R e v i t a l i z a c e p r ů m y s l u
Přestože ekonomičtí ministři v podstatě zamítli Grégrův plán revitalizace průmyslu, shodují se na tom, že pomocnou ruku by stát určitým podnikům měl podat. Zjevně jsou již zpracovány odlišné způsoby, jak tento záměr realizovat. Čím se budou dál odkládat, tím však budou nákladnější.
Minulý týden hospodářská rada vlády hodila - byť zdvořile - Grégrův plán revitalizace průmyslu do koše. Formulace zdvořilého odmítnutí užívá ještě slova jako „dopracování , ale zároveň připomíná, že Grégrův návrh obsahuje zásadní koncepční nedostatky. Pro Grégrův návrh prý vedle samotného autora hlasoval už jen ministr zemědělství Fencl, nikomu jinému se projekt nelíbil. Přestože ministerstvo průmyslu a obchodu od loňského podzimu, kdy začalo o plánu vážně uvažovat, tvrdilo, že záměry ministerstva se setkávají se vše-obecnou podporou, finální záporné stanovisko asi nikoho s výjimkou samotného ministra průmyslu nepřekvapilo.
Podle návrhu hospodářské rady by měla být dopracováním projektu pověřena skupina ministrů řízená místopředsedou vlády Pavlem Mertlíkem. Grégr by se tak dostal zcela na vedlejší kolej.
Co spadlo pod stůl
Základní Grégrova premisa je bezpochyby správná: český průmysl jako celek je opravdu ve velice složité situaci. A nic na tom nemění několik ostrůvků pozitivní deviace, několik podniků, které vyrábějí pro zákazníka, které úvěry splácejí včas, a proto jim banky rády půjčují. Říká se, že víc než tři čtvrtiny českých firem mají záporné vlastní jmění, a jsou tedy zralé - nebo přezrálé - na konkurs. Ani to by nebylo neštěstí, kdyby konkurs byl tím, čím má být: totiž výměnou vlastníka s tím, že nový majitel firmu či její část kupuje proto, že ji umí vyvést ze zkázy. Až se budou české firmy či jejich části nabízet za dostatečně nízké ceny, bezpochyby se noví majitelé najdou, jenže i pak to nebude ani rychlé, ani snadné. Byť jen proto, že by se dnes muselo jednat o příliš velký počet společností, a že nabídka by tedy jistě převýšila i jen teoretickou poptávku.
Zřejmě z těchto premis vycházelo ministerstvo průmyslu a obchodu, když loni na podzim začalo plán připravovat. Tím spíše, že hned po Grégrově příchodu na vládní post se na ministerstvu objevoval jeden ministrův „kamarád za druhým, od Soudka přes Marouška po Junka, a všichni povzbuzeni jeho rétorikou čekali, kdy ministerstvo otevře dlaň. Ministerstvo by ji asi otevřelo, kdyby v ní něco mělo. Místo dlaně tak nabídlo plán. Na jeho zpracování se však podíleli především lidé z okruhu Investiční a Poštovní banky a za autora projektu je považován Vratislav Šlajer, zakladatel investičních fondů Consus, v nichž zasedal i současný premiér Miloš Zeman.
Podle plánu by bývalo stačilo, aby firma byla dostatečně významná (tedy veliká), aby byla v potížích, které lze označit za přechodné, a aby měla konkrétní odbytové vyhlídky, jinak řečeno - zakázkové krytí. Pokud by se akcionáři (nebo alespoň ti nejvýznamnější) odhodlali a předali výkon akcionářských práv státu, pak by je tento stát více méně oddlužil a navíc dal garance na úvěry nové. Schéma je prosté, ale vyvolalo víc otázek, než kolik byl ministr schopen nalézt odpovědí.
Majitelé na zadních
Problémem je samotný přístup do programu. Skupina kolem Pavla Mertlíka se netají tím, že účinnost programu závisí na tom, zda se podaří z firmy vytěsnit vlastníka, který zklamal. Toto úzké hrdlo zřejmě cítili přinejmenším do jisté míry i lidé kolem Grégra, protože už loni na podzim týdeníku EURO jeden z nich sdělil, že nejschůdnější by bylo všechny ty Soudky a Maroušky zestátnit. A když to legislativa nepřipouští, měli by podle grevitalizace odejít ze scény „dobrovolně . Je ironií Grégrova záměru, že ti, kterým jeho plán vlastně nabízel možnost odejít ze scény s jistou noblesou, se postavili na zadní. Snad proto se nakonec ve zveřejněném Grégrově projektu objevila absurdní myšlenka, že po revitalizaci a dolití státních peněz dostanou dnešní vlastníci podnik prakticky zadarmo zase zpátky.
Jiří Maroušek týdeníku EURO sdělil doslova, že se akcionářských práv vzdát nemůže, že je však ochoten koordinovat jejich výkon se státem. Lubomír Soudek, o němž se tvrdí, že jeho dny v čele managementu Škody Plzeň jsou sečteny, je ještě ostřejší. Podle něho je „nemyslitelné, aby se akcionáři vzdali výkonu svých práv .
