Ve Rwandě jsou gorily hlavní turistickou atrakcí, v Kongu obědem Chimanuka vytáhne ze země bambusový výhonek ve tvaru kornoutku na arašídy, a než na něm začne debužírovat, žuchne na zadek jak obtloustlý pantáta do křesla před televizi. Přitom tenhle šéf rodiny goril nížinných klidně, ale přitom pozorně sleduje tlupu čtrnácti lidských „bratránků“, kteří se za ním s fotoaparáty prodírají bambusovým pralesem v národním parku Kahuzi-Biega na východě Konga.
Vůdce rangerů Lambert Mongone se dlaní bije do hrudníku, občas zamručí anebo vydá zvuk, jako když batole pouští sliny přes rty.
Připomíná Chimanukovi, že je to on – jeho starý známý a že se nemusí ničeho bát, protože všichni dvounožci přicházejí v míru. Ty mačety v rukou jeho čtyř nebezpečně vyhlížejících druhů slouží jenom ke klestění cesty a pro to, aby devíti turistům odsekali větve, které jim brání ve fotografování.
Téměř dvousetkilového pořízka, který by si při souboji lehce poradil i s Mikem Tysonem, nebaví pózovat a před nezvanými návštěvníky, kteří si ho zuřivě fotí, i když zrovna vypouští řídkou stolici, mizí rozvážným krokem v hustém porostu. S ním postupuje i jeho 36členná skupina, která samce se stříbrným hřbetem bere jako svého neomylného diktátora.
O něco se zpozdí jen čtyřměsíční Chimanukův potomek, který v rámci hry neúnavně přelézá z jednoho tlustého bambusového stébla na druhé. Až se vyšplhá na jedno suché, které se pod jeho váhou zlomí. Mládě padá dolů s vyděšeným výrazem jak z němé grotesky. Potom se sebere ze země a vrhne vyčítavý pohled po divných vetřelcích, kteří se mu smějí zpoza roušek. Nasadili si je na obličej, aby gorily neohrozili lidskými nemocemi.
Jak sehnat vzácného mazlíčka Ještě před dvěma roky byla taková idylka při setkání člověka a gorily pouhým snem ochranářů přírody. Lidoopům hrozily spíše kulky než bacily. Do parku Kahuzi-Biega žádný soudný turista nezabloudil, protože tato divočina poblíž města Bukavu, která je od roku 1980 součástí světového dědictví UNESCO, byla v moci rebelů známých pod zkratkou FDLR. Hladoví povstalci, jejichž politické cíle necháme v tomto textu stranou, se snažili ulovit, co se hýbalo. Ač v tomto regionu (na rozdíl od západní Afriky) není konzumování primátů tradicí, ozbrojenci neměli příliš na výběr.
Z módy už vyšly popelníky, které se za koloniálních časů dělaly z gorilí dlaně, ale přesto se podnikavci na tyto savce stále zaměřují. Nyní se snaží vydělat odchytem živých mláďat a jejich prodejem za nejméně tisíc dolarů na černém trhu. „Jenže něco takového se může podařit jen po zabití alfa samce a dalších členů tlupy, kteří své potomky zuřivě brání,“ vysvětluje ve své kanceláři ve rwandském Musanze italská zooložka Veronica Vecelliová, která se zabývá ochranou těchto živočichů v rámci Nadace Dian Fosseyové. „Málokteré mládě navíc přežije, protože ho jeho únosci krmí jen banány,“ dodává, „a pár bláznů, kteří chtějí mít doma gorilího mazlíčka, může vyhladit celou jejich populaci.“
Válka a pytláctví měly na gorily nížinné východní (v zoologických zahradách jsou v naprosté většině gorily nížinné západní například z Kamerunu či Gabonu) devastující dopad. Nepřehledný konflikt, na kterém se podílí čtyřicítka ozbrojených skupin, navíc stále pokračuje, takže je těžké přesné ztráty vyčíslit. „Odhady počtu goril se pohybují mezi pěti a 26 tisíci, což ve zkratce znamená, že nevíme nic,“ říká k tomu Vecelliová.
Národní park Kahuzi-Biega se před dvěma roky dostal pod kontrolu vládních jednotek. To znamenalo návrat rangerů do práce, za niž jim ovšem místo zcela rozloženého státu platí německá rozvojová agentura GIZ. Řady strážců parku, kteří na konžské poměry slušně vydělávají, doplnili v duchu hesla, že pytlák je nejlepším hajným, také bývalí lovci. Němci pomohli i s obnovou zařízení správy parku, kde dnes turisté, kteří se kvůli nejisté bezpečnostní situaci rekrutují výhradně z řad rozvojových pracovníků nebo novinářů, svoji výpravu za gorilami začínají. Návštěvník si tam ani nepřipadá jako v Kongu: na čistých záchodech teče voda, a dokonce nechybí toaletní papír.
