Dotace škodí. Korumpují. Pod praporem vzdělanostní společnosti zdevastovaly vzdělávací systém. Pod praporem startování hospodářského růstu (a pod dalšími výpravnými standartami) zdevastují celou zemi.
Před pár měsíci se v Bruselu jednalo o rozpočtu na dalších sedm (!) let dopředu. Jen co se náš premiér z jednání vrátil, sociální demokracie hned začala křičet, že přijel poražen, protože nevyždímal z Unie dost peněz. A že prý ekonomika bude trpět, protože nebude za co podporovat hospodářský růst. Měsíc na to soudruzi našich sociálních demokratů v Evropském parlamentu shodili celý rozpočet ze stolu, více méně ze stejných důvodů.
Tak tedy znova: Dotace nevedou k růstu, ale ke snižování konkurenceschopnosti. Mnohokrát se to v minulosti zkusilo a mnohokrát se to potvrdilo. Pokaždé se u toho říkalo „this time is different“. It never was.
Technologicko-inovačně-vzdělanostní supervelmoc, kde táhne na nohy
To nám nestačí příklad Řecka, Španělska, Portugalska a ostatních jihoevropských hospodářských tygrů? Polovina dotací se rozkrade a zbytek se vyhodí za kontraproduktivní aktivity. Kdyby se dalo z dotačních programů nějak odhlásit, byli bychom s Pavlem Kohoutem pro.
Možná vám přijde, že dotace jsou fajn, protože jste nikdy neviděli na vlastní oči, jak fungují. Já už deset let pracuju na různých českých vysokých školách, tedy v sektoru, který se pod smrští různých eurodotací přímo prohýbá. Postavili jsme stovky nových budov, vybavili jsme je nejdražší technikou a naslibovali, že do tří let si to všechno na sebe vydělá samo, bez dotací, prý hlavně penězi z průmyslu. Říkají profesoři, kteří nikdy žádný průmysl neviděli.
Naše republika velikosti Chicaga má několik desítek (!) „špičkových evropských výzkumných center“. Za pár let bude problém sehnat peníze na topení, natož pak na materiál. Praha byla podobného běsnění ušetřena, protože má to štěstí být centrem příliš bohatého regionu, který na dotace nedosáhne. Ale nebyli bychom Češi, kdybychom to nějak neošulili: Pár super-mega-výzkumáků stojí v poli za Prahou, tři metry za hranicí hlavního města. Je tedy jasno: budoucí technologicko-inovačně-vzdělanostní supervelmoc bude v Čechách. Přesně před sto lety tam byla taky (tohle prosím není ironie). Vzpomínáte si, tehdy to bylo taky důsledkem štědré habsburské dotační politiky, že.
Udotovat se k smrti
Nevzkvétá jen výzkum, nesmíme zapomínat na vzdělávání. Tam je situace ještě zábavnější. Za velkého povyku o konkurenceschopnosti a vzdělanostní společnosti jsme napsali stovky úplně zbytečných (a špatných) skript, vyrobili tuny bezcenných e-learningových materiálů (řekl někdo jejich autorům, že existuje Wikipedia, Coursera, Udacity, TEDtalks,… ?) a napsali tisíce stohů papírů, což prý „inovovalo“ studium. Nakoupili jsme elektronické tabule, multimediální učebny a stovky dataprojektorů (od vynálezu PowerPointu jsem přestal jezdit na konference).
Kvalita výuky logicky setrvale klesá, přibližně přímo úměrně množství dotací do ní mířících. Typická přednáška na vysoké škole dnes vypadá tak, že se na notebooku (za 40 tisíc) připojeném k dataprojektoru (za 60 tisíc) odkliká powerpointová prezentace e-learningového materiálu (vytvořeného za 80 tisíc na odměnách), která obsahuje banality opsané z české učebnice ze sedmdesátých let (maloobchodní cena třináct padesát). Přednáší odborný asistent, zcela vyčerpaný neustálým vyplňováním výkazů své činnosti, který je za svoji výuku hodnocen pouze podle toho, kolik napsal článků. Pak se vyrazí (někdy i na chodbu) sehnat dostatečný počet podpisů, aby se vykázalo splnění monitorovacího ukazatele příslušného projektu, ze kterého byl dotyčný předmět „inovován“.
Celý článek si přečtěte na serveru Finmag.cz
• Čtěte také:
Česko nezvládá čerpat peníze z EU, hůř je na tom jen Rumunsko a Bulharsko
