God save Great Britain

Napřesrok se obchodní řetězec chce v expanzích mírnit

Je britské Tesco příliš velké? Jeho uznávaný šéf Terry Leahy si prý už na každoroční rituál zvykl: čím větší podíl na trhu společnost ohlásí, tím hlasitěji kritici supermarketů křičí.
Letos se křičelo obzvlášť silně. Tesco v dubnu oznámilo, že v meziročním srovnání zvýšilo obrat o 12,4 procenta, a hrubý zisk dokonce o dvacet procent. Znamená to, že roční zisk obchodního řetězce, zaměstnávajícího 326 tisíc lidí ve třinácti zemích světa od Thajska po Českou republiku, poprvé překročil hranici dvou miliard liber. Tesco nyní představuje třináct procent veškerých britských obchodů a 33 procent obchodů s potravinami. Jinými slovy: každá třetí libra, utracená v Británii za potraviny, skončí v pokladně jednoho z obchodů Tesco.
V zemi, která si potrpí na tradici lokálních producentů potravin a místních obchůdků způsobily tyto informace menší mediální revoluci. Nepřinesou supermarkety zkázu všemu lokálnímu, a tedy nakonec i - britskému?
Vedení firmy se pochopitelně odmítlo za své úspěchy omluvit. Přesto oznámilo, jako kdyby chtělo všechny nespokojence a závistivce uklidnit, že příští rok již nebude tak expanzivní. „Očekáváme klidné období,“ řekl na tiskové konferenci generální ředitel Terry Leahy ve zjevné narážce na to, že Tesco loni spolklo menší sítě obchodů Europa, Cullens a Harts. Za prioritu příštího období se považuje další rozvoj internetového obchodu Tesco, který již dnes patří k největším na světě.

„Love-hate relationship".

Tak jako ve všech zemích, kde se kultura supermarketů usadila, i v Británii lze najít stovky příběhů o vynucených bankrotech menších obchodů. „Od té doby, co u nás otevřeli Tesco, klesly mé tržby o sedmdesát procent,“ vypráví například lékárník Dinesh Patel z Loughborough v listu Leicester Mercury. Pokud má pravdu další regionální deník Northern Echo, v celé zemi zaniká zhruba padesát řeznictví, pekařství nebo mlékáren týdně. Každopádně, tato frekvence zhruba odpovídá tvrzení, které ve svých propagačních materiálech uvádí zájmová skupina Forum of Private Business: od roku 1997 prý v centrech britských měst zaniklo 20 tisíc menších obchodů.
Skutečnost, že centra menších měst o víkendech pustnou, jsou nejen v Británii jedním ze známých průvodních jevů „supermarketizace“. Kdo by chtěl s tímto tvrzením polemizovat, musí jinak vysvětlit následující čísla: Britové utratí za potraviny a drogerii asi 120 miliard liber ročně, přičemž 87 procent získá dohromady skupina osmi největších řetězců. Výše řečené ovšem svědčí o síle těchto velkých obchodů nejen v ekonomickém smyslu slova. Jak ukazují četné sociologické studie, ani britská společnost se nevymyká obecnějším trendům v životním stylu současnosti, do nějž snadnost velkých nákupů na okraji města zapadá. Podle profesora Iana Clarka z univerzity v Lancasteru, který vedl výzkum zákaznického chování, lze vztah Britů k supermarketům charakterizovat jako „love-hate relationship“. Neboli, i když většina lidí nahlas říká, že malé obchůdky miluje, prakticky si nedokáže pomoci; týden co týden stejně skončí na okraji města v („nenáviděných“) kolosech Asda, Tesco, Safeway či Sainsbury´s.
Této skutečnosti pochopitelně využívá i vedení firmy. „Neexistují žádné důkazy o nepřátelském cítění zákazníků vůči Tescu,“ říká často generální ředitel Terry Leahy britským médiím. Podle něj jsou příběhy o nespokojenosti lidí se supermarkety spíše mediální, než reálnou záležitostí.

Tradice kontra demokracie.

