 procenta za každé tři měsíce. A to znamená takové nastavení podmínek, že předčasné penzisty před ostatními vysloveně zvýhodňují.
Odejít do předčasného důchodu se vyplácí, muž pak totiž bere zhruba devadesát procent normálně vypočtené penze, žena dokonce šestadevadesát procent. Například ženy pobírají důchod v průměru čtyřiadvacet let. Když žena, jejíž plat dosahuje dvanácti tisíc korun měsíčně, odejde do důchodu o rok dříve, dostane za dobu, co penzi pobírá, od státu zhruba o čtyřiatřicet tisíc korun více, než ta, která takovou možnost nevyužije. Předčasný důchod je sice menší, ale tato žena ho pobírá déle a navíc neplatí pojistné, které je tedy vlastně jejím příjmem.
Mimochodem, dnešní podmínky mají na svědomí lidovci. Právě na jejich popud Parlament v únoru 1996 kritéria pro předčasný odchod do důchodu změkčil. Podle normy platné do té doby se předčasné penze krátily tak, že za každých započatých neodpracovaných devadesát dní do dovršení důchodového věku se vyměřený důchod snižoval o 0,6 procenta.
Pro srovnání, v Německu jsou to tři desetiny za každý měsíc. Při pěti letech tak přijde český občan o šest procent penze, německý o osmnáct. Naši západní sousedé přitom bývali v minulosti benevolentnější a k současné úpravě je přinutilo právě neúnosné množství předčasných penzistů. Zatímco v roce 1960 činil v Německu průměrný věk odchodu do důchodu třiašedesát let, v roce 1992 to bylo devětapadesát. Spolu s narůstající průměrnou délkou života to způsobilo prodloužení průměrné doby pobírání penze o šedesát procent.
Čeká nás sazba 42 procent? Česká republika je dnes zjevně na podobné cestě. Pokud nedojde k žádným změnám, bude v zemi v roce 2008 okolo 3,1 milionu důchodců. A jestliže by se měla zachovat relace důchodu ke hrubé mzdě na nynější výši pětačtyřiceti procent, musel by odvod na důchodové pojištění stoupnout o devět procent, takže by dosáhl úrovně 35 procent. V roce 2020 by již u nás bylo 3,6 milionu penzistů a sazba důchodového pojištění by se vyšplhala dokonce na 42 procent. Zatímco v roce 1996 odešlo do důchodu šedesát tisíc lidí a z toho jen osm tisíc předčasně, loni již odešlo do starobního důchodu celkem 115 tisíc lidí a z toho téměř polovina do důchodu předčasného. Exministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák (US) potvrzuje: „Stabilizovat nynější průběžný systém, a to snížením počtu předčasných odchodů do důchodu, prodloužením minimální délky pojištění nezbytné pro odchod do důchodu z nynějších pětadvaceti na 35 let je naprosto nezbytné. Stvrzuje i další tezi sociálních demokratů - nutná je také úprava takzvaných náhradních dob. Tedy času, po nějž za studující nebo ženy na mateřské dovolené či muže vykonávající základní vojenskou službu platí sociální pojištění stát, a přesto se tyto roky započítávají do důchodu. Podle odhadů ministerstva práce a sociálních věcí totiž náhradní doby představují až třetinu ze všech dob uznaných pro výměru do důchodu.
Kdy do penze a za kolik V obou předchozích případech se jednotlivé strany mezi sebou jistě budou přít o rozsah možných změn, dohoda ale možná je. Kamenem úrazu však bude spor o věkovou hranici odchodu do důchodu. Zvláště politici čtyřkoalice se již několikrát nechali slyšet, že ženy by měly do penze odcházet v šedesáti letech a muži případně až po dovršení sedmdesátky. „Nejpozději v roce 2020 by muži i ženy měli do důchodu odcházet v 65 letech, u žen by se nadále nějaký ten rok ubíral podle počtu dětí, zmírňuje radikální vyhlášení exministr Volák. Sociální demokraté ovšem o něčem podobném nechtěli nikdy ani slyšet. A ministr Špidla už delší dobu s oblibou říká, že tato hranice má jen deklarativní charakter. Možná že lépe než veřejnost ho pochopil jeho aparát - jím vypracované materiály se o variantě navržené pravicí jako o jednom z možných kroků k zajištění rovnováhy důchodového systému alespoň zmiňují. Takovou verzi ale sociální demokraté jen těžko předloží občanům. Přes tuhý odpor ČSSD Parlament před dvěma a půl lety rozhodl, že penzijní věk by se měl od roku 2007 postupně zvýšit na 62 let pro muže a na 61 let pro bezdětné ženy. A největším volebním lákadlem ČSSD se pak stal právě návrat k původní hranici. Sociální demokraté by rádi omezili i narůstající nivelizaci penzí, dosáhnout toho chtějí změnami v konstrukci důchodů. Jejich výše by se v budoucnu měla více odvíjet od výše platů. To znamená, že by se postupně snižoval podíl základní výměry na celkovém důchodu a narůstala procentní výměra odvozovaná od výše platu. Cesta k tomu je jednoduchá, první složka by se valorizovala stále méně a druhá stále více. Zvednout by se zároveň měla i hranice výdělků, které se zahrnují do výpočtu důchodu. Velmi originální metodou snížení solidarity je návrh, aby se část tíhy pojištění přenesla na daně, například spotřební či daň z přidané hodnoty. Tím by se do zdrojů dostala i šedá ekonomika a v cenách zboží a služeb by část důchodů uhradili důchodci sami. To by snížilo mezigenerační solidaritu, ovšem zvýšilo solidaritu v rámci generace. Rusnokův materiál rovněž navrhuje stejně jako opozice oddělit správu a financování důchodů od státního rozpočtu, zavést individuální účty, s čímž souhlasí například i ekonomický expert KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Navíc chce Rusnok vytvořit i tripartitní sociální pojišťovnu.
