Spotřeba piva v Česku klesá, zato v desítkách procent ročně roste export do zahraničí
Dovolím si tvrdit, že ještě před nějakými deseti patnácti lety byla situace na trhu tak nepříznivá, že hrozila nenávratná ztráta tradičního českého piva. Bez nadsázky. Nástup světových pivovarnických gigantů s sebou totiž přinesl tržní dravost a snahu o zvyšování zisků, a to mnohdy na úkor kvality.
Zjednodušování varných postupů, zkracování zrání piva, ředění piva vodou, to vše se dnes děje. Přidejme k tomu bohatě financovanou marketingovou komunikaci a je tady stroj na peníze. Z českých píp začala proudit tzv. europiva, nabízející zoufale omezené množství chuťových variací. Mohli jsme zapomenout na charakteristickou plnost, hustou bílou pěnu, dlouhotrvající nesvíravou příjemnou hořkost, tradiční hutnost, chlebnatost, hezkou, čistou zlatou barvu. Zkrátka na plné tělo vyhlášeného českého ležáku.
ČEŠTÍ PIJÁCI Samotná spotřeba piva přitom v éře europiva nevypadala zle, dosud nepřekonaného absolutního rekordu dosáhli Češi v roce 2003, kdy vypili necelých 161 litrů na osobu. Kvantita však přebíjela kvalitu. A to si správně uvědomily některé menší, progresivnější pivovary, které se zavčas navrátily k nákladově dražším, a tudíž neošizeným, leč tradičním českým technologiím, pocházejícím z 19. století.
Své šance se zároveň chopily hojně vznikající minipivovary, tedy provozy s výstavem piva do deseti tisíc hektolitrů ročně. Těchto pivovarů se objevovalo několik desítek do roka, v posledních letech se jejich počet dokonce zdvojnásobuje. Je však třeba poznamenat, že kvalita minipivovarů značně kolísá, mezi problematické faktory patří nedostatek kvalifikovaných sládků s praxí, kteří nemají degustační zkoušky, dále používání surovin s nestálou kvalitou či absence laboratoře pro kontrolu vstupních surovin a procesů.
Pro připomenutí: výroba piva na ose varna–spilka–sklep trvá až jeden a půl měsíce.
A pokud nezkušený sládek neumí předvídat a nedokáže odhadnout množství prodejů s dostatečným předstihem, má pak málo „mladého“ nebo hodně „starého“ piva. Což má samozřejmě vliv na kvalitu. Přidejme k tomu ještě například obtížné shánění kvasnic. Malé pivovary je musejí získávat od těch velkých a může se stát, že dostanou podřadnou kvalitu.
EXPORT NA VÝCHOD V současnosti působí na českém pivním trhu šest velkých pivovarnických společností, z nichž tři mají zahraniční vlastníky, bezmála třicet samostatných pivovarů a více než dvě stě minipivovarů. Mezi sebe si za rok 2012 rozdělily produkci čítající přes 19 milionů hektolitrů piva, přičemž příznivý rostoucí trend dále trvá.
Na jedné straně sice lehce klesla spotřeba piva v Česku na osobu – 144 litrů za rok 2012 –, ovšem výrazně, a to v desítkách procent ročně, roste export do zahraničí. Nejvýznamnějším odběratelem je Německo, mezi perspektivní rostoucí odbytiště patří Slovensko, Polsko a Rusko. S poněkud slábnoucí celkovou konzumací piva v naší vlasti paradoxně souvisí i kvalitnější, navyšující se nabídka piv, mezi nimiž vynikají speciály, tedy piva těžší, chuťově hutnější, zajímavější.
Speciály se produkují jednak celoročně – obvykle jde o vícestupňová piva, úspěch na trhu ovšem sklízejí i speciály vázané ke konkrétní události, tedy k Vánocům, Velikonocům, oslavám sv. Patrika, sv. Václava a podobně.
U speciálů přitom pestrost nabídky nekončí: své místo na trhu potvrdila svrchně kvašená piva (pšeničná piva, ale, stout, porter atd.), u radlerů se po loňské sezoně naopak nečeká, že by se významněji prosadily.
Zjednodušování varných postupů, zkracování zrání piva, ředění piva vodou, to vše se dnes děje.
O autorovi| LUMÍR HYNEČEK, ředitel Pivovaru Litovel