Takový „luxus“ má zajistit, aby do zapomenutého koutu planety zase jezdili cizinci. Turisté, které světoznámá znalkyně goril Dian Fosseyová považovala jen za nevítané roznašeče nebezpečných virů, jsou dnes podle vědců jedinou možností, jak zachránit primáta, jehož vývoj se od toho lidského oddělil před pouhými deseti miliony let. Pokud do toho ovšem zase nevpadne střelba z kalašnikovů.
Gorily, kam se podíváš Kongo si bere příklad ze sousední Rwandy, která z goril udělala poznávací značku své země a sympatickým tvorem maskuje to, že se neblaze proslavila genocidou v roce 1994. Nechybějí v žádném prospektu ani na stránkách, kde si lze elektronicky zažádat o vízum. Hned na letišti v Kigali na cestující před kontrolou dokladů hledí z fotografie zamračený samec. Sochu jiného urostlého jedince má ve svém středu jedna z hlavních kruhových křižovatek v centru města. Ve městě Musanze, které leží dvě hodiny na sever od metropole a ve kterém začínají treky za gorilami v Národním parku vulkánů, jsou tito všežravci ještě viditelnější. Ve znaku ho má každá druhá restaurace či hotel. I na vratech místního tenisového klubu se k podání chystá „opičák“.
Jaký rozdíl proti dřívějším dobám, kdy se spatření gorily rovnalo smůle. „Když byla dlouho zima, sestoupily z hor dolů za teplem. Pokud jsem ji zahlédl, radši jsem nešel do školy, protože jsem věděl, že určitě dostanu od učitele rákoskou,“ vzpomíná se smíchem padesátník Emmanuel Bugingo pod fotografií Dian Fosseyové, která je vzorem všech ochránců těchto zvířat. Bugingo vyrůstal ve vesnici sousedící s Národním parkem vulkánů a dnes vede rwandskou pobočku Gorilla Organization. Ta se snaží do ochrany lidoopů začlenit i místní komunity, bez jejichž spolupráce záchrana vzácného živočicha nebude možná. Usiluje o to, aby i k venkovanům doteklo něco ze statisíců dolarů, které se v pozorování těchto savců točí. Odborníci z International Gorilla Conservation Programme odhadují, že celosvětové zisky v tomto byznysu dosahují tří milionů dolarů. Další miliony tečou do kapes hoteliérům a provozovatelům restaurací.
Zájemci o trek, během něhož budou moci hodinu ze vzdálenosti několika metrů sledovat chování gorilí trupy, ve Rwandě zaplatí 750 dolarů. To je pořádná suma, ale Rwanďané nemají důvod zlevňovat, termíny jsou stále plné, protože jedna skupina smí mít pouze osm osob.
Vzhledem k tomu, že ve Rwandě je na dvounohé „čumily“ zvyklých jen osm tlup, mají turisté k dispozici denně pouhých 64 povolenek.
Sousedé, kteří vydělají i lidem Konžané v rezervaci Kahuzi-Biega se této sumě snaží konkurovat přijatelnějšími 400 dolary, přesto jen paběrkují. Zaprvé Rwanda je stabilní a bezpečná země s dobrou infrastrukturou a zadruhé nabízí tvory známé z filmu Gorily v mlze, tedy extrémně vzácné gorily horské, které se na rozdíl od svých menších a méně chlupatých příbuzných z nížin nikdy nepovedlo odchovat v zajetí.
Nic z toho afrického vesničana, který přežívá v naprosté chudobě, nezajímá. Nechápe, proč by kvůli ochraně přírody neměl vstupovat do pralesa, aby si tam opatřil dřevěné uhlí, které nutně potřebuje na vaření. Že tím mimo jiné ničí gorilám jejich domov, je mu ukradené. „Počet obyvatel kolem parku stále stoupá, takže je nutné pro ně najít výdělečnou činnost. Když pochopí, že ochranou přírody i oni vydělávají, budou nám sami pomáhat gorily chránit před pytláky z řad svých sousedů,“ říká Bugingo v autě, kterým mě veze do vesnice Mukamira.
Tam právě probíhá kurz pro analfabety, kde ve ztemnělé chýši ženy s dětmi v náručích opakují písmenka, která jim učitelka ukazuje na tabuli. Je to jedna z aktivit Gorilla Organization, kterými se snaží venkovanům pomoci. Mimoto mezi ně rozdělují semena k pěstování zeleniny nebo úly a včelstva k výrobě medu.
„Poskytujeme i mikroúvěry na rozjezd podnikání a stále všem opakujeme, že je to možné jen díky gorilám, bez kterých by o tyto výhody přišli,“ říká Bugingo. Nechvástá se, když vykládá, že bez práce neziskovek by ve Rwandě už žádní lidoopi nežili.
Současný prezident Paul Kagame, který si důležitost goril pro cestovní ruch ve své vlasti uvědomuje, nařídil, že vesnice v okolí národního parku dostávají pět procent ze vstupného.