Slepá ulička Zatímco ČSSD si zřejmě myslí, že výše uvedené změny budou pro penzijní systém dostatečné, opozice nesouhlasí a požaduje další změny, například posílení penzijního připojištění daňovými úlevami. Materiál pro ministra Špidlu výslovně uvádí, že navrhované úpravy nadále zajistí, aby neklesala současná relace důchodu ke mzdě z nynějších 45 procent, případně se mírně zvýšila ze 45 na 50 procent. Dobrovolné připojištění by podle expertů ČSSD mohlo zajistit celkovou relaci ke mzdě až ve výši 65 procent. Opozice ale varuje - bez skutečné reformy důchodového systému to dobrovolné penzijní připojištění nedokáže. Průběžný systém totiž nedokáže udržet ani nynější relaci důchodu ke mzdě. „Opatření, která zamýšlí sociální demokracie a na nichž se v podstatě shodujeme, nejsou žádnou reformou, ale jen pouhou stabilizací současného průběžného systému financování, upozorňuje například exministr práce a sociálních věcí Stanislav Volák (US). Připouští, že ještě zhruba patnáct let bude tento model v systému tuzemských penzí naprosto dominantní, po roce 2015 však už nezajistí, aby důchody představovaly pětačtyřicet procent mzdy. Pro občany pod padesát let je tak podle něj naprosto nezbytné, aby začali s penzijním připojištěním. Vláda by podle odborníků měla konečně lidem říci pravdu. Současný důchodový systém se bude propadat do stále většího schodku, na výplatu důchodů bude stále méně peněz. Takže bez vedlejších úspor na tom budou důchodci za deset, patnáct a více let velmi špatně. Průběžný systém založený na tom, že pracující platí důchodce, vystačí na stále menší penze. Slib ministra práce Vladimíra Špidly, že průběžný systém postačí na udržení současné výše důchodů je, velmi slušně řečeno, planý a vytváří naděje, jejichž zcela nepochybné nesplnění může v budoucnu ohrozit sociální stabilitu země.
Kde nic není, ani smrt nebere Ještě horší je, že většina politiků i analytiků se po téměř dvou letech nesmiřitelných diskusí dostala k tomu, že převést nynější důchodový systém na povinné spoření ve vybraných penzijních fondech nelze. Především, peníze na pokrytí deficitu, který by vznikl poté, co by lidé přesunuli část plateb z průběžného do fondového systému, není kde vzít. Za druhé, náhle téměř shodně tvrdí, že tuzemské penzijní fondy nejsou ani zdaleka tak spolehlivé, aby spoření na penze mohlo být povinné. (To byl vždy argument sociálních demokratů). A do třetice, regulace pojišťovnictví je stejně bídná, ne-li horší než celého kapitálového trhu. Zvláště argument o nespolehlivosti tuzemských penzijních fondů není zcela fér. Ne že bychom za sebou neměli už jeden vykradený penzijní fond. Nikde však není psáno, že potenciální reformu nemůže provázet založení zcela nových subjektů dozorovaných státem a spravovaných například nadnárodními společnostmi typu Nationale Nederlanden, Merrill Lynch nebo Salomon Brothers. Nikde také není psáno, že by stávající penzijní fondy nemohly projít přísným auditem, případně procesem přelicencování. Ti, kteří ještě před dvěma lety byli skalními zastánci koncepce Světové banky, nyní souhlasně kývají ministru Špidlovi: Dají se provést pouze nutné změny průběžného financování a občanům se musí opatrně, nicméně důrazně vysvětlovat, že se bez dobrovolného individuálního spoření na důchod, je-li jim padesát a méně, stejně neobejdou. Pokud se myšlenka mezi lidmi ujme, za nějakých deset až patnáct let bude možné v klidu nařídit penzijní fondové spoření jako povinné. Jinými slovy se tím sděluje: Nedělejme radikální reformu, ale spíše hodně sametovou revoluci.
