D r a m a t i c k ý p o k l e s c e n s u r o v i n
Ať jsou světové ceny ropy příliš nízko (deset dolarů za barel), nebo příliš vysoko (čtyřicet dolarů za barel), světová ekonomika prožívá pokaždé hysterické období. Když je cena dole, prodělávají vývozci ropy, když je vysoko, prodělávají vyspělé průmyslové země, které tuto komoditu většinou dovážejí. V současnosti se ropa na světových trzích nakupuje za méně než deset dolarů a hrozí, že příští rok její cena dále klesne.
Letošní nebývalý pokles cen nejstrategičtější suroviny na světových trzích znamená pro průmyslové země, zejména pro USA, Evropskou unii a Japonsko, několik výhod najednou. Nejde pouze o to, že pomocí levné ropy a dalších komodit je také lehčí udržet inflaci na uzdě, ale jedná se i o záruku, že konjunkturální růst může být dlouhodobý. Zato producenty ropy čeká drastické snížení příjmů, bilanční nerovnováha, a v důsledku toho i nebývalé sociální napětí ve společnosti.
Na světových trzích však neklesá pouze cena ropy. I s dalšími surovinami, jako měď, hliník, zinek, olovo, stříbro, platina a paladium, se obchoduje stejně depresivně. Takový vývoj nečekal žádný analytik. Současná realita je také v přímém rozporu s prognózou Římského klubu, která byla zveřejněna pod názvem „Hranice růstu v roce 1970, tedy tři roky před vypuknutím první ropné krize.
Omezenost přírodních zdrojů a zdražování surovin ohrožuje vyspělé průmyslové země, tvrdí hlavní věta studie, která prakticky odstartovala vznik ekologických hnutí. Členům Římského klubu dal za pravdu výrazný - dvoufázový - růst cen ropy v sedmdesátých letech.
Důvodem však nebyl nedostatek ropy, ale záměrné omezení vývozu arabských zemí. Petrolejářští ministři ropného kartelu OPEC se 17. října 1973 dohodli: pomocí embarga, respektive snížením exportu, lze potrestat západní země, které ve čtvrté arabsko-izraelské válce podporovaly židovský stát. Tak se cena ropy vyšplhala na čtyřnásobek. Druhý cenový šok přišel v roce 1979, avšak důvodem rovněž nebylo vyčerpání ropných polí, ale politický převrat v Íránu. Ropa se zvedla na 41 dolarů za barel. OPEC by byla ráda, kdyby nyní mohla prodávat za polovinu této ceny stejně jako loni, avšak barel ropy nikdo nechce koupit za více než deset dolarů.
Podle odborníků k rozhodnutí potrestat vyspělý svět motivovala členské země OPEC zpráva Římského klubu. Reakce na zvýšení ceny ropy byla tehdy okamžitá: nastala hospodářská recese. Na druhé straně však vznikly ekologické organizace, zaváděla se úsporná opatření a investovalo se do nové technologie, která pomohla objevit nová ložiska a efektivněji je vytěžit. Tyto trendy pouze posílil až zázračný vývoj výpočetní techniky a softwarového průmyslu.
Přímý a nejmarkantnější vliv ropné krize v roce 1973 však samozřejmě zaznamenali zejména producenti z oblasti Perského zálivu. Jelikož ropu v tehdejším světovém uspořádání kromě USA těžily zejména chudé rozvojové země, peníze se dostaly do rukou lidí, kteří nevěděli, co s nimi.
Šlo přitom o stovky miliard dolarů, které vývozci ropy najednou vložili do západních obchodních bank, jež následně hledaly úvěrové možnosti. Našly je v rozvojových zemích, které ropu neměly. Bylo období, kdy tyto země považovaly zahraniční úvěry - alespoň z hlediska takzvané imperialistické politiky - za menší zlo než vpustit na svůj trh a do svých podniků kapitál cizích společností.
V letech 1970 až 1980 zahraniční zadluženost chudých zemí vzrostla z 21 miliard dolarů na 110 miliard. V této době však nikdo nepředvídal úvěrovou krizi osmdesátých let. Když pak cena úroků vyskočila nahoru, zadlužené země ohlásily platební neschopnost. Zadlužily se přitom nejenom země chudé na suroviny, ale i státy jako Mexiko, Venezuela, Írán a podobně. Atlantická civilizace přitom pomocí nových technologií, používáním jiných zdrojů energie a úspor pomalu snížila ceny ropy na úroveň, která pro producentské státy již byla neúnosná.
Kolo ropných dějin se tedy po pětadvaceti letech otočilo o sto osmdesát stupňů. Ekonomiky a centrální banky vyspělých zemí se stávají sebevědomými, proto zůstávají inflace na nízké úrovni a proto mohly přistoupit ke snížení úrokových sazeb. Spojené státy, kde je benzin levnější než Coca-Cola, na levné ropě zřejmě vydělají nejvíce. Ekonomičtí experti soudí, že to bude právě tato země, která udrží i po roce 2000 na uzdě hrozící globální recesi.
Řešení ropné krize odborníci vidí pouze v tom, že muslimské země, Rusko a bývalé sovětské republiky své ekonomiky úplně otevřou. Avšak politici těchto zemí zatím nejsou příliš ochotni privatizovat ropné a plynové pole do rukou „amerických imperialistů . Muslimský svět a Rusko - Čínu nepočítejme, protože kupodivu nedisponuje významnými zásobami těchto dvou strategických surovin - zatím západním koncernům více či méně odolávaly.
Ale arabské a ruské společnosti bez západní pomoci nedokážou naplnit ani jejich dávný sen: vybudovat ropovody a plynovody do Číny a ovládnout čínský trh. Jelikož se také ukázalo, že například země OPEC nejsou schopny dohodnout se na pravidlech těžby a nabídky, na druhé straně ruské petrolejářské podniky bez zahraniční pomoci a technologie nedokážou zabránit krachu, existují dvě možnosti.
Za prvé, pustit do země zahraniční petrolejářské a plynárenské koncerny jako je Exxon-Mobil, Chevron, British Petroleum, Shell a další. Ovšem se všemi atributy privatizace, které sice mohou politici zmíněných zemí nazvat uzavřením globálního kruhu v energetice a ztrátou národních zájmů, budou si však muset uvědomit, že hospodářský boj se silným a vyspělým Západem dlouhodobě jednoduše nelze vyhrát. Když ale někdo nepochopí pravidla hry globální ekonomiky, musí prohrát. Historie se opakuje i v tomto případě. Vždyť již soudruh Vladimír Iljič Lenin v roce 1922 odmítl nabídku západních průmyslových společností, které žádaly dlouhodobé koncese na těžbu surovin v Rusku. Dnešní problém Ruska začal možná se soudruhem Leninem. Nyní jsou akcie všech ruských petrolejářských a plynárenských firem na dně a před západními koncerny se otevírá jedinečná možnost koupit je levně.
Za druhé, třetí světová válka.
