Z někdejší revolucionářky Madonny je dnes zavilý konzervativec, který se na aktuálních vlnách vozí s rostoucí opatrností
S novinkou MDNA si královna popu dávala načas. Podíl na čtyřleté prodlevě jistě nemělo jen nekonečné, finančně čtvrté nejúspěšnější turné všech dob, ale i únava a nikterak vřelé přijetí předchozího alba Hard Candy. To totiž ukázalo, že neustálé převlékání vizuálních i hudebních stylizací od projektu k projektu má své limity a ne vždy se musí vydařit. Naštěstí ale pro interpretku koketování s (tehdy) aktuálním jiným pohledem na černou taneční hudbu producenta Timbalanda nedopadlo tak tristně jako pro někdejšího zpěváka Soundgarden Chrise Cornella, pro nějž prakticky znamenalo konec sólových ambicí. Dvě zpěvaččiny nahrávky nezněly od přelomu osmdesátých a devadesátých let podobně. Vždyť také za pulty nahrávacího studia seděla pokaždé jiná „dozorčí rada“. Tou dobou se dalo do pohybu i kyvadlo střídavě ukazující mezi experimentem a modernou, respektive návratem ke kořenům, jakkoli je tyto termíny třeba chápat v uvozovkách. Na MDNA proto rozhodně nezastihnete Madonnu cílící na dospělejší publikum z Ray of Light, filozofující z American Life ani moderně „zčernalou“ z Hard Candy.
Až příliš perfektní
Novinka zachycuje zpěvačku (ostatně jako vždy) dělající první poslední, aby zněla aktuálně, a především vypadala mladě, jakkoli je i tyto výrazy lepší brát s rezervou, neboť jsou pokaždé spojovány s odlišnými hodnotami a životním stylem. Na MDNA se proto vrací někdejší diskotéková ikona s nekomplikovaným přímočarým repertoárem, který zní (jako vždy) maximálně současně. Madonna se obklopila soudobou světovou producentskou špičkou a v písních opatrně přežvykuje, co se na popové a taneční scéně odehrálo během uplynulých dvou tří let. Nechybí proto zastydlá poloha „špinavě-kabaretního“ stylu, který do hry vnesla Lady Gaga, ani ozvěny dění v menšinových tanečních žánrech, jako je techno anebo aktualizované vydání pojmu „retro“.
Jak se již na předchozích projektech však stalo neblahým zvykem, výsledek je perfektní možná až příliš. Dokonalé řemeslo totiž nekalí sebenepatrnější stopa čehokoli osobního. Tedy pomineme-li aktuální omlazující prvek; ideál mládí dnes bývá spojován s vyzývavou drzostí, kterou můžete věřit ulítlé hostující raperce Nicki Minaj, ale zdaleka ne zpěvaččiným prvoplánovým pokusům o provokaci a dvojsmysly.
Ten nejvýstižnější se paradoxně ukrývá v záhlaví alba. MDNA je nejen přepisem jejího jména do jazyka generace komunikující především prostřednictvím sociálních sítí a přesmyčkou „mé DNA“, ale také mlhavou narážkou na MDMA (účinnou látku v taneční droze extázi – pozn. autora). Novinka ukazuje v plné nahotě, že genetický kód popové královny s léty chudne: z někdejšího revolucionáře je dnes zavilý konzervativec, který se na aktuálních vlnách vozí s rostoucí opatrností i zvětšujícím se časovým odstupem.
Zboží uspokojující poptávku
Ba co víc, novinka křičí do světa, že obraz hudebního revolucionáře je jen iluzí. U mnoha trendů, které zpěvačka v minulosti přijala za své, zůstala také jediným jménem, jež posluchač v souvislosti s nimi uložil do paměti, respektive jediným, které dovede v proudu anonymních rádiových hitů rozeznat. Vždyť kolik interpretů z Timbalandova gangu si dnes jeho fanoušci vybaví? Všudypřítomné kolektivní vědomí, že Madonna „byla při tom“, zůstává. Čím dál méně však odráží narůstající prodlevu mezi odlomením vlny a jejím zkrocením v repertoáru, i prohlubující se konzervatismus. Kdo přistupuje k již hotovému a bez obav vyjevuje ochotu neriskovat, jednoduše nemůže být revolucionářem. Přes tuto absenci jakékoliv osobnosti – spíše než o zpěvačce by se dávno slušelo psát o značce či linii výrobků – nelze ani interpretce, ani novince upřít jedno: schopnost přijít s chytlavou popovou písničkou. Je na posluchači, zda přijme hru na to, že balení vždy stejné barvy jako zboží, které v uplynulém týdnu letělo přes pult nejvíce.
