Před několika dny zemřel Milo(u)š Jakeš, který téměř 40 let
působil ve vrcholných funkcích v KSČ a v nejrůznějších státních orgánech. V
letech 1987 až 1989 byl generálním tajemníkem ÚV KSČ, a tedy i nejmocnějším
mužem v zemi. Posledních třicet let svého života prožil jako vitální důchodce.
Jakeš ve své osobě ztělesňoval nepotrestané svědomí tohoto
národa. Po sametové revoluci vytrvale odmítal negativní hodnocení minulého
režimu.
„Trochu bych přitvrdil v obhajobě minulosti,” řekl dokonce na jedné z tradičních prvomájových oslav KSČM, kterých se pravidelně účastnil. I díky tomu byl jasným pojítkem současné komunistické strany se stejnojmennou totalitní partají a také důkazem toho, že vyrovnání s minulostí v Česku stále zůstává jen abstraktním pojmem.
Paradoxně ale Jakeš nikdy nekritizoval Baťu, který ho v jeho
patnácti letech ve Zlíně zaměstnal. „Byl jsem tím fascinován,” tvrdil o
předválečném Zlíně v dokumentu Milda režiséra Pavla Křemena. Pozdější největší
komunista tedy neskrýval obdiv vůči tehdejšímu největšímu kapitalistovi.
Ze svých skromných poměrů si odnesl přirozenou spořivost.
Vzorně si i ve svých devadesáti letech vedl účetní knihu, kam si zapisoval
třeba i koupi rohlíků. Vařil si švestkové knedlíky a zásadně odmítal chodit do
restaurací. „Proč mám dát 120 korun za něco, co má hodnotu 30 korun jen kvůli
tomu, že mi to někdo přinese,” vysvětloval v již zmíněném dokumentu.
Jako by nechtěl pochopit, že právě přidaná hodnota je motorem pokroku. Jeho komunistický režim přitom přidanou hodnotu systematicky potlačoval a právě díky tomu jsme se za Jakešovy vlády na konci 80. let propadli mezi chudší polovinu Evropy. A dodnes se naše ekonomika k přidané hodnotě složitě dostává.
Jakeš se do povědomí většiny Čechů zapsal především svým
projevem v Plzni-Červeném Hrádku. V tamním kulturním domě se v červenci 1989 rozhovořil
nebývale upřímně o tom, že je třeba obnovit živnosti, zvýšit produktivitu
práce, kritizoval „přílišnou socializaci” a dával za vzor USA. Dobře si také
všiml, že KSČ Václavu Havlovi vlastně pomáhá, když ho neustále vykresluje jako
nepřítele státu. Otevřeně mluvil o Dubčekovi a roce 1968, což bylo do té doby
absolutní tabu. Tyto důležité výroky zůstaly kvůli některým směšným pasážím
projevu téměř nepovšimnuty.
Jakeš v červenohrádeckém kulturním domě mluvil místy jako
opravdový reformátor. Ale svůj pokrokový tón už pak nikdy nezopakoval. Po
revoluci se z něj naopak stal milovník starých pořádků a tvrdohlavý obhájce
čtyřicetileté komunistické vlády. Gorbačova, který si ho do čela KSČ vybral a s
nímž na sklonku 80. let úzce spolupracoval, začal nesnášet. Vinil ho za prohru
komunismu.
Ale přitom měl vinit pouze sám sebe. Jakeš byl člověkem
minulosti už v 50. letech, když se v Praze začal dostávat do prvních funkcí.
Vždy působil jako nějaká historická postava, která se najednou zjevila v
přítomnosti, neumí se zorientovat v aktuálním světě a přenáší do něj nepoučené
starodávné recepty.
Historie rozděluje politiky mezi vítěze a poražené. Miloš
Jakeš zůstane navždy poraženým kůlem v plotě.
