Gianfranco Ferré platil ze všech módních návrhářů za největšího elegána. Nadmíru nezávislá, sebejistá osobnost impozantního, zarostlého muže svědčila o charakteru, pro který nejsou přijatelné ani pohodlné kompromisy, ani módní výstřelky šité horkou jehlou. Jeho jediným nedostatkem, lze-li to vůbec za nedostatek označit, byla jeho skromnost, serióznost a jistý druh rezervovanosti. Řečeno slovy jednoho z jeho blízkých spolupracovníků: „Ze spolupráce s Ferrém vznikaly velké věci, ale pokaždé tak nějak přirozeně, s pomocí prostého nadšení pro věc. Už od prvních let omračujícího úspěchu italské módy zápasil Ferré o hegemonii spolu s takovými jmény, jako jsou Armani nebo Versace. Byla to doba, kdy stačil pohled na jediné filmové políčko, jediný záběr z jeho přehlídek, aby člověku spadla čelist. Ferré byl mistrem elegance a nefalšované esence Krásy.
Dobrodružná výzva
Pocházel z městečka jménem Legnano nedaleko Milána. Už během univerzitních studií se začal věnovat tvorbě originálních šperků, pásků a netradičních spon. Jako materiál využíval železo, plast, kůži i drobné kousky kovů. Po doplňcích následovaly šaty a i na tomto poli se brzy ukázal jeho mimořádný vkus. Ačkoli dokončil studium architektury, zůstal v oboru pouhých pár měsíců. Poměrně brzy nastoupil do studia proslulého předchůdce Armaniho generace – milánského návrháře Albiniho. Jinak řečeno, Ferré se s diplomem v kapse v podstatě rozhodl pracovat jako krejčovský pomocník. Jeho první úkol však měl jen málo společného s jehlou a nití, Albini jej totiž pověřil správou knihovny, což se později ukázalo jako báječná škola.
Obrat v kariéře přišel s nástupem do janovské textilní továrny San Giorgio. Firma se zabývala výrobou konfekce, pláštěnek a elegantních baloňáků. Nejmladší člen rodiny Giorgio Borelli se rozhodl rozjet podnik v Indii, šaty nechával šít přímo tam a využíval při tom kombinace lokálního řemesla s italskou návrhářskou tradicí a moderními technologiemi. Gianfranco Ferré se nenechal dlouho přemlouvat a skočil do dobrodružství rovnýma nohama. Vysokoškolské vzdělání se nakonec ukázalo být jako nadmíru užitečné, protože pro tuto práci nebylo zapotřebí pouze fantazie a kreslířských dovedností, ale byly nutné také organizační schopnosti a schopnost budovat. Během svého indického pobytu projezdil značnou část země, studoval ruční řemeslo a dovednosti dílen a vylepšoval vlastní výrobní proces. Na cestách mezi Indií a Itálií nakonec strávil celých pět let. Celý monstrpodnik však byl náhle přerušen nečekanou smrtí mladého Borelliho. Ferré se vrátil do Itálie a zůstal de facto bez práce. Zato čím dál častěji hovořil o svých podnikatelských představách s boloňským textilním továrníkem, proslulým v branži již od roku 1974 – s Franco Mattiolim. K této dvojici se posléze přidružila Mattioliho neteř Rita Airaghiová, která se později stala Ferréovou pravou rukou, jeho alter egem v pravém slova smyslu. V tom roce vznikl návrhářův první samostatný podnik – Gianfranco Ferré, S.p.a.
Triumf jednoho večera
Byl tehdy zrovna květen a prvním sídlem firmy se stala Via San Damiano. Přešlo léto a už v říjnu uspořádala trojice první, dechberoucí „zákulisní“ přehlídku v milánském hotelu Principe di Savoia.
