Nezašla globalizace příliš daleko? Když tuto otázku v roce 1997 položil americký ekonom Dani Rodrick, velký ohlas neměla. Ekonomové hlavního proudu při podobných příležitostech tazatele nanejvýš suše vyzvali, aby se seznámil s obsahem vlastního šatníku či ledničky a s diverzifikací cenných papírů ve „své“ bance.
Foto: Profimedia.cz
Globalizační 90. léta – vlastně jen jejich první polovina – dostala přídomek „šťastná“ (Alain Minc). O 15 let později dochází ke změně pohledu; stále více studií poukazuje na to, že hospodářské a sociální výstupy globalizace nejsou tak pozitivní, jak se všeobecně věřilo. Měli bychom tedy přistoupit k „deglobalizaci“? Ano, říkají stoupenci „národních obrození“, zvláště ve Francii. Bývalý šéf Světové obchodní organizace (WTO) Pascal Lamy ovšem tvrdí, že jde o debatu mezi Francouzi. Ti pořád musejí mít „něco extra“ – vždyť i tu globalizaci nazývají jinak než všichni ostatní. Pro ně to vždycky byla jen „mondializace“ („zesvětovění“ podle le monde, svět) a v jejich uších zní tento výraz jako zabědování „mondijé“, mon Dieu, můj Bože!
Ne, brání se zastánci globálního pohledu, pro které je světové vládnutí či jednotně řízený „politický svět“ nástrojem k takovému využití globalizace, které by bylo přínosem pro všechny. Národní akcenty jsou sebevražedné a zpátečnické. Zkrátka, spor o globalizaci je znovu na stole. Nic nového pod sluncem, mohli by říci všichni, kdož pamatují pouliční bitky „antiglobalistů“ s policií v Seattlu (1999), Praze (2000) či Janově (2001). Ale dnes se diskuze přesouvá do sídel ekonomických elit.
Řekni, kde ty zisky jsou…
Vezměme si finanční globalizaci, která se chlubila „řízením finančních rizik“ včetně rizikových spekulací. Na počátku globální krize 2008–2009 stálo „globální rozložení rizika ze segmentu hypoték na malé americké nemovitosti“ (subprime). Mírně řečeno, náklady na neschopnost tento typ rizik uřídit převážily nad potenciálními výnosy (odhlédneme-li ovšem od „výnosů“ bank, které jim ex post zajistily státy tisknoucí peníze). Upozornění na tato nebezpečí, posilovaná reálným děním („asijská chřipka“ 1997–1998), zaznívají dlouho. Povinná četba všech ekonomických liberálů – týdeník The Economist – napsal již před osmi lety: „Periodické finanční krize, krize dluhové, úprky kapitálů, měnové krize, krachy bank, pády akciových trhů – to vše je dost dobrý důvod, aby se liberál zastavil a popřemýšlel.“
Že finanční globalizace má vyšší náklady než výnosy, tušil už v roce 2003 hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF) Kenneth Rogof. Podle jeho tehdejších slov „neexistuje žádný důkaz na podporu teoretických tvrzení, že finanční globalizace sama o sobě zvyšuje tempo růstu“. O dva roky později k tomu Zpráva Světové banky pod vedením Roberta Zaghy dodala, že „rizika finanční globalizace byla podceněna a zisky nadhodnoceny“.
Raghuram Rajan, rovněž bývalý hlavní ekonom MMF, v srpnu 2006 na velkém každoročním summitu centrálních bankéřů v Jackson Hole zpochybnil působení teorie komparativních výhod, podle níž každá země dělá jen to, co relativně nejlépe umí, a ve výsledku vyhrávají všechny. „Rozvojové země, které se nejvíce spoléhají na zahraniční kapitál, v dlouhodobém horizontu nerostly rychleji, nýbrž jejich růst se dokonce zpomalil,“ řekl Rajan. Kdokoliv si mohl spočítat, že po zrušení celních a jiných překážek obchodu dokázaly nejvyspělejší země na každých 100 eur takto ztracených získat zpět 99 eur, středně vyspělé země 40 až 60 eur a země chudé nanejvýš 30 eur (velmi často však také nulu).
… co se tady mohlo stát?
Na problém, zda bohaté země nejsou v tomto vztahu příliš totálními vítězi, reagoval překvapivě americký ekonom Paul Samuelson, jehož spisy vždy podporovaly volný trh: „Odpověď na tuto otázku zní: samozřejmě ano.“ A uvedl historický příklad, jak byl chráněný průmysl viktoriánské Anglie zdevastován „vpádem amerických podnikatelů po roce 1850“.
Dnes nejde jen o nerovnosti mezi Severem a Jihem, nýbrž i uvnitř jednotlivých zemí včetně těch nejvyspělejších. Paul Krugman těsně před odstartováním krize subprime v srpnu 2007 připomněl, jak se po zásadním vstupu Číny na světový trh říkalo, že dopady volného obchodu na rozdělení příjmů v bohatých zemích budou poměrně malé. „Nyní můžeme říci, že jsou poměrně velké a neustále rostou,“ uzavřel.
Čert vem analýzy, co přesně se stalo a proč. Podstatné je, co by se ještě mohlo stát. Ve své slavné knize Velká transformace (1944) konstatoval profesor Columbia University Karl Polanyi, že po každé periodě „bláznivého hospodářského liberalismu“ se nevyhnutelně objeví hnutí za regulaci trhů. Varoval však, že toto hnutí může být jak demokratické, tak autoritářské a může dosáhnout svých cílů stejně tak v míru jako ve válce. Současník byrokratických kolektivismů, fašismů, nacionálního socialismu a druhé světové války věděl, o čem píše. My, kteří stojíme na rozcestí zpackané globalizace a lákadel deglobalizace – demokratické i autoritářské, pokojné i násilné –, bychom to snad už vědět měli. Model globalizace, který uchová mír, demokracii i mezinárodní spolupráci, je nepochybně historickou výzvou pro 21. století.
