Předvolební podpásovky britských labouristů brnkají na protižidovskou strunu
Britská volební kampaň vypukla neoficiálně 31. března velmi sprostým podrazem, o němž v evropské politice nebylo slyšet od konce druhé světové války. Toho dne totiž konzervativní deník The Daily Telegraph citoval prohlášení dvou labouristických poslanců obviňujících Konzervativní stranu, že „ji z poloviny vlastní lord Ashcroft a z druhé poloviny židovští milionáři“ a že „Izrael má v Británii dlouhá chapadla, která financují volební kampaně a dávají peníze do britského politického systému pro svoje vlastní cíle“. Nejen v Česku, ale i v tradiční britské demokracii zřejmě kultura a standard politické debaty prudce klesly.
Závist a antisemitismus
Proč si vzali labouristé na paškál právě Michaela Ashcrofta? Tento místopředseda Konzervativní strany, od roku 2000 s titulem barona, je ve svých 64 letech jedním z padesátky nejbohatších Britů. Má dvojí občanství a daňový domicil v Belize. Je „self-made“ – první milion vydělal už jako třicátník, když během tří let přeměnil zkrachovalou firmičku koupenou za jednu libru na výdělečný podnik. Akvizice upadajících firem a jejich zhodnocování a prodej se staly jeho hlavní činností, jež mu dodneška vynesla přes miliardu liber. Miliony z nich rozdává vzdělávacím a kulturním institucím a s milionovými ročními příspěvky do kasičky Konzervativní strany je jejím nejštědřejším dárcem. Začátkem března britská média rozvířila debatu o tom, že deset let pozapomněl platit ve Velké Británii daně ze svých zahraničních příjmů, jak bylo jeho povinností jako aktivního britského politika (na rozdíl od obyčejného soukromého zahraničního daňového rezidenta). Útok na Ashcrofta se možná dá brát za běžnou a lacinou populistickou zbraň levicového arzenálu.
Co je levicově populistické na té druhé části útoku (oněch „židovských milionářích“ a „izraelských chapadlech“) pochopíme, když si promítneme prudký vzestup protiizraelské propagandy v britských médiích a s ní související rostoucí antisemitismus, jenž dnes umožňuje médiím a politikům vyslovovat nezastřeně antisemitské výroky, které by jim ještě před nějakými třemi lety nepřišly na mysl. Tak se například komentátoři deníku The Independent dokážou pochlubit, že „když vidí židovské jméno pod mediálním příspěvkem hájícím Izrael, příspěvek nečtou“. Stephena Pollarda, mimo jiné bývalého ředitele bruselského think-tanku Centrum pro novou Evropu a sloupkaře Timesů, počastují vtípkem, že „snědl příliš mnoho košer paštik“. A každého, kdo sympatizuje s Izraelem, nazývají „lidmi hrdými na to, že jsou přáteli země, která provozuje systém apartheidu na území, které ilegálně okupuje a kolonizuje, podřizuje jeho obyvatele nesnesitelným restrikcím a nerozpakuje se je ve velkých počtech zabíjet, včetně žen a dětí, trestá je za to, že si troufají vypouštět rakety a neustále lže o svých akcích, jako teď o kriminálních činnostech Mossadu“.
Imaginativní poslanci S tím, pravda, populističtí levicoví politici musejí držet krok, chtějí-li podchytit náladu lidu. Kdo tedy jsou ti dva, kteří se tak „vyšvihli“? Martin Linton, autor těch „chapadel“, je pětašedesátiletý poslanec, absolvent Oxfordu a bývalý novinář Guardianu, v labouristické straně předsedá jejímu Výboru přátel Palestiny. Svou roli hraje už dlouho bezchybně, takto imaginativně („židovská chapadla“ byla oblíbenou metaforou Goebbelsovou) však promluvil poprvé. A již téměř osmdesátník Gerald Kaufman, od roku 2004 s titulem „sir“, rovněž oxfordský absolvent a ve volných chvílích docela úspěšný spisovatel. V parlamentu sedí od sedmdesátých let, několikrát byl ministrem a stínovým ministrem. Svým (sekulárním) židovstvím se netají, ale za Izrael a židovské milionáře se stydí. Ve vztahu k Izraeli si postupně nastudoval dnes čím dál populárnější roli „hodného Žida“, toho „našeho“, co nemá rád sionisty a židovské milionáře. Proslavil se tím, že navrhoval proti Izraeli ekonomické sankce, označil Izrael za „vyvrhelský stát“, šéfa izraelské Strany práce Šimona Perese nazval „pravicovým hrdlořezem“ a izraelské politiky „válečnými zločinci“. Ariel Šaron podle něho „poskvrnil krví Davidovu hvězdu, která patří všem Židům“. Žádného židovského milionáře ani chapadlo ovládající Konzervativní stranu samozřejmě Kaufman či Linton nejmenovali. Ani nenaznačili, k jakým izraelským zájmům konzervativce manipulují. Že by k nedávnému prohlášení lídra toryů Davida Camerona (zřejmě rovněž ctí lidovou náladu), že bude na Izrael „stejně tvrdý jako Obama“?