„Mám dosud v živé paměti všechnu tu nervozitu, očekávání a horečnatost posledních večerů před přehlídkami,“ vyprávěl později Ferré. „Kolekce se pokaždé někde zdržela a k nám dorazila až na poslední chvíli. Bylo nás jen pár, všichni mladí a na prahu kariéry, a tak každý dělal, co bylo zrovna potřeba.“ Úspěch přehlídky otevřel pro všechny tři zúčastněné novou životní kapitolu. Ferrého jméno se proslavilo po celém světě, Mattioli se stal jeho obchodním partnerem a Airaghiová hlavní organizátorkou a tiskovou mluvčí. Airaghi vzpomíná na onen osudný den po první přehlídce: „Nadšeně jsme pročítali veškerý tisk a najednou někdo oznámil, že s námi chce mluvit jakýsi americký novinář, jistý Fairchild. Tehdy jsme ještě nedokázali patřičně docenit zvuk toho jména, ve skutečnosti nám ani nedošlo, že se jedná o významného módního guru časopisu Women Wear Daily. Přišel si osobně prohlédnout tvůrce modelů předchozího večera, chtěl se osobně seznámit s Ferrém.“
Významný americký magazín ohodnotil kolekci neznámého milánského návrháře pěti hvězdičkami a pasoval ji na jednu z nejvýznamnějších módních událostí sezony. Díky tomu byl Ferré už na jaře následujícího roku 1979 v dosti silné pozici na to, aby mohl svou další kolekci představit spolu s Missonim, Kriziou a Coverim na přehlíkách v Muzeu Triennale. Slavní návrháři by byli nepřizvali jen tak někoho.
Odjakživa ješita
Firma se usadila v pavilonech milánského mezinárodního veletrhu. Ferrè byl dalším z návrhářů, který sledoval trend nastolený v osmdesátých letech, jenž shromáždil celou milánskou návrhářskou špičku pod jednou střechou. Tato centralizace s puncem plánovaného hospodářství sehrála nakonec významnou roli v nevídaném úspěchu italské módy osmdesátých let. „Milano Vende Moda“ se stalo pojmem. Namísto roztroušených, příležitostných akcí měli zájemci z řad zákazníků, novinářů i široké veřejnosti možnost zúčastnit se kompaktního, dobře zorganizovaného módního týdne. Návštěva akce se vyplácela, houfně ji navštěvovali menší „buyeři“ i vlivné skupiny. V té době procházel Ferré změnou image. Z prostého, neokázalého cvalíka Gianfranca se stal poněkud romanticky okázalý, vždy bezchybně elegantní a načesaný signor Ferré, který jako by vypadl z některého Viscontiho filmu. „Byl vlastně odjakživa ješita,“ napsala o něm uznávaná italská módní expertka Paola Pollová, „byl jakýmsi státem ve státě, velice si zakládal na svém vzhledu a býval potěšen, když někdo diskrétně ocenil jeho bezvadnou eleganci.“
I přes korpulentnější postavu rád nosil bílé či krémové obleky doplněné nepostradatelnou vestičkou a košilí naškrobenou tak, že div nepraskala ve švech.
V roce 1982 přišel s první pánskou kolekcí. Pro návrhářův ideální mužský model byly typické drobné brýle s olověnými obroučkami, jaké se nosily v předchozím století, a nepostradatelné drahé náramkové hodinky na zápěstí. Byl to look, který spojoval lombardskou aristokratičnost s velkoměstskou dandyovskou tradicí, to vše za použití moderních materiálů a originálních kožených doplňků.
O dva roky později následovala první oficiální newyorská přehlídka s názvem Gianfranco Ferré Night, která byla předchůdcem pozdějších mimořádně úspěšných Ferrého haute couture přehlídek. V letech 1982 až 1984 získal Ferré také cenu Zlaté oko za nejlepší dámskou kolekci.
U Diora
Byla to vrcholná léta italské módy. Ferré a Mattioli vládli firmě s ročním příjmem 350 miliard lir, ale jako by to samo o sobě nestačilo, tou dobou byl už návrhář odhodlán následovat hlas další Sirény. Už delší dobu ho totiž lákala oblast římské „alta mody“, neboli italské varianty haute couture. Návrhářský tým se pustil do tvorby nenapodobitelných, na míru a ručně šitých modelů. Poněkud upadající římská přehlídková mola získala s Ferrého jménem nový lesk a na stránkách magazínů se o jeho kolekci psalo v superlativech.
