Proč se dmeme pýcho při sportu?
Je prima, že čeští podnikatelé už umí rychle zareagovat na potřeby trhu. Ještě než padla první branka na fotbalovém Euru, už se objevily malé státní vlaječky povlávající na umělohmotném držáku přichyceném u okénka automobilu. A to nemluvím o případných oslavách stylu Staroměstského náměstí pod obrovskými vlajkami, kdyby Brücknerův tým zabodoval. Jen škoda, že se naše národní sebevědomí projevuje pouze při sportovních úspěších. Netoužím po tom, abychom i při nesmyslných příležitostech vyvěšovali vlajky a drželi se u srdce se slzami v očích. Ale několikrát jsem prožila květnové oslavy státního svátku v Norsku. Vyšňořené ulice i lidé, slavnostní nálada a samozřejmě vlajky. O co jsme horší než Norové či jiné národy? A vymlouvat se na deformaci komunismem už je také pasé. Buďme in!
Se zbojníkem na ropné šejky
Cena černého zlata letí nahoru a Brusel se cítí povinován pomoci. Především samozřejmě chudým Evropánkům, na něž ropná krize dopadá nejhůře. Evropská komise proto požádá členské státy, aby svou sociální politiku zaměřily tímto směrem. A případně zvážily i nějaké to nadstandardní zdanění energetických firem, jejichž nemravný zisk by po vzoru Robina Hooda mohly použít právě na pomoc těm nejpotřebnějším. Pomiňme, že už teď evropské země daní a přerozdělují o sto šest. A také to, že energetické giganty nejsou žádné pápěrky, které by jen tak držely a nechaly se škubat. Průšvih je v tom, že dnešní problémy jsou teprve stínem toho, co v budoucích letech nejspíš přijde. Jenže až bude barel ropy stát dvojnásobek současné ceny, budeme potřebovat víc než jen pár drobných pro nejchudších deset procent.
