Kdybych byl Gerhard Schröder, vylítli by z koalice ještě dnes. Těmito slovy pohrozil minulou středu rozčílený premiér Jiří Paroubek lidovcům za jejich koaliční sólování kolem komise v kauze Unipetrol a při schvalování Zákoníku práce. Věta je to svým způsobem památná a geniální, protože přesně vystihuje podstatu koaliční mikrokrize posledních dnů. Asi jako výrok: Nebude-li pršet, nezmoknem.
Pomiňme jistou pikantnost, že stoleté výdobytky pracujících zakotvené v Zákoníku práce se Paroubek rozhodl chránit jako oko v hlavě, ale lidovce by v afektu klidně vyrazil z vlády rovnou na dlažbu. Naštěstí se premiér na poslední chvíli upamatoval, že v Česku přece nikdo nikoho - a to ani lidovce - na hodinu a bez řádného odstupného vyhodit nemůže, a snad proto vyjádřil naději, že koalice vydrží minimálně do konce roku. To už budou červnové volby na dohled a žádný vyšachovaný politik hlady neumře.
Troufalé je i přirovnání ke Schröderovi. Každý ví, že kočka není pes, Valdauf není Vlach a že Paroubek má k německému kancléři stejně daleko jako třeba Mirek Topolánek k americkému prezidentovi Georgi Bushovi. Český sociálnědemokratický premiér si prostě nemůže na rozdíl od svého německého vzoru dovolit riskovat rozpad koaliční vlády a vypsání předčasných voleb, protože by ho dobře zaopatření přátelé z partaje vzteky rozsápali. Narazil už Stanislav Gross, když si o takové možnosti dovolil v březnu jen uvažovat. Tím je ovšem dáno, že kabinet bude pokračovat dál, potyčky nepotyčky.
Krize tak vlastně skončila dřív, než začala. Zajímavé je její načasování. Od jarní aféry s Grossovým bytem nebylo po lidovcích, včetně Miroslava Kalouska, vidu ani slechu. Politickou scénu opanoval Paroubek a zdálo se, že koalici sjednotil krví a železem. V září se stala událostí číslo jedna korupční aféra Unipetrol, která znovu zpochybnila Grossovu způsobilost stát se lídrem středočeské kandidátky sociální demokracie. A ejhle, najednou kralují televizním obrazovkám lidovci a jejich obavy z červenorudého spojenectví ČSSD/KSČM. Jednak proto, že v uplynulém týdnu poslanci KDU-ČSL ve sněmovně okázale hlasovali s ODS a v rozporu s koalici pro zřízení parlamentní vyšetřovací komise k případu Unipetrol, byť bylo jasné, že ČSSD s KSČM vzniku komise zabrání. Což se i stalo. A souběžně se lidovci zakousli do nového Zákoníku práce, kdy vehementně proti ČSSD bránili zájmy zaměstnavatelů a nechali se ve vládě přehlasovat. Přitom jen pár dní předtím týdeník MF Plus přetiskl část záznamů ze schůzek Spyra-Doležel-Piksa, které natočila skrytá kamera, ale TV Nova tuto pasáž nikdy neodvysílala. Spyra na nich naznačuje korupci dalších českých politiků: “…Za Unipetrol dostali prachy i Kalousek a Sobotka. Jsou na to prý papíry…“ Měly snad oba lidovecké výpady odvést pozornost od kauzy Unipetrol? Každopádně se to kvůli koaličnímu pošťuchování povedlo.
Kalouskova taktika je mistrná. S úderem přišel ve chvíli, kdy si Paroubek vystřílel všechny trumfy, národ se rozjetého buldozera nasytil a jeho popularita je v zenitu. Sbližování sociálních demokratů a komunistů je přitom očividné, akorát tentokrát KSČM neloví duše v elektorátu ČSSD, ale naopak. Určitým útlumem procházejí i preference ODS a pozice jejího předsedy Mirka Topolánka, takže současná přátelská gesta lidovců znějí občanským demokratům vzhledem k nezbytné budoucí vládní spolupráci jako rajská hudba. A v neposlední řadě se blíží listopadový sjezd KDU-ČSL, na kterém bude Kalousek obhajovat předsednickou funkci. Protikandidáta sice dosud nemá, Cyril Svoboda už duel vzdal, ale neviditelnou stranou s osmiprocentními preferencemi by asi delegáty neoslnil. Nový útok byl nutný, skalp Stanislava Grosse je už prehistorickou záležitostí, jejíž cena vyčpěla.
Koaliční přestřelka zahájila osm měsíců před volbami de facto předvolební kampaň. Kalouskovi umožnila otočit kormidlo KDU-ČSL ještě více doprava, zatímco Paroubek otáčí stranu nalevo. ODS má pravdu, když tvrdí, že vládní koalice už neexistuje, protože lidovci a unionisté sezením ve vládních křeslech pouze zakrývají fakt, že zákony sněmovnou protlačují obě levicové strany.
Zkusme to obrátit. Kdyby byl kancléř Gerhard Schröder Jiřím Paroubkem, přilítla by zřejmě k jeho SPD do nejvyššího patra německé politiky postkomunistická Strana demokratické levice (PDS). Jenže pak by brzy vyletěly od válu obě.