Po sérii úspěchů, která trvala celou dekádu, začaly v roce 1989 zvláštní námluvy ze strany pařížského módního domu Dior.
„Co by Ferré řekl pozvání od Diora?“ vyptávali se jeho kolegů. Když Rita Airaghiová tlumočila nabídku Francouzů návrháři, Ferré na ni pohlédl a utrousil pouhé: „A proč ne?“ Frajerská průpovídka uvedla do pohybu mašinérii složitých vyjednávání. Ferré k tomu později poznamenal: „Má primární povinnost vůči Diorovi bylo pokusit se co nejvíce porozumět jeho situaci, vpravit se do ní a nechat se učit. Sblížil nás společný cit, jednotné vnímání elegance, kupříkladu co se týče ženské siluety, u níž jsme oba kladli důraz na ostře řezanou siluetu a graciéznost, jakkoli byl pohyb modelky ztížen metry šustící látky. Shodli jsme se také v zálibě v drahých, nezvyklých materiálech, čistých, rafinovaných střizích a v luxusu.“
„Současné Diorovy přehlídky jsou skutečným zážitkem,“ neskrýval své nadšení pařížský dopisovatel módního listu Corierre Della Sera. „Dnes už Ferré řídí slavný ,maison‘ rukou zkušeného kapitána. Kostýmky, oblečení k dennímu nošení, velká večerní i koktejlky, všechno je jedním slovem nádherné. Přibyly nové materiály, nezvyklé, ale sebevědomé kombinace i delikátní hry odstínů. Diorovo publikum Italovi uznale tleská a činí tak zcela od srdce, rádi nosí Ferrého modely. Dobře vědí, že jeho honosný, nákladný luxus jim nebude překážet v ladné a pohodlné chůzi a že efekt jeho modelů nikdy nepřekračuje hranici dobrého vkusu a také jeho smysl pro výstřednost se zásadně pohybuje v mezích dobré tradice.“
Vyčerpání
Zdálo se, že Paříž je tělnatým Italem zcela unešená. V roce 1996 se však v novinách začaly objevovat titulky typu Zřejmě poslední Ferrého přehlídka u Diora apod. A doopravdy, rok 1996 byl posledním rokem pařížského dobrodružství. Dior by byl býval stál o další smlouvu, ale Gianfranco se rozhodl k definitivnímu návratu do Milána. Ti, kdo ho znali, se shodovali s mnoha novináři v názoru, že ani on nebyl z návratu nijak nadšen, vždyť jeho místo bylo právě v Paříži – ve světě „grandeur“, haute couture a nablýskaných kulis, ve městě, kde požádat o růži znamenalo dostat jich stovky, aby si člověk mohl vybrat tu pravou. Jeho rozhodnutí však bylo převážně pragmatické, po osmi letech společné práce pocítil návrhář nutnost vzít znovu do rukou řízení vlastní módní stáje. Časy se měnily a s nimi i módní prostředí. Návrhářský tým nově zaranžoval některé linie a některé jiné zcela zrušil. V roce 1998 přišel s více než dvacítkou kolekcí s různými názvy, jako například Gianfranco Ferré Forma, GFF Jeans či Studio 001, nebo nových linií parfémů. Zisky firmy činily už plných 1520 miliard lir a 75 procent produkce připadalo na export do všech světových stran.
Zároveň se objevily i první potíže. Na věrném Francu Mattiolim, kterému táhlo na sedmdesát, se začaly projevovat známky únavy. Po dvou desetiletích nepřetržitého úspěchu a zběsilé jízdy toužil po troše klidu. Zpočátku činil na tuto skutečnost pouze drobné narážky, ale postupem času stále razantněji prosazoval svůj odchod z firmy.
