Globalizace dostává na frak

8. 6. 2020

Evropa se nyní nachází uprostřed další ekonomické krize, kterou podle mnohých zavinila globalizace. Ta byla často na pranýři už před více než deseti lety kvůli rozpoutání předchozí celosvětové recese. Globalizace přitom v posledních deseti letech dostala „za krizi“ od voličů pěkných pár ran. Přinesla mimo jiné brexit nebo Donalda Trumpa v Bílém domě. Ve světové politice tak můžeme očekávat další podobné otřesy.

Jenže teď je ve skutečnosti na vině „nedostatek globalizace“. Virus se rozšířil zejména díky tomu, že se Čína uzavřela sama do sebe a odmítla se zbytkem světa sdílet informace. Z Evropské unie se najednou stal zase pouhý kontinent plný národních států, které zavřely své hranice a vzájemně na řešení situace příliš nespolupracovaly. Každý si jel po svém bez jakéhokoli „diktátu“ z Bruselu. Nebylo možné ani srovnávat statistiky jednotlivých zemí, protože každý stát používal jiné metody a nakažené počítal odlišně. Rozmanitost přístupů pramení především v tom, že zdravotnictví je ve výsostné pravomoci jednotlivých států. I proto byla ale situace v některých státech kritická.

Na chvíli jsme se ocitli v hluboké minulosti a mohli jsme si vyzkoušet, jak by vypadala Evropa bez společenství. Byl to smutný pohled. Ztížené cestování, ekonomický propad, komplikovaná komunikace, nemožnost srovnání. To je realita Evropy národních států, po které volá nezanedbatelná část české i zahraniční politické reprezentace.

Nelze zavírat oči před tím, že ekonomické potíže Itálie či Španělska jsou i našimi problémy. Jakmile půjdou dolů tyto státy, i my to poznáme ve svých peněženkách. Pokud chceme slovy Václava Klause mladšího „o třetinu zchudnout“, můžeme jít touto cestou. Ale dovolím si pochybovat, že čeští učitelé či lékaři budou ochotni odevzdat třetinu svých platů za oběť národnímu státu.

Jak vypadá současná evropská diskuse o řešení následků koronavirové krize, popisuje Petr Fischer na následujících stránkách v analýze i v eseji.

Jako téměř nedotknutelnou národní pýchu jsme si uchovali pravomoci České národní banky. Ta si proto může dělat, co chce. Česko se přitom od roku 1993 zbavilo 90 procent svých zlatých rezerv a teď, když se ukazuje, jak je zlato znovu důležité jako uchovatel hodnoty v turbulentních časech, nemáme v trezorech skoro nic. Za výprodej 56 tun zlata získala centrální banka v letech 1997 a 1998 16,4 miliardy korun. Kdyby ho prodávala dnes, utržila by více než 80 miliard. Více se dočtete v hlavním tématu čísla od Petry Jaroměřské.

Ať už na papíře, nebo na displeji, přeji vám podnětné čtení.