Marii Jehličkovou znají čeští i zahraniční golfisté, podnikatelé a rotariáni především jako starostlivou mámu a stvořitelku českého golfového turismu, ale také jako jednu z nejúspěšnějších mezi podnikateli v českém cestovním ruchu. Vynechá málokterý golfový turnaj či mezinárodní kongres golfového turismu a na golfovém hřišti jako by pro ni přestal existovat ostatní svět. Na turnajích trpělivě vytrvává do posledního hráče, aby jako prezidentka Czech Golf Travel Association s téměř mateřskou péčí předávala ceny, vyřizovala organizační věci a řídila improvizované aukce na dobročinné účely. Někdy až k zoufalství svých blízkých a přátel, jejichž předem domluvená setkání musejí počkat, až dohraje svou roli a její golfem opojená mysl se vrátí z golfových oblak zpět na zem.
K zemi, půdě a nemovitostem (včetně golfových hřišť) chová vztah hrdého potomka několika generací polabských statkářů, kteří komunistickým pučem o všechno přišli. Jako kádrově podřadné dítě se s prvotřídním prospěchem doslova prodřela studii, včetně pěti jazyků („Učit se jazyky byl pro mě útěk do jiného světa“, říká), až k absolutoriu ekonomie zahraničního obchodu a několikatýdenní studentské praxi ve Francii. Odtamtud se málem nevrátila, když „jen tak z hecu“ na inzerát v novinách vyhrála konkurs na letušku v Air France. Dnes by byla nejspíše ředitelkou Air France a český golfový turismus by nebyl. Zachránila jej její maminka, když ji telefonicky přesvědčila, že by se měla „raději vrátit domů otrhat hrušky“.
Místo létání po světě zakotvila na delší dobu v Cestovní kanceláři mládeže, kde kvůli prekérnímu kádrovému profilu „dbala, aby byla nepostradatelná“. Díky svým jazykům odváděla mravenčí práci a nasbírala mezinárodní kontakty a profesní know-how, které ji po pádu komunismu dokonale vybavily pro soukromý byznys.
„Měla jsem obrovskou touhu a nutkání vyzkoušet si na vlastní pěst soukromé podnikání, o kterém jsem slýchala od rodičů a prarodičů a jež jsem sledovala v zahraničních publikacích. Se všemi riziky, překážkami, odpovědností a dřinou. Navíc jsem byla mizerný podřízený a rozkazy druhých jsem vykonávala se skřípajícími zuby. Představa být vlastním šéfem a vytvářet vlastní práci a výdělek se proměnila ve vášeň, až posedlost“, vzpomíná.
Od října 1990 následovalo šestnáct let „šestnáctihodinové pracovní doby, která se nástupem mobilních telefonů proměnila ve čtyřiadvacetihodinovou a vlastně pětadvaceti, když jsem vynechala oběd“.
S vypůjčenou stotisícovkou a s kamarádkou z CKM rozjela cestovní kancelář Intercontact Praha, jejíž trvalou filozofií bylo nabízet pořád něco nového, co nikdo jiný nedělal. První autobusové „package“ zájezdy do Anglie s bydlením v kvalitních hotelích a s výlučnou smlouvou s prestižní trajektovou společností P&O European Ferries. Specializace na trajekty v celé Evropě. První rezervační systém na trajekty, vyřizované díky novému on-line systému na počkání v době, kdy se u ostatních cestovek čekalo týden. Business travel pro přední velké firmy jako zpočátku ČKD, potom Tesco nebo Roche. „Incentive travel“ – vytváření speciálních turistických nabídek pro firmy jako odměny pro zaměstnance. Excentrické zájezdy šité na míru – jako ledový hotel ve Švédsku nebo první „heliski“ (přepravy vrtulníkem na vrchol hory a sjezd na lyžích) zájezdy do Kanady. Jako první otevřela Čechům Mauricius a Seychelly, s neomezeným využitím tamního golfu.
A golf jí v roce 1998 nasadil nového brouka do hlavy. S přesvědčením, že „golf poletí“ rozjela golfové cesty do celého světa a vytiskla první katalog Cesty za golfem. Brouk v hlavě měl pravdu: z Česka se během několika let nenápadně stala golfová velmoc s více než osmdesáti hřišti a pětatřiceti tisíci registrovaných členů posedlých možností zapinkat si po světě. Jako členka předsednictva řídícího výboru mezinárodní asociace golfových cestovních operátorů IAGTO začínala propagovat český golf v cizině.
„Když jsem jim poprvé navrhla, aby přijeli hrát do Česka, že máme golfová hřiště, vysmáli se mi. Šest let nato jsme v konkurenci dvaceti zemí vyhráli kategorii Neobjevená golfová destinace. Na první místo nás zvolili zahraniční golfoví novináři.“
Během osmi let Intercontact dosáhl obratu 100 milionů ročně, o pět let později už to bylo 300 milionů s téměř třiceti zaměstnanci. A začaly přicházet nabídky od mezinárodních kupců.
