Larryho Finka zná jen málo lidí, je to ale prý budoucí ministr financí
Jméno Larry Fink se na první poslech může zdát jako osoba řadového pojišťováka, který skoro nevytáhne paty ze zaprášeného městečka v Jižní Dakotě, a jeho občasné výlety se omezují na návštěvu matky v sousední osadě. Ve skutečnosti je ale sedmapadesátiletý rodilý Kaliforňan s tímto jménem dnes zřejmě nejvlivnější postavou v americkém finančnictví. Jenže se to moc neví. Absolvent prestižní University of California šéfuje firmě BlackRock, která spravuje peníze obrovským světovým společnostem, univerzitám, velkým penzijním fondům, suverénním fondům z Dubaje i Singapuru a vládám. Především té americké. BlackRock má pod přímou správou přes tři biliony dolarů. Konkurence z Wall Streetu jej s obdivem respektuje, ministr financí mu během krize často úpěnlivě telefonoval. Na jednu stranu extrovertní společník, na druhou stranu úzkostí posedlý muž, nervózně střežící cenné informace z trhu. O tom, že je vlivný, zasvěcení samozřejmě vědí. Magazín Forbes loni Finka zařadil na 16. místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. Mimo finanční kruhy byl ale až donedávna tento člověk prakticky neznámý a o jeho názorech se vědělo minimum. V dubnovém vydání Vanity Fair se ale Fink široké veřejnosti odkryl. A popsal, jak se na vrchol dostal i díky velkému profesnímu ponížení.
Mocná spojka Titul největší společnosti na světě, která klientům spravuje peníze, získala BlackRock 22 let od svého založení loni v prosinci. Tehdy byla dotažena její akvizice Barclays Global Investors v hodnotě 13,5 miliardy dolarů. Pro Finka to byl symbolický vrchol, ovšem ne první. Předchozí metu dobyl během finanční krize, kdy se k němu s prosíkem o radu obracely snad všechny velké wallstreetské banky. A Fink fungoval jako určitý prostředník mezi slavnou newyorskou ulicí a Washingtonem. Ať už šlo o „dobrovolnou“ koupi banky Bear Stearns jejím konkurentem JPMorgan, za nímž stála americká vláda, nebo záchranné laso společnosti Citigroup. Larry Fink byl zkrátka u všeho. Kontrakty uzavřené s americkou vládou, jejichž detaily nechce administrativa příliš zveřejňovat, svěřily BlackRocku správu toxických aktiv, která byla v bailoutu z wallstreetských bank vyluxována. Mimoto dohlíží Finkova společnost i na bilance hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac. Paradoxní je, že zatímco BlackRock dohlížela na banky, které byly „too big to fail“, podle kritiků stačila nabýt podobně nebezpečných rozměrů. A co je nejvtipnější, toho všeho Larry Fink dosáhl v naprostém ústraní. Jeho jméno nebylo během krize vláčeno světovým tiskem. Jeho společnost je dokonce přirovnávána k podobně znějící firmě Blackwater, která dodávala americké armádě za mlhavých podmínek vojáky do Iráku a do Afghánistánu. Jeho postavení je tak významné, že o něm někteří mluví jako o budoucím americkém ministrovi financí. „Nemám na to dostatek zkušeností,“ reaguje Fink. Jak si redaktorka magazínu Vanity Fair správně všimla, tato odpověď neznamená rezolutní „ne“.
Nebankovní sprosťárny Otevřený, velmi svéhlavý, rozohněný. Vtipný a prozíravý. Těmito adjektivy častují Finka jeho spolupracovníci a kolegové z Wall Streetu. Přihazují i charakteristiky, které by se podle časopisu Vanity Fair hodily spíše k hollywoodským hvězdám, jako „velkolepý“, „geniální“ a „neuvěřitelný“. I když mohou tato slova vypadat americky přehnaně, jeden důvod, proč si Larryho Finka ostatní bankéři váží a důvěřují mu, ale existuje. BlackRock se zabývá správou klientských aktiv a obchoduje pouze s penězi, které patří jeho zákazníkům. Tím se liší od jiných společností, které vedle klientské činnosti obchodují i na vlastní účet, a svoje zájmy mohou stavět nad ostatní. Proto jsou Finkovy názory považovány za „objektivní“. „Není nic, co by skrýval,“ říká o něm třeba bývalý šéf newyorské burzy a investiční bankéř Ken Langone. A to včetně slovníku, který Fink neváhá proložit nebankovními výrazy typu „do prdele“. Tam, kde nyní je, jej dostala také brilantní schopnost networkingu. Neboli znát každého, kdo v americkém bankovnictví něco znamená, a vědět, komu v pravou chvíli zavolat. Ti, kdo ho znají, se ale shodnou i na záporných rysech, mezi nimiž vévodí paranoidní strach ze ztráty kontroly. A neustálá touha mít víc a víc.