Schopný, ale vůči svým soupeřům nelítostný diktátor si skrze primáty vylepšuje image. Proto třeba vždy v červnu nemůže chybět na křtinách nově narozených mláďat. Rangeři je nafotí a navrhnou pro ně tři jména.
Kmotr z řad domácích i zahraničních celebrit si při mediálně sledované slavnosti jedno z nich vybere. Kromě marketingu je za tím i chytrá strategie jejich ochrany. Tvor, který dostane jméno, přestává být zvířetem, ale stává se individualitou, kterou už pro vesničany není tak snadné zabít.
Jak funguje první pomoc Gorily horské mají dokonalý zdravotní servis. Mnohem lepší než lidé, kteří žijí v sousedství jejich parků. Domluvenou schůzku veterinář Jean-Félix Kinani z neziskové organizace Gorilla Doctors se sídlem v Musanze přeloží na další den. Na svém mobilu mi pak ukazuje důvod odkladu. „Měl jsem akutní zákrok. Tato samice se zachytila rukou do oka, které tam pytláci nalíčili na lesní antilopy. Vyprostit se z toho nemohla a ani ostatní z tlupy nevěděli, jak jí pomoci,“ komentuje fotografie, na kterém zoufalá matka svírá své mládě.
Svolali několik stopařů, kteří halekáním a boucháním odehnali přihlížející členy její rodiny. Pak samici vystřelenou injekcí uspali, Kinani jí drát sejmul a ránu vyčistil. „Kdybychom to neudělali, určitě by přišla o čtyři prsty a možná by dostala gangrénu do celé ruky,“ říká o pohotovostním zákroku. Podobný výjezd k pastem, do nichž lovci nedopatřením chytí vzácného primáta, podnikne zhruba jednou do měsíce.
Jinak koordinuje rangery monitorující každodenně zdravotní stav goril. Předvádí formuláře, které mají místní strážci parku pro všechny členy pozorované skupiny, jež rozeznávají především podle tvaru nosů. Musejí do nich zapsat každý problém. Jestliže má některá z goril rýmu, dozví se to Kinani během odpoledne. „Pokud se však nejedlight ná o zranění způsobená člověkem, nezasahujeme,“ vysvětluje politiku své organizace. „Sám také jednotlivé tlupy navštěvuji, ale nemohu během jednoho dne navštívit dvě různé, protože bych na svých šatech mohl mezi nimi přenést viry,“ popisuje úzkostlivost, se kterou se Rwanda pod taktovkou Paula Kagameho o živý národní poklad stará. Podobný servis mají i v sousední Ugandě v oblasti Bwindi.
Vyplácí se to. Gorila horská, kterou západní svět objevil až roku 1902, je jedním z mála kriticky ohrožených druhů, jehož stavy nyní rostou. Za třicet let se tady jejich počet zdvojnásobil. Je to i tím, že stát už nemá přísné tresty za pytláctví jen na papíře, ale že se opravdu lovce bez povolenky snaží dopadnout. King Kong na krucifixu Ale je tu jedno velké jenže. Národní park vulkánů totiž pokračuje přes hranici do Konga, kde se stává národním parkem Virunga, v němž gorily horské zdaleka nežijí jako v bavlnce. Tamní prales po dvacet let slouží jako útočiště povstaleckým milicím podporovaným rwandským režimem. Ty jsou někdy ochotné rangery a veterináře do lesa pouštět, jindy je mají za agenty vlády, takže po nich střílejí. Turismus se tu prakticky zastavil. Někteří zoologové však tvrdí, že tito disciplinovaní rebelové jsou pro ochranu divočiny vhodnější než hladoví vládní vojáci, kterým stát zapomíná platit žold.
Situace goril ve Virunze, která je jednou ze zoologicky nejpestřejších oblastí Afriky, tak zůstává nejasnou. Často uváděný údaj, že se pod sopkami Konga, Rwandy a Ugandy cpe listy a malými obratlovci dohromady 880 goril horských, bude muset být důkladně přezkoumán.
Mementem je pak působivý snímek gorilího samce, který byl zastřelen v parku Virunga společně se dvěma samicemi v roce 2007. Jeho mrtvolu rangeři připoutali k dřevěné konstrukci tak, že vypadal jako ukřižovaný King Kong. Snímek obletěl planetu a tato „vedlejší oběť“ konžských politických zmatků veřejnosti připomněla, že uprostřed černého kontinentu stále zuří válka, která drtivě dopadá na lidi i gorily. l
Kolik jich zbývá
• Gorila nížinná západní 10 000
• Gorila nížinná východní 7000
• Gorila horská 880
Zdroj: odhady International Gorilla Conservation Programme z roku 2011
O autorovi| Tomáš Nídr, Cestu podpořila organizace Člověk v tísni spolupracovník redakce
