Genetický kód

Základní body programu Strany zelených ovlivňuje její účast ve vládě

Vypadá to téměř jako zázrak: šest poslanců, čtyři ministři a vicepremiérské křeslo k tomu, 446 mandátů obecních a městských zastupitelů. Zatím sice jen jeden senátor, šest zastupitelů v Praze, ale žádný v dalších třinácti krajích a také nikdo v Evropském parlamentu. Zůstanou-li však zelení stranou takříkajíc v rozpuku, i to se může v příštích dvou letech změnit. Zatím na vzestupné trajektorii jsou, i když se to sociální demokracii nelíbí, lidovce zneklidňuje a bývalé šéfy Strany zelených usvědčuje ze špatného odhadu situace. Až do předloňského léta se strana na žebříčcích volebních preferencí pohybovala v pásmu od jednoho do dvou procent. Nejčerstvější volební modely (čili prognózy) z února 2007 jí přisuzují dvanáct procent hlasů (CVVM) a přibližně 21 mandátů (STEM). Proti jejímu volebnímu výsledku z loňského června (6,29 procenta) je to strmý vzestup. Tomu odpovídá i nárůst počtu členů Strany zelených z loňských lednových 1800 na 2800 počátkem letošního roku.

Ve stejné době lidovců a komunistů ubylo a ODS ze zhruba 29 tisíc „nabyla“ asi o procento a ČSSD ze 16,7 tisíce přibližně o tři procenta. Zelení přitahují, i když konkurenční strany jsou stále o řád silnější.
Za svůj úspěch vděčí Strana zelených především Martinu Bursíkovi. Sedmačtyřicetiletý Bursík má za sebou stáž v americkém Kongresu a postupně fungoval v Občanském fóru jako místopředseda Občanského hnutí, poté Svobodných demokratů-LSNS, pak byl krátce ministrem v Tošovského vládě a posléze už jako lidovec kandidátem Unie pro Prahu, prototypu to Čtyřkoalice, v komunálních volbách na podzim 1998. Mimochodem právě v onom roce se objevil po jeho boku a k nevoli lidovců Petr Štěpánek, dnes pražský radní a jeden z Bursíkových oponentů ve Straně zelených. Teprve v roce 2004 vstoupil Bursík do Strany zelených, což byl tehdy spíše spolek svárlivých ekologických aktivistů než „partaj“. Vedl ji Jan Beránek a Jakub Patočka pro stranu vymyslel program „ekologické demokracie“, propojující Masarykovy a Havlovy „ideály humanitní“ s tradiční agendou zelených - s obranou lidských práv, s rozšiřováním přímé demokracie, s antiimperiální (a antiamerickou) zahraniční politikou a pochopitelně s problematikou udržitelného rozvoje. Tento program Beránkovo vedení ztotožnilo s bojem s Modrou šancí a ODS. Zvítězí-li ODS ve volbách, může prý být s otevřenou demokracií na léta konec, a proto je nutné spojit síly zelených a podobně cítících malých stran do volební koalice, spolupracovat s ČSSD a v případě jejího volebního úspěchu neodmítat ani domluvu s komunisty. Z Beránkova a Patočkova konceptu však sešlo. Na mimořádném sjezdu v září 2005 posunula nespokojená většina rozklížené strany do jejího čela Martina Bursíka, jenž naopak trval na samostatné kandidatuře Strany zelených. Její vedení pak ještě odmítlo podporu případné vládě závislé na KSČM, což těsně před volbami sice vyvolalo manifest levicové frakce, ale zelení přesto hradby Poslanecké sněmovny ztekli a posléze se dokonce stali stranou vládní, byť v pro sebe netypickém spolku středo-pravém. Části Bursíkových spolustraníků to ale zřetelně vadí! Dokládá to plus minus čtvrtina delegátů nedávného sjezdu, jež hlasovala proti kandidátům do předsednictva spjatým s Bursíkem či usnesení o americkém radaru a podobným umírněným návrhům bursíkovské ražby.
Fakt, že se Bursík stal předsedou bez protikandidáta téměř čtyřmi pětinami hlasů, existenci levicové enklávy nezlehčuje. Bursíkova „lokomotiva“ zatím táhne, strana má poprvé možnost uplatnit šířeji své lidi v exekutivě a už jen vzhledem ke křehkosti koalice si vynutit ekologické daně a jiné „zelené“ ústupky. Dokud táhnout nepřestane, Bursíkovi oponenti na něj nebudou mít pádný klacek. Navíc vítězstvím ODS ve volbách nenastal konec demokracie a Mirek Topolánek se ke Straně zelených chová vlídně, zatímco Jiří Paroubek ji chtěl rozštěpit. Otázkou ale je, jak dlouho tahle trojkoaliční idyla potrvá. Bursík ví, že „Strana zelených si v této fázi vývoje… buduje vlastní genetický kód, který určuje nejen naši aktuální politiku, ale především i vývoj a vlastnosti Strany zelených v budoucnosti“. Byly už věcnost, důraz na podstatu problémů, neideologický přístup, solidnost, schopnost naslouchat, modernost, skutečné evropanství a odvaha otevírat nepříjemná témata coby „genetické informace“ opravdu pevně vloženy do primární struktury „zelené buňky“? A pokud ano, nemohou tam být ve středo-pravém obležení vloženy i jiné, méně okrasné charakteristiky? Tak například minulý čtvrtek se koaliční lídři dohodli, že východiskem k novému textu evropské ústavy má být současný dokument a zároveň že nová ústava musí být jednodušší a srozumitelnější. „Skutečné evropanství“ zelených je tu „znečištěno“ eurorealismem ODS. Na podobné kontaminace „zelených svátostí“ byla na sjezdu jeho zhruba čtvrtinová levicová enkláva velmi citlivá a dávala to najevo nevázanou diskusí a absurdními nápady. Tato enkláva má ve Straně zelených stále pevnou oporu v občanských iniciativách, jež se nerady ukázňují. Bursík ale musí zelené ukáznit a z napůl hnutí je přeonačit v plnohodnotnou stranu. Jinak společně daleko nedojdou.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu