Tuňáková zmrzlina pro Čechy není
Při výběru zmrzliny jsem asi typický Čech. Podle statistiky, o které píšeme na straně 40, jsme totiž my, Češi, velmi konzervativní. Nejraději si dáme klasickou polárku nebo jahodového nanuka, přestože mrazicí boxy jsou v prodejnách plné novinek v podobě biozmrzlin nebo sorbetů s příchutí tropického ovoce. Když jsem se před několika lety toulal po Venezuele, můj usedlý český apetit se potvrdil. Ve městě Mérida na upatí And totiž mají cukrárnu, kterou knihy rekordů uvádějí jako podnik s největším počtem nabízených druhů zmrzlin na světě. Vstoupil jsem odhodlán povinně si dát třeba kopeček mrkvové, na to tuňákovou a završit kopečkem koprové. Když jsem ale viděl už jen barvu těch podivností, bylo jasno. Odcházel jsem spokojeně s dvojitou porcí staré dobré vanilkové.
Bez zbytečného inkoustu
Při slovech „psací pero“ se mi jako první vybaví další dvě slova –„kaňka“ a „piják“. Možná i na zmizík dojde. Osobně jsem na klasické (nevzhledné, zato ale pohodlné) propisky přesedlala v okamžiku, kdy se ve škole přestalo psaní nacvičovat a už se zkrátka jen psalo. A doposud jsem nikdy ani z dálky nelitovala! V prodejnách luxusních psacích potřeb, jako jsou Montblanc, Waterman, Lamy nebo Parker, se ale zdá, že jsem to možná vzdala předčasně. V naleštěných vitrínkách zde polehávají malá umělecká díla velké peněžní hodnoty. O jejich bezchybné funkčnosti se nikdo ani nesnaží pochybovat. Zkrátka samozřejmost. Většina z těch nejprestižnějších značek propůjčila svým výrobkům dokonce doživotní záruku. „Žádné kaňky nebudou,“ říkají majitelé těchto prodejen. A s klidem by se pod to podepsali.
