„Během prvních měsíců mi mizely desítky hrábí sloužících na hřišti k
uhrabávání v písečných překážkách. Místní si sem pro ně chodili jako do
supermarketu. Na finančním úřadu mě pak podezřívali, že s nimi čachruji.
Nemohli pochopit, proč má moje firma tak vysokou spotřebu hrábí.“
Tohle bral ještě s úsměvem. Stejně tak i to, že mu v prvních letech chodili místní po hřišti, protože „takhle to tady vždycky bylo“. Méně se ale už postupem doby smál slibům místních politiků, že už brzy povede z Hradce dálnice na sever. Na to sázel, díky dálnici se k jeho hřišti měli hráči dostat snáze. I proto areál Nová Amerika v těchto místech zakládal.
A jmenoval další a další protivenství. Přesto se držel dlouho.
Sedmadvacetijamkový areál, do kterého „vrazil“ 150 milionů korun a na kterém v
hlavní sezoně pracovalo šedesát lidí, dotoval z jiného podnikání. Nakonec to
ale vzdal.
Hledá se golfista
Porevoluční nadšení je pryč, stejně tak touha podnikatelů a politiků být
viděn na golfových hřištích. Fotky z golfu už nejsou neodmyslitelnou částí
stránek bulvárních a lifestylových periodik. Zmizeli i naivní podnikatelé,
kteří si mysleli, že na golfu vydělají.
Pět set členů, taková je zhruba hranice přežití. Až v tu chvíli nemusejí
majitelé svůj golfový byznys dotovat. „Jenže kdo (na) to má?“ může znít
paroubkovská otázka. Natvrdo to přiznal v podcastu Golfových novin Vojtěch
Matějček, prezident a výkonný ředitel Beroun CG: „Máme 350 členů. Abychom
pokryli rozpočet klubu, museli by ročně platit desetinásobek toho, co dnes, kdy
platí 25 tisíc korun ročně. A to by bylo ochotno platit jen asi pět procent
členů.“
Jak z toho ven? Jedním z řešení jsou komerční turnaje. I proto na mnoha
hřištích členové klubů stojí stranou, když jejich hřiště „okupují nájezdníci“.
Statistiky České golfové federace jsou o tom vypovídající. Sice počet turnajů
oproti rokům minulým klesá, ale pořád se stává, že třeba o víkendu si na „domovském“
hřišti členové nezahrají. Leda večer.
V evropských stopách
Tvář golfu se v současnosti v Česku přesto výrazně proměňuje. A to směrem k lepšímu. Hřiště se zkracují, upravují – fairwaye rozšiřují, roughy zkracují, mizejí stromy a keře –, aby se na nich rekreační hráči cítili příjemněji. Probíhá u nás to, co v Rakousku či Německu před lety. Ne každý totiž hraje jako Rory McIlroy. Což nakonec pochopili i největší zarputilci z řad majitelů, hráči se skvělými handicapy.
Sympatické také je, že na hřištích je vidět stále více mladých lidí. Zásluhu
na tom má i rostoucí počet tréninkových středisek mládeže podporovaných Českou
golfovou federací. Sportovní úroveň se jejich přispěním neuvěřitelně zdvihá.
Mladí už dnes běžně jezdí po evropských turnajích a bodují.
Vedle nich začínají tuzemská hřiště okupovat ve větší míře i „porevoluční“
důchodci. Lidé, kteří skončili ve svých firmách a najednou nevědí, co s volným
časem. I v tomto se začínáme podobat (pravda, zatím jen pozvolna) našim
západním sousedům.
Ale bude to stačit? Golf v Česku po letech porevolučního prudkého růstu
očividně narazil na svůj strop. Počet hráčů klesá, nová hřiště přibývají jen
nesměle. Už to tedy zřejmě nechce brát do ruky driver, ale spíše wedge.
Zamyslet se nad jemnými finesami golfového podnikání. To by mohla být cesta
dál.
