Američan otevírá náruč, Evropané ukazují záda
Je to absurdní, prohlásil americký prezident George Bush. Mluvil o průzkumu, podle nějž Evropané považují právě jeho zemi za největší nebezpečí pro světovou stabilitu. Tedy za větší hrozbu než tu, kterou představují Severní Korea či Írán. Absurditu lze ale hledat ještě v něčem jiném. Bush přijel do Evropy s velmi vstřícnými postoji. Evropanům pěkně naservíroval svou ochotu uzavřít věznici v Guantánamu. Chce lépe spolupracovat v obchodních záležitostech, váží si amerických spojenců. Přesto ho evropská veřejnost vůbec nemiluje.
Možná je to absurdní, ale nikoliv překvapivé. Před třemi lety, v první fázi války v Iráku, dával Bush okolnímu světu najevo, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Dnes říká: „Co bylo, to bylo.“ Realističtí evropští politici to vítají, protože vědí, že americké problémy v Iráku nikomu neprospívají. Spojené státy přirozeně zůstávají nejbližším spojencem Evropské unie. Skepsi veřejnosti však takovými úvahami nezaženete. Mnozí lidé se budou držet stereotypního uvažování, které se zrodilo v minulých letech. Nelze se tomu příliš divit.
Přesto stojí za zamyšlení, co se vlastně v Americe děje. Je možné s nynější vstřícností Washingtonu vůči spojencům počítat i do budoucna? Bushova politika je bezpochyby reakcí na momentální situaci především v samotných Spojených státech. Počáteční nekritické vlastenectví části americké veřejnosti (a také médií) vyprchalo a některé průzkumy hovoří o tom, že většina Američanů se dnes podle některých průzkumů domnívá, že válka v Iráku byla chybná. V tamních médiích se objevují úvahy o tom, jak se Bush snaží pro zbytek svého funkčního období udržet pozici politika, kterého berou vážně. Není to jednoduché a nějaký ten kotrmelec v postojích je nezbytný. Máme tu však také důkaz, že realismus z americké politické scény nezmizel. Sami Evropané by ostatně větším pochopením pro Ameriku rozhodně nic nezkazili.