„Naše firma byla na rozhraní. Na malou firmu byla příliš velká, na velkou příliš zranitelná. Letecké společnosti přestávaly dávat cestovkám provize. Nabídka zahraničního kapitálu od dánské firmy byla lákavá a dalo se jí těžko odolat. Také jsem už byla vyčerpaná a potřebovala jsem si oddychnout. Dánský kupec, specialista na business travel, nejdřív koupil třetinu, zachutnala mu a brzy převzal firmu celou.“
V roce 2006 odešla ze své prodané firmy do „dvouletého důchodu“, s odstupnou klauzulí dvouletého zákazu podnikání v cestovním ruchu. Věnuje se golfu, buduje golfovou cestovní asociaci, přednáší o golfovém turismu a řízení cestovních kanceláří, vykonává konzultanské zakázky, spravuje pár nemovitostí. Cestuje a rozšiřuje golfové kontakty. Proč se ve formě menší agentury B2B Travel po dvou letech do cestovního byznysu vrací?
„Turismus není práce, to je koníček.Tvůrčí posedlost. Vidím věci, které tu chybějí a nikdo je asi neumí nebo je nevnímá.“
Českým náročným turistům nabízí nové možnosti trávení dovolených. Přes své mezinárodní kontakty vytipovává „golfové události v zahraničí, které by pozornosti českých golfistů neměly uniknout, ať už jako hráčům, nebo divákům“.
Pro hráče zprostředkovává blížící se Cannes Golf Classic ve Francii. Jedná o zastoupení golfové školy pro nadějné golfisty v Jižní Karolíně, se speciálními slevami pro Čechy.
Proč specificky golf?
„Golf je moje třetí noha. Součást mé bytosti, o kterou se vždy mohu opřít… i když na své vlastní hře mám pořád co zlepšovat.“
Mezi „negolfovými“, ale vybraně tematickými nabídkami B2B Travel jsou vinařské zájezdy do Champagne, Provence a jiných částí Francie. Vily a venkovské domy v Toskáně a jižní Francii s vlastním stravováním nebo servisem místních cateringových firem včetně ochutnávek vína. Italské okružní plavby ve Středomoří se speciálními slevami pro český trh.
„Cruises jsou nejen atraktivní a luxusní, ale pro nás i cenově výhodné. Na začátek jsme na některé trasy dostali nabídku Týden za cenu jedné večeře – 199 eur! Zkoušeli jsme je už před lety, ale tehdy se nám nepodařilo prolomit mýtus, že to je dovolená pro důchodce. Dnes je to ,trendy‘ i pro mladé, a dokonce i celé rodiny.“
V čem je její byznys jiný než předchozí?
„Předtím byla doba průkopnická a zájezdy bylo třeba tvořit, proto jsme rozjeli cestovní kancelář. Dnes jde o to, už existující produkty cestovních kanceláří správně specifikovat a nabízet konkrétním klientům. To umí cestovní agentura lépe. Kancelář vytváří zájezdy, agentura je prodává. Je to jiný druh práce, dá se dělat s menším, ale zasvěcenějším personálem a baví mě to víc. Agentura například nepotřebuje jako zprostředkovatel pojištění proti insolvenci, ale garantuje, že tvůrce produktu, tedy CK, jej má. Agentura navazuje s klientem osobnější kontakt, a má proto zájem vybrat pro něho vždy to nejlepší,“ vypočítává Marie Jehličková.
Co ji k návratu motivuje?
„Mám pocit, že po cestě, kterou jsem vyšlapala, nikdo nejde. Je to, jako když spisovatel rozepíše román a někdo jiný jej za něj dopisuje jinak. Nesoustředěnost předčasného důchodu je únavnější než pracovní únava. Roztěkanost konzultantství je únavnější než zaostřená důsledná a kontinuální práce na něčem, kde uskutečňujete nějakou vizi a o čem víte, že je vaší vášní, nebo dokonce posláním. Chybí pocit autora a tvůrce. A víc těch nohou.“
Nohou?
„Úspěšný podnik musí stát na několika nohou, protože každou chvíli se některá zlomí, upadne nebo se musí amputovat. Zkrachuje vám dodavatel, v něčem vás předežene konkurence, něco nezvládnete, něco vás přestane těšit. Musíte být připraveni ve správnou chvíli přestoupit z jedné nohy na druhou. V momentě, kdy firma přestane vymýšlet nové věci, zakrní, ztrácí jednu nohu po druhé, a když nové nemá připravené, tak končí. A vlastně totéž platí i pro člověka“.
Na kolika nohou stojí Marie Jehličková dnes?
„Ještě jsem je nepočítala…“
