Vládní úvěry
Ministerstvo průmyslu rádo peníze vydává, zatímco ministerstvo financí sedí na koruně. Tradiční spor známý i z dalších zemí u nás dostal novou formu s přípravou nových opatření na podporu vývozu. Zatím vyhrává malý, leč sporý a houževnatý Miroslav Grégr.
V usnesení číslo 389 z letošního dubna vláda vzala na vědomí materiál ministerstva průmyslu a obchodu nazvaný Podpora vývozu poskytováním dlouhodobých vládních úvěrů za výhodných podmínek pro jednotlivé vývozní projekty v souladu s konsenzem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. A co je podstatné, uložila ministru průmyslu „předkládat vládě jednotlivé návrhy na poskytování vládních úvěrů .
Fakticky tak bylo vygumováno jiné vládní usnesení - č. 192 z března 1991 - v němž federální vláda naopak rozhodla vládní úvěry nadále neposkytovat s výjimkou závazků vyplývajících z dříve uzavřených a nedokončených kontraktů. Mě la k tomu dobrý důvod: vládní úvěry poskytnuté ještě předlistopadovými vládami hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech do spřátelených socialistických a rozvojových zemí jsou tak dobře zablokovány, že prakticky nehrozí nebezpečí, ž e bychom takto rozkutálené peníze mohli ještě někdy vidět. Možní adresáti nynější Grégrovy podpory jsou přitom prakticky stejní a účel poskytnutí také. Vláda patrně nadále sní sen o tom, jak se historie vrací a za bezprostřední finanční sp oluúčasti státu znovu masivně vyvážíme investiční celky z plzeňské Škodovky nebo ČKD do rozvojového světa.
Ke konci loňského roku měla Česká republika v zahraničí pohledávky za 170 miliard korun. V drtivé většině jde právě o vládní úvěry, dále pak o pozůstatky mezivládních dohod o dvoustranném účtování za vzájemné dodávky (clearing), barterových dohod a neobchodních plateb. Oproti vžitým představám netvoří podstatnou část pohledávky za nezaplacené dodávky zbraní. Na takzvaný speciál připadá zhruba čtvrtina pohledávek České republiky v zahraničí.
Podle původně sjednaných podmínek je splácena jen nepatrná část zahraničních pohledávek. Česká republika, respektive ministerstvo financí se tedy pokouší dojednat náhradní splácení buď prostřednictvím přímých jednání se státními institucemi dlužnických zemí, nebo komerčními způsoby - odprodejem pohledávek, využitím místní měny k nákupům zboží, kapitalizací pohledávek. Situaci komplikuje rozdě lení Československa a dělení federálního majetku, takže základní otázkou všech jednání je samotné odsouhlasení výše pohledávky připadající na Českou republiku. Dalším problémem je konverze pohledávek vedených často pouze v evidenčních měnách na měny volně směnitelné. I když se však podaří zvládnout veškeré úřadování a často i dohodnout věcný a časový způsob vyrovnání pohledávek, výtěžnost je nevalná. Ani protřelí specialisté na deblokace pohledávek se k nám nehrnou, protože dlužníci České republiky patří mezi nejméně bonitní.
Klasickým příkladem je náš hlavní dlužník Ruská federace, kde máme uloženo 102,5 miliardy korun (v přepočtu podle směnných poměrů na konci loňského roku). Jednání o splacení pohledávek státu i podniků, které jsou dílem tvořeny vládním úvěrem v e výši 1,3 miliardy korun a nesplacenými úroky, dílem saldem obchodní výměny v letech 1990 a 1991, probíhají na nejvyšší úrovni po celá devadesátá léta. Každá nová vládní garnitura jezdí jednat do Moskvy, aby po návratu ubezpečila národ, ž e vyřešení ruského dluhu je na nejlepší cestě. Dnes je situace taková, že Rusko nesplácí řádně ani úroky a počátek splátek jistiny byl v důsledku rozhodnutí Pařížského klubu věřitelů odsunut až na rok 2002. Přičemž nyní Rusko údajně žádá G-8 o další změkčení platebních podmínek a snad i o odpis části svého zahraničního dluhu. Bude-li tomuto požadavku vyhověno, jako že je to dost pravděpodobné, utře opět i Česká republika.
V letech 1993 až 1998 se podařilo vymoci 37 miliard korun státních pohledávek. Zmíněných sto sedmdesát miliard zůstává v dlužnických zemích dobře zaparkováno a patrně tam zůstanou nadobro. Je to fůra peněz a kupodivu se o nich příliš nemluví, i když byly kdysi reálně vynaloženy a nyní reálně scházejí.
Pokušení využít vládních úvěrů k oživení vývozu, a tím i domácí výroby může být i dnes velké, protože způsob fungování se s politickým režimem nemění. Exporty s preferenčním režimem významně vylepšují obchodní bilanci, přičemž zhoršení platební bilance je i v případě naprostého utopení peněz skryté a nadto ještě rozložené v čase. Štěstí, že je to všechno zatím jenom na papíře a státní kasa je prázdná.