Při četbě komentářů britských listů lze v případě Teska vypozorovat jisté rozpaky. Jak se k jeho expanzi postavit? Je přednější svobodná a ničím neomezená hra trhu, anebo jsou přednější tradiční hodnoty, které zde zastupují místní obchodníci? Většina komentátorů se nakonec rozhoduje podobně jako Simon Jenkins:
„Hluboce věřím ve dva koncepty. Prvním je svobodný trh, druhým jeho regulace ve veřejném zájmu. Tyto koncepty jsou kompatibilní a měly by vedle sebe existovat v rovnováze. V případě Tesca ale nelze o jakékoli rovnováze mluvit,“ píše Jenkins a přidává argumenty: „Moc Tesca nad dodavateli a farmáři je masivní. Nediktuje pouze velikost každého květáku (pět palců), chuť každé jahody, ale standardizuje britskou produkci jako takovou. Čili není to Brusel, ale Tesco, kdo definuje britskou národní bramboru a britský národní salát.“
Na tento rys ovšem upozorňují i další pozorovatelé, byť z poněkud odlišné perspektivy. Sharon Griffitsová například píše, že není pravdivé tvrzení, že by supermarkety byly místem svobodného rozhodnutí: „Domníváme se, že supermarkety jsou synonymem volby. Není to pravda. Prodávají nám přesně to, co se hodí jim. Prodávají pouze to, co jim vynese hodně peněz, a pak se nám to snaží marketingovými postupy vnutit.“
V každém případě, stále mocnější Tesco (a jeho další konkurenty) lze jen těžko postihnout za sociologické dopady. Proto jednu z mála zbraní proti jeho působení představují nařčení z nekalé soutěže, dumpingových cen a podobně. Mezi nejhlasitější kritiky Tesca patří asociace zastupující drobné obchodníky, producenty potravin či farmáře. Asociace „Convenience Stores“ například tvrdí, že Tesco užívá vůči svým dodavatelům „nátlakové metody“, s jejichž pomocí vykupuje za nejnižší možné ceny. Šéf Tesca Terry Leahy podobná nařčení samozřejmě odmítá. V nedávném rozhovoru pro Daily Telegraph uvedl, že firma již regulátora má; totiž zákazníka. A navíc, řekl Leahy, Tesco právě zřizuje post ombudsmana, který bude mít na starosti napříkald kontrolu profesionálního zacházení s dodavateli. Britská média přesto dokážou najít i takové příběhy, které jeho slova zpochybňují:
„Celou moji roční produkci skotu a ovcí prodá Tesco za čtrnáct minut,“ říká chovatel Michael Hart z Cornwallu v deníku Independent. „Tesco ode mne nakupuje zvířata za 500 – 625 liber za kus. Když naporcovaná ovce opouští mou bránu, kilo jejího masa stojí 3,40 libry. Na regálu Tesca pak stojí jedno kilo až jedenáct liber.“ A když Michael Hart nebude s výkupní cenou souhlasit? Tesco si lehce najde jiného dodavatele.
Kromě podobných mikropříběhů jsou známy i větší kauzy. Širší pozornosti neušel například případ z hrabství Yorkshire. Tesco zde v městešku Withernsea otevíralo nový supermarket a rozeslalo do okolních domácností šest tisíc kuponů na 40ti procentní slevy. Ian Proudfoot, majitel nezávislé sítě drogérií, které kvůli této akci utrpěly velké finanční ztráty, podal oficiální stížnost pro údajné porušení obchodní soutěže. Uspěl? Nikoli. Podle úřadů Tesco svou akcí zákon o konkurenci z roku 1998 neporušilo.

Naděje za hranicemi.

V ekonomických kruzích a v britském odborném tisku nalézá nejen Tesco, ale i jeho šéf Terry Leahy, jenž převzal tuto společnost v roce 1997, spíše obdiv. Tesco totiž dosáhlo zmíněného rekordního zisku v roce, kdy ostatní konkurenti stagnovali. Navíc, Tesco nezvýšilo svůj obrat pouze v potravinách, ale daří se mu zvyšovat obrat i v ostatních komoditách. Nepotravinový obchod vzrostl meziročně o 17 procent, přičemž prodej oblečení vzrostl dokonce o 28 procent. A konečně, důležitým úspěchem je pro Tesco i růst zahraničních operací. Navzdory varovným předpovědím a nelehkým podmínkám na středoevropských trzích dosáhly mezinárodní operace Teska třináctiprocentního růstu. Zisk zde vzrostl dokonce o 21 procent, což v librách představuje 370 milionů.
Podle finančních analytiků budou pro Tesco zahraniční operace v roce 2005 ještě důležitější než v minulosti. „Tesco nebude schopno uniknout bez zranění ani konkurenčnímu zápasu v Británii, ani očekávanému propadu utrácení domácností, takže bude růst hledat čím dál úpěnlivěji mimo britské ostrovy,“ píše Claudie Casimirová ze společnosti Oddo. Podobně opatrný je v předpovědích i David McCarthy ze Citigroup. Ten na stránkách Financial Times míní, že největší konkurent Tesca - Wal-Mart/Asda bude letos představovat velmi vážné nebezpečí, neboť loni Tesco těžilo ze zákazníků, které přetáhlo řetězci Safeway. „A navíc,“ říká McCarthy, „zahraniční ekonomiky, v nichž Tesco působí, a na něž spoléhá, jsou nevypočitatelné.“

Terry Leahy Devětačtyřicetiletý šéf společnosti Tesco je mezi britskými top-manažery považován za „podivné zvíře“. Nemá auto se šoférem, nesedí ve správních radách dalších společností, často si dělá procházky do supermarketů, kde mluví s vlastními zaměstnanci. Rodák z Liverpoolu, jenž se vedení společnosti Tesco ujal v roce 1997 a o pět let později byl uveden do šlechtického stavu, považuje za svou mantru zákazníka. Absence jiné přiznané vášně vede Leahyho pozorovatele k tomu, že o něm mluví jako o člověku bez smyslu pro humor. Někteří cynici tvrdí, že jej polidšťují pouze dvě věci: má se svojí ženou tři děti a stále sleduje fotbal. Komu fandí? Tesco mužstvo nemá, takže liverpoolskému Evertonu.