Rub a líc dobrých zpráv
Dobrých zpráv není nikdy dost. Na druhou stranu – každá mince má rub i líc. Právě tahle dvě pořekadla mohou vytanout na mysli při hodnocení růstu mezd v Česku. Koho by nepotěšilo, když vidí na výplatní pásce citelně víc peněz než před rokem. Zvlášť v době, kdy ceny za plyn, elektřinu i pohonné hmoty nezůstávají zrovna při zemi. Tolik stručně k blýskavé líci. A co ten rub? Rychlý růst mezd tlačí podnikatele, aby nakonec své zboží a služby zdražili. A kruh se uzavírá. S rostoucími cenami se znovuobjeví tlak na zvýšení mezd… Důvodů pro navýšení platů je v současnosti víc. Jedním z nich (a že je to důvod stále silnější) je nedostatek požadovaných profesí, zejména ve strojírenství a zpracovatelském průmyslu. Při přetahování takových pracovníků tak nutně dochází i k jejich přeplácení a mzdy dál vesele rostou.
Městské služby se slušností soukromníka
Že se soukromý sektor chová slušně, to už snad bereme 18 let po revoluci jako samozřejmost. Ale ostrůvkem hulvátství a pohrdlivého přístupu ještě často zůstávají veřejné služby. I v tom se ovšem ledy hýbají. Při nedávné pochůzce Prahou mne to hned dvakrát mile překvapilo. Šel jsem parkem, kde si svěží tráva koledovala, aby se na ní člověk uvelebil. Jenže hle, vidím zlověstnou ceduli. Co jiného než zákaz vstupu, myslím si. Ale chyba lávky. Místo autoritativního zákazu čtu milá slůvka, která k pohovění na trávníku naopak zvou! Nu což, asi výjimka potvrzující pravidlo. Jenomže: později jsem došel na náměstí, kde nejezdily tramvaje. Za starých časů by cestujícím nikdo neřekl ani popel. Teď tam ale stál sympatický brigádník, rozdával mapky s instrukcemi a cizincům laskavou angličtinou vysvětloval, kudy k náhradní dopravě. Vida, snad i české veřejné služby dospěly do 21. století.
