Komu je vlastně věnována "výstava roku"?
Možná si toho mnoho občanů této republiky ani nevšimlo, ale rychle se blížíme ke konci Roku Albrechta z Valdštejna. Pro někoho je to sice postava neznámá, ale ti, kteří si ze školního dějepisu přece jen něco pamatují, se zřejmě zeptají:
A proč právě letos? Cožpak je nějaké valdštejnské výročí? (Není.) Jistě se najdou i ještě zvídavější, kteří půjdou přímo k podstatě otázkou: A proč právě Albrecht z Valdštejna? A opět se ptají správně. Na tuto otázku však není ani pro historiky snadné odpovědět. Byl to schopný manažer, geniální válečník a charismatický šlechtic, nebo bezskrupulózní prospěchář, krutý vládce na svých panstvích, a notorický zrádce? Ta poslední vlastnost jej v roce 1634 v Chebu napíchla na halapartnu jeho vlastních generálů.
Dnešní média by ho asi alibisticky označila za kontroverzní postavu, žijící v těžkém čase. Doba pobělohorská skutečně nepatřila mezi šťastná období našich dějin. Charakterizoval ji například první významný odliv elit vyhnaných za své náboženské přesvědčení a země pustošená žoldáky obou konfesí, kteří bez problémů přecházeli z jedné strany na druhou. Stejně tak i vévoda frýdlantský. S tím se ale naše silně sekularizovaná společnost vyrovná bez problémů.
Rok Albrechta z Valdštejna vyhlásili starostové valdštejnských měst (Jičín, Frýdlant, Mnichovo Hradiště, Cheb a pochopitelně Praha) spolu se Senátem, který ve Valdštejnském paláci sídlí. Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (1583-1634) a dobu, ve které žil, se nám letos pokoušelo přiblížit několik kulturních akcí, které vrcholí okázale pojatou výstavou dobových artefaktů, jež bývá označována za výstavu roku. Kde jinde než v jízdárně Valdštejnského paláce.
Při jejím teatrálním zahájení přijel 14. listopadu slavný generalisimus za svitu ohňostroje do své pražské rezidence na koni. Bubny vířily do pochodu družiny žoldáků v bohatě zdobených dobových krojích. Dnešní „pán“ valdštejnského paláce, předseda Senátu Přemysl Sobotka, vévodu zdvořile přivítal a ve své řeči jej při připomínce jeho pochybné kariéry laškovně nazval filutou. Albrecht se vskutku šibalsky usmíval pod vousy, hýřil vtipem a vrozenou samolibostí. V duchu snad vzpomínal na krvavou řež u Lützenu, kde téměř na den před 375 lety porazil švédského král Gustava Adolfa, ale zároveň přišel o celé své vojsko. Nebo se mu hlavou mihl obraz císaře Ferdinanda, zuřícího nad megalomanstvím jeho paláce vystaveného přímo pod okny Pražského hradu? Snad mu náladu zvedala vzpomínka na překvapení moravských stavů, kterým jako jeden z nich ukradl před nosem společnou pokladnu, a odstartoval tím svoji kariéru. Podobných historek ze života sloužících pro vlastní pobavení by měl jistě mnoho. Jen do toho Chebu tehdy neměl jezdit.
Určitě bychom v české historií narazili na postavy, které by si minimálně připomenutí zasloužily mnohem více. Ale dnešní společnost je uhranuta typy manažerů a tahačů za nitky, na charakter nehledíc. A tak nám ten Albrecht vlastně přijde celkem vhod. Můžeme se jen ptát, koho si k oslavám vyberou za čtyři století naši potomci.