Další novinky už vznikaly s pomocí nového obchodního partnera, skupiny IT holding. Po Mattioliho odchodu totiž prodal svůj podíl také Ferré, ponechal si jen funkce hlavního a uměleckého ředitele, ale odluku od boloňského partnera nesl těžce. Pustil se znovu do práce, sice se skloněnou hlavou, ale sveřepě. V předvečer přehlídek se pravidelně stávalo, že jej Rita Airaghiová musela honit z práce domů, když už se jí zdálo, že jeho pracovní tempo a nasazení jsou neúnosné.
Následky na sebe nenechaly čekat, první vážný signál přišel v roce 2002 v podobě mozkové mrtvice, ze které se mu ještě podařilo pomocí nebývale silné vůle během pár měsíců vylízat. Jedna velká ztráta ho ale přece jen postihla. Už nikdy nebyl s to kreslit stejně dobře jako dřív. Velice ho rmoutilo, že ho ruce neposlouchají. Jeho starší bratr konstatoval, že právě tehdy začal pravděpodobně proces jeho umírání.
Sotva se Ferré cítil trochu lépe, pustil se okamžitě znovu do práce a série každoročních úspěšných přehlídek pokračovala. Skupina jeho blízkých spolupracovníků jej věrně následovala. Tužku v ruce už sice držel někdo jiný, ale navrhované linie byly dosud Ferrého. Ve zřídkavých volných chvílích věnoval hodně času mladým lidem, přednášel na různých univerzitách či designérských institutech od Paříže po Spojené státy. Také v den své smrti stihl ještě přednášku pro studenty milánské Polytechnické univerzity, kde rád pobýval. Díky přednášce na „domácí univerzitě“ značně ožil a celý den byl v dobrém rozmaru, přesto jej nad ránem stihla druhá, tentokrát smrtelná mrtvice.
Bankrot
Jeho odkaz převzali na žádost IT holdingu dva talentovaní mladí návrháři Tommaso Aquilano a Roberto Rimondi, kteří se už v době svých studií prohlašovali za velké fanoušky Mistra. Ferrého linie pod jejich vkusně inovátorskýma rukama pokračovaly v dobré tradici. Totéž se ovšem nedalo říci o skupině IT holding. Nástupu tvrdé hospodářské krize v roce 2008 už tato módní stáj čelila jako upadající podnik se slabým vedením i přes úspěchy přehlídek. Letošní březnovou přehlídku se podařilo uskutečnit jen díky pomoci lidí z oboru a každý se vskrytu dohadoval, kdo se stane novým majitelem. Definitivní krach mateřské společnosti IT holding, která vlastnila licenci značek Ferré, Malo, Exte, Versace Jeans Couture a Galliano, přišel v dubnu 2009. Pro magnetickou sílu jména Ferré je typické, že v oboru dodnes nepovažují tuto zoufalou situaci za definitivní a italský tisk vytrvale očekává znovuvzkříšení firmy, tentokrát snad pod novým vedením silného, velkorysého majitele.
Příběh značky Ferré
1944
Ganfranco Ferré se narodil 15. srpna v Legnanu.
1969
Absolvoval architekturu na milánském Polytechnickém institutu
1973–1977
Buduje v Indii filiálku společnosti San Giorgio
1977
Spolu s Francem Mattiolim a Ritou Airaghiovou zakládá značku Gianfranco Ferré
1978
Triumfální přehlídka v milánském hotelu Principe di Savoia
1982
Představuje první pánskou kolekci včetně doplňků
1986
Debut kolekce Gianfranco Ferré Couture
1989
Stává se uměleckým ředitelem značky Christian Dior
1996
Vrací se k řízení vlastní milánské značky
2000
Zakladatelé prodávají 90 % společnosti skupině IT holding
2007
Gianfranco Ferré umírá, umělecké vedení přebírají návrháři Tommaso Aquilano a Roberto Rimondi.
2009
Vlastnická společnost IT holding oznámila bankrot.
