Představte si obrovskou farmu s mořskými řasami o velikosti Chorvatska plovoucí na jihu Atlantiku, někde mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Pohybuje se díky přirozeným vírům a proudům a každý rok vysává z atmosféry enormní množství uhlíku, který následně potápí na dno oceánu. Možná to zní nereálně, britská firma Seafields ale hodlá právě jednu takovou farmu nejpozději v roce 2026 skutečně zprovoznit.
Mnozí vědci totiž tvrdí, že plánované snížení emisí pravděpodobně nebude stačit a že pro omezení globálního oteplování bude zásadní zachycování uhlíku. Zatím sice toto odvětví zaznamenalo pouze menší úspěchy, podnikatel John Auckland nicméně věří, že to dokáže změnit. Spoléhá se přitom na ,úžasné vlastnosti‘ chaluh z rodu hroznovic (sargassum), které chce na své plovoucí farmě využít. Ta má odčerpat ze vzduchu zhruba jednu miliardu tun CO2 ročně, což by mělo zmírnit dopady změn klimatu a zároveň poskytnout uhlíkové kredity firmám.
Vědci chtějí využít oceánské pouště
V současné době vědci testují své technologie na různých místech v Karibiku a Mexiku. Za výzkumem stojí hlavně biolog Victor Smetacek, který se zabývá potenciálem pěstování mořských řas v obrovských rotujících oceánských proudech, známých také jako gyry. „Uprostřed nich se shromažďují nejrůznější věci. Nejznámějšími příklady jsou samozřejmě plastové odpadky,“ řekl BBC. Stejným způsobem, jakým tyto obří víry zachycují plovoucí plasty, plánuje vědec spoutat i hroznovice.
Gyry jsou totiž tak silné, že dokážou chaluhy udržet na určitém místě. „Pokud pro ně vytvoříme správné podmínky, porostou jen tam. A kdyby se náhodou z naší farmy vzdálily, prostě zemřou, nebo alespoň přestanou růst,“ nechal se slyšet Auckland. Právě zamezení úniku řas je klíčové, protože hroznovice sužují karibský turistický průmysl po celá desetiletí. Když se totiž vyplaví na pobřeží, jejich hniloba vytváří odporný zápach, jenž dokáže spolehlivě zkazit veškerou plážovou relaxaci.
Vědci ze Seafields jsou přesvědčeni, že něco takového se jejich řasám nestane, neboť každá uniklá hroznovice brzy vyhladoví. Kvůli odpařování je povrchová voda v gyrech velmi slaná a má nízký obsah živin, což téměř znemožňuje existenci jakýchkoliv rostlin. Smetacek je proto dokonce nazývá ,pouštěmi oceánů‘.
Pod těmito pouštěmi ale bývá skrytá vrstva, která je bohatá na živiny. A právě tu chce mořský biolog vytáhnout na povrch ve snaze nasytit tak hroznovice. „Chceme propojit tuto výživnou vodu s povrchem gyru pomocí potrubí. Když ji přivedeme nahoru a ohřejeme, bude už pak proudit navždy, a to i bez naší pomoci,“ objasnil.
Bez solné fontány a kombajnů to nepůjde
Smetacekův tým chce uvedenou technologii otestovat na začátku příštího roku. Takzvaná solná fontána byla sice již úspěšně vytvořena, zatím ale nikdy nedosahovala tak obrovských měřítek. Jinými slovy, pokud vše bude fungovat dle plánu, očekává Seafields masivní úrodu: „Hroznovice mají enormní tempo růstu, každých 10 dní zdvojnásobí svoji biomasu. Skvělé je na nich i to, že je můžete sklízet kombajnem.“
Právě plovoucí kombajny jsou pro úspěšnost celého projektu velmi důležité. Úrodu nejprve sklidí a svážou do balíků, které poté pošlou do hlubin k mořskému dnu, kde je tak málo kyslíku, že řasy nebudou hnít. Zachycený uhlík díky tomu zůstane fixován ve struktuře chaluh. Příslušné testy zatím stále probíhají, vědecký tým ale předpokládá, že hroznovice zadrží uhlík na stovky, ba možná i tisíce let.
Bude to vůbec fungovat?
Kritici trhu s uhlíkem namítají, že firmy často nabízejí ve spěchu vymyšlené technologie, jež nakonec stanovené cíle nesplní. O plánech Seafieldsu zatím pochybuje třeba Nem Vaughan zabývající se změnou klimatu na Východoanglické univerzitě v Norwichi. „Jsem nudný vědec, takže bych chtěl více dat a více výzkumu, než vám s klidem řeknu, že odstraňování tak velkého množství uhlíku je vůbec možné,“ podotkl.
Kromě toho se pak obává, že dopad samotné farmy na životní prostředí bude spíše negativní: „Mohou Seafields opravdu uložit tolik potenciálně nebezpečných řas v jižním Atlantiku? A je solná fontána dostatečně odolná, aby přečkala všechny podmínky? Lidé by určitě nebyli moc šťastní, kdyby tuny plastových trubek odnesla nějaká velká bouře.“ Podle Vaughana navíc existují méně náročné způsoby, jak přírodě pomoci. Patří mezi ně třeba pěstování většího množství stromů a ochrana biotopů, které přirozeně zadržují uhlík.
Auckland sice připouští, že určité procesy ještě nejsou ověřené, projekt ale dle jeho názoru rozhodně za trochu hazardu stojí. „Denně vidím daleko riskantnější věci, do nichž investoři vkládají své peníze. My opravdu můžeme dosáhnout významného pokroku při řešení klimatické krize. Kdyby se navíc všichni zalekli rizika, nikdo by nemohl pracovat na řešeních takového rozsahu,“ uzavřel.
