Na Lisabonu záleží
Na první pohled to zní to jako hezká pohádka se šťastným koncem. Evropská komise již nějaký ten pátek maká na tom, aby se sjednotil daňový základ v členských státech EU. Zvláště pro velké firmy, které mají své pobočky ve více státech, je to lákavá představa. Jednomu se až nechce věřit, že by Brusel, z něhož vycházejí spíše různé nesmysly a regulace, přišel s něčím tak báječným. Čertovo kopýtko celého návrhu je v tom, že by vedlo ke vzniku dvou daňových režimů a tími k postupné snaze eliminovat národní daňové základy, a pak i rozdílnou daňovou sazbu. Samozřejmě, že daňová legislativa zůstává v současnosti v kompetenci národních států. Lisabonská smlouva by však znamenala, že se na posílené spolupráci může dohodnout osm větších zemí. A tak efektem vývěvy bychom chtě nechtě do této zóny spadli časem i my. Stojí to za to?
Darovanému koni na zuby nekoukej
Byznys většina z nás chápe jako dobrý obchod. Rozumíme tomu, že vydělatmusí pekař i fyzik, jinak by svou práci přece nedělali. Proto by nás neměla překvapit touha zdravotních sester, lékařů či lékárníků mít také prima byznys. Chyba je spíš v tom, že jim ho podstrkáváme formou jakýchsi regulačních poplatků. Kasičky na chodbách zdravotnických zařízení vemně evokují žebrácký klobouk. Zdravotníkům, kteří přistupují k nemocným jako k lidem, ne jako k obtížným panošům, bych osobně přála méně ponižující příspěvek k platu. Ale zdá se, že i pseudo dárkům od krajských zastupitelů v podobě odpouštění regulačních poplatků chybí potřebná úroveň. Daňoví odborníci totiž přišli s nápadem, že prakticky každý, kdo si nechá od kraje uhradit poplatek, by měl zaplatit darovací daň. Že by lobbovali pro něčí dobrý byznys?
