Kvůli hendikepu již nehraji, říká karikaturista
Zdaleka ne každému se v životě podaří dosáhnout spojení koníčku s povoláním, zejména pokud je oním koníčkem golf. Karikaturista Lubomír Lichý je v tomto ohledu šťastnou výjimkou a náruživé hraní golfu se tu a tam promítá i do jeho obrázků.
Co se vám na golfu nejvíce líbí? LICHÝ: To je obtížné popsat. V životě by mě nikdo nedonutil, abych si vzal na záda těžký batoh a šel s ním deset kilometrů, horem dolem a kolikrát na slunku, které mě spíš svádí zalézt do vody nebo někam pod střechu. Najednou stačí, že se trefím do míčku, on odletí a já jako pes s vyplazeným jazykem se řítím za míčkem, najdu ho – pokud ho najdu, tak to je dobře – odpálím a jdu zase dál. Je to vlastně takový zvláštní styl pohybu v přírodě.
Negolfistům se to asi nezdá dvakrát vzrušující. LICHÝ: To je spíš taková stránka povrchní, která mě napadne hned. Ta hlubší… golf je vyloženě individualistický sport, který ovšem vyžaduje společnost. Můžu hrát proti hřišti, sám proti sobě, proti nějakému soupeři, když se vyskytne. Můžu hrát proti svému přesvědčení. Vevnitř nosíme plusy a minusy, Boha a ďábla, dobro a zlo. Každý se snaží vypadat v očích toho druhého v lepším světle. To je takové normální pokrytectví, od doby, kdy se probudíme, hrajeme divadlo. Někdo víc, někdo míň, to už je asi dané v lidské povaze. A zdá se mi, že golf mě nutí zapomenout na jakékoliv divadlo… Nejsem si ale jistý, jestli se golf dá nazvat sportem. Já to kolikrát cítím tak, že jde i o životní postoj nebo životní styl. Navíc v téhle republice s sebou golf nese ocas buržoazního sportu, to komouši velice usilovně vtloukali lidem do hlavy a tady to zůstalo. A je to snobárna, já nevím z kolika procent. Možná z padesáti, to je vidět na počtu registrovaných golfistů - kolik lidí z nich chodí pravidelně hrát? Protože to hraje pan generální, tak mají ostatní ve skříni hole, aby se jedou za rok mohli objevit na nějakém prestižním turnaji. Každý k tomu přistupuje prostě jinak.
Tvůrčí povolání vyžadují neustále nové nápady. Dobíjíte si při golfu baterky? LICHÝ: Myslel jsem si, že půjdu na hřiště, a tam se zregeneruji, ale to vůbec nefunguje! Já se tam těším, ale golf jako relaxace pro mě neexistuje. Pro mě to je tvrdá dřina, což je způsobené tím, že mé očekávání je daleko větší než mé schopnosti.
Velká očekávání člověka dokážou vyčerpat, ale taky ho ženou kupředu. LICHÝ: Ženou mě, ovšem na svém vnukovi vidím, že nemám žádnou šanci. To už nedohoním, ty roky. Jeho tělo je jinak ohebné, pružné, on ten švih dosáhne bez nějakého většího úsilí. Mám na druhou stranu radost, jak golfově roste, ovšem to je stařecká nostalgie.
Nechybí našemu golfu trochu humor a nadhled? Nebereme své hendikepy až příliš vážně? LICHÝ: Já si to vysvětluji tím, že golf je u nás strašně mladý sport. Hřiště teprve rostou, většina z nich jsou klubová, kam má přístup pouze prověřená osoba, někam velmi prověřená osoba. Honba za snižováním hendikepu je svým způsobem motivace a je to zdravé. Protože co jiného mít za motivaci? Někdo tomu ale podřídí všechno a stane se to jeho jedinou vidinou, jeho jedinou perspektivou, za níž se žene. Je fakt, že mě to chytlo taky, ale už jsem se toho oprostil. Zjistil jsem, že to je číslo, které slouží pouze k tomu, abych je zhoršoval.