Stomilionová ťafka Fink začal svůj vzestup coby třiadvacetiletý mladík v někdejší investiční bance First Boston. Na východ USA přijel ze své kalifornské domoviny a poměrně brzy se podle magazínu Vanity Fair stal „wallstreetskou legendou“. Stál u zrodu sekuritizačního trhu, který byl při svém vzniku považován za neskutečně inovativní počin. Vedlejší věcí je, že se bankéřům postupem času vymkl z kontroly. A důsledky pocítil před dvěma lety celý svět. Fink se svému zaměstnavateli nejprve bohatě vyplácel. Za zisky, které bance přinášel, byl odměňován vzestupem po kariérním a mocenském žebříčku. Ještě ani nedosáhl Kristových let, když se dostal do managementu banky. Pak ale zákonitě nastala dramatická zápletka. Ve druhém čtvrtletí roku 1986 prodělal Fink se svými podřízenými bance sto milionů dolarů. Následoval potupný pád a po dvou letech, během nichž se mu údajně kolegové na chodbách vyhýbali, i odchod z First Boston. „Bylo to velmi bolestivé. Nechovali se ke mně jako k partnerovi nebo s úctou, kterou bych očekával. Vztahy se změnily a pro mě to bylo složité zvládnout,“ popsal Fink. I po dvou desítkách let je podle redaktorky magazínu při vzpomínkách na těžké období „viditelně rozrušený“. Stomilionovou ztrátu sváděl na to, že tehdy při složitých transakcích nikdo pořádně nerozuměl existujícím rizikům. A rozhodl se, že se do podobné situace už nikdy nedostane. Založil proto společnost, která se kromě investování klientských peněz zaměřovala i na velmi propracovaný risk-management.
Aladdinova pomoc Záhy po odchodu z First Boston „založila“ Finka a pár jeho kolegů pětimilionovým úvěrem společnost Blackstone. Za ní stál Peter Peterson, bývalý šéf padlé banky Lehman Brothers a někdejší americký ministr obchodu, a Stephen Schwarzman, jeho kolega z „Lehmanů“. Během pěti let se Finkovi povedlo pod svou správu dostat aktiva za 20 miliard dolarů a rozhádat se se Schwarzmanem natolik, že se od Blackstone odtrhl a vznikla společnost BlackRock. Z „kamene“ se stala „skála“. Okamžitě následovala léta zběsilého růstu, na jejichž konci byla právě loňská akvizice Barclays Global Investors. Expanzi umožňoval kromě lidských mozků i nejmodernější software s poetickým jménem Aladdin. Šlo o pět tisíc počítačů, které nonstop pročesávaly klientská portfolia i transakce a porovnávaly je s vývojem trhů. Umělou inteligenci jistila armáda inženýrů, matematiků a analytiků. Rizika hlídal Aladdin tak úspěšně, že před deseti lety vytvořila společnost divizi BlackRock Solutions, jejímiž klienty jsou ti, kteří už na finančních trzích stačili něco zkazit a teď potřebují nápravu. Váženým zákazníkem je mimo jiné americká vláda. Finkovi ono hluboké ponížení, které zažil ve First Boston, paradoxně velmi pomohlo. Satisfakce, že není jen nenapravitelný lúzr, přišla brzy. Třeba v podobě toho, že o něm coby novém šéfovi uvažovaly banky Citigroup a Merrill Lynch. Ani jedna z nabídek nakonec nevyšla, což Fink nepovažoval za katastrofu. Finanční krize BlackRock zasypala štědrými vládními kontrakty. Fink a jeho lidé posuzují, do jak hlubokých bažin se jednotliví hráči na Wall Streetu dostali. Kolik za to od vlády dostali, není úplně jasné. Nejspíš půjde o miliardy dolarů. Ani coby šéfovi BlackRocku se ale Finkovi lapsy nevyhnuly; třeba nákup manhattanského rezidenčního komplexu Peter Cooper Village – Stuyvesant Town za 5,5 miliardy dolarů. I na rok 2006 šlo o absurdně vysokou cenu a BlackRock v něm se svými klienty utopila obrovské peníze. Fink také podporoval management Lehman Brothers v době, kdy už šla banka „do kytek.“ „Nejsme perfektní a nikdy jsem nikomu neřekl, že budeme,“ říká Fink. Neúspěchy ho ale netěší. Právě touha vyvarovat se chyb ho žene dál. Stejně jako chuť vyhrávat nad svými konkurenty.
