Tak jako musíme jíst, spát, rozmnožovat se, potřebujeme i kulturu. To jsem citoval uznávanou autoritu Bélu Tarra, který vidí osud maďarského filmu dost beznadějně.
A není sám, lze říci, že většina maďarských režisérů, scenáristů, kameramanů a dalších je nabroušená na Andyho Vajnu, který se snaží zavádět hollywoodské móresy. Především však ve smyslu celkové linie této vlády vytvořil centralizovaný, spíš politický než odborný orgán.
Tarrovci tento fond nepovažují za legitimní, protože jej nezvolila široká filmařská obec. Známý filmový estét a představitel Mezinárodní federace filmových kritiků v Maďarsku György Báron nahlíží na nový systém takto: „Minimální podpory, maximální kontrola. Je to neortodoxní zvíře. Vajnův fond poskytuje finance po kapkách, chce tak tvůrce k sobě připoutat, dosáhnout totální kontroly nad výrobou i tvůrčí prací.“
Ve filmařských kruzích vyvolává největší rozhořčení právo fondu na „poslední střih“ v případě, že dává na dílo více než 150 milionů forintů (zhruba přes 13,2 milionu korun), a stává se tak spoluproducentem.
Známý producent Ferenc Pusztai, který dostával podpory už od Maďarské filmové veřejné nadace (MKKA), a i nyní dostal finance od Maďarského národního filmového fondu (MNF), varuje před unáhlenými závěry. Soudí, že je třeba počkat, jak se u domácího i mezinárodního publika uchytí první nové filmy. Jakékoli hodnocení bude podle jeho soudu korektní až potom.
Co si má však počít divák maďarských filmů, jako jsem třeba já, který se každým rokem těšil na první polovinu února, aby mohl prosedět v kině v jednom kuse tři čtyři dny a pojídat maďarskou filmovou potravu o obsahu dvaceti až pětadvaceti filmů velkou lžící, a získat tak přehled o vývoji maďarského ducha?
A nepopírám, že to bylo příjemnější a dokonce pravdivější než sledování hádanic politiků v parlamentu.
Čtěte také:
Katastrofický scénář maďarského filmu
Béla Tarr se loučí apokalyptickou vizí Turínský kůň