Bankovní NE
Postoje významných akcionářů společností zralých na konkurs dávají za pravdu představám, že do programu musí vehnat firmu její věřitel. Problém je v tom, že věřitelů - bank je víc a všechny nejsou ve stejné pozici. Nicméně důvody odkopnutí Grégrova programu zřejmě chápou všechny velice dobře. Investiční a Poštovní banka prohlašuje, že jí v programu chyběla jasná úloha bank jako hlavních ručitelů firem, Česká spořitelna postrádala definici výběru společností, Komerční banka si stěžovala, že plán je jen technickým řešením a vůbec nebere v úvahu, že je třeba změnit legislativu. A Československá obchodní banka naznačuje, že ani finanční ozdravění nestačí, že je nutné rovnou firmám také zajistit strategického nového vlastníka.
Zcela novou tvář celému „průmyslovému revitalizačnímu programu pak dodalo ministerstvo financí. Jeho mluvčí Jana Vargová prohlásila: „Revitalizační program úzce souvisí s nezbytností ozdravění úvěrového portfolia dvou zbývajících státních bank. Pokud se však program bude koncipovat z tohoto pohledu, nejde už o revitalizaci průmyslu, ale o revitalizaci bank, pro které se teprve budou hledat zájemci. Půjde o ozdravění Komerční banky a České spořitelny. Jejich portfolia však stát očišťuje tak jako tak, jenže nikde stát nezískává zároveň záruku, že za prvé právě tyto banky jsou schopné a ochotné své dlužníky nutit k zásadním výrobním restrukturalizacím a za druhé že jsou schopny a ochotny koordinovat svoje věřitelské pozice vůči jedné firmě s ostatními věřiteli. K tomu by je měla nutit až nová podoba revitalizačního programu.
Porážka Grégrova projektu je jednoznačná. Po „dopracování z původního projektu nezůstane kámen na kameni. Grégrovi oponenti se shodují v tom, že celá akce musí začít rekapitalizací bank připravovaných pro privatizaci. Na rozdíl od předchozích dotací bankovnímu sektoru by však nyní měly následovat zásadní zásahy do podnikové sféry. A tak by se konečně rychle rozeběhla její restrukturalizace.
Opakovaná tvrzení, že Grégrův program je jediný komplexní dokument, nejsou zcela objektivní. Hned dvě názorové skupiny ve vládě jsou schopny ve velmi krátké době předložit zcela jiný program sanace průmyslu v České republice.
Věřitel je pánem
Jednu skupinu tvoří ministerstvo financí a Fond národního majetku. Obě instituce mají sice vlastní koncepty, ale ty jsou si velmi blízké. Podle nich by prvním krokem bylo rozhodnutí státu o celkovém objemu nedobytných aktiv, které je připraven převzít od České spořitelny a Komerční banky. Participovat by mohla i Československá obchodní banka, která však vzhledem ke své dosavadní obchodní politice není v problémových podnicích zásadně angažována.
Tato aktiva by měla být soustředěna v instituci nazývané společná platforma. Podle ministerstva financí by společnou platformu tvořily věřitelské banky a státní věřitelé, především Konsolidační banka, Správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny. Společná platforma by dostala na základě výběrového řízení správce, kterým by se stala s největší pravděpodobností renomovaná mezinárodní investiční banka typu Merill Lynch či Salomon Brothers. Správce by musel do platformy dodat svůj kapitál a jeho odměna by až do konce akce byla deponována u třetí nezávislé instituce. Tak by se měly potlačit nežádoucí spekulace. Nesmělo by například dojít k tomu, aby po realizaci nejzajímavějších případů správce sebral odměnu a vypověděl smlouvu. O výnos z transakcí by se podle předem dohodnutého klíče dělili všichni účastníci platformy
Kumulované pohledávky by společná platforma nabízela v aukcích. Zájemce by je kupoval, aby získal nástroj na ovládnutí dlužnické firmy. Když by se zájemce nenašel, cena v aukci by klesla pod předem stanovenou minimální hodnotu. A v tom případě by pak nastala restrukturalizační varianta. Společná platforma by se pokusila pohledávku kapitalizovat, tedy překlopit do akcií dlužnické firmy, nebo by následoval konkurs. Když by se podařilo z firmy vytěsnit vlastníky, společná platforma by byla ochotna restrukturalizovat úvěrové zatížení firmy a podílet se na jejím oživení. Konsolidovaná firma by pak opět hledala nového vlastníka.
Stanné právo
V případě, kdy by se konkurs jevil jako jediné řešení, nabízí tato varianta revitalizace lék nastíněný již v druhém ekonomickém balíčku z roku 1997. Tímto lékem by měl být specializovaný senát obchodního soudu, který by řešil konkursní žaloby v extrémně krátkých termínech.
V praxi by tak revitalizátor dostal zbraň i na ty případy, kdy se současní vlastníci typu Soudek či Maroušek odmítají vzdát kontroly podniku. A to přesto, že jeho skutečný kapitál je záporný a vše vlastně patří věřitelům. Během velmi krátké doby by mohly být na insolventní firmy prohlášeny konkursy a vzpurné vlastnické manažery by během velmi krátké doby nahradil správce konkursní podstaty. Restrukturalizaci spočívající v bleskovém odprodeji životaschopných částí firmy by pak již nic nestálo v cestě.
Zde existuje samozřejmě politické riziko. Vytěsňovaní vlastníci velkých firem by se mohli pokusit spolehnout se na obavy státu z konkursů, které by při aktivním vytváření obstrukcí mohly připravit o zaměstnání tisíce lidí. Vzhledem k mizivé schopnosti vlády rychle reagovat není toto riziko zanedbatelné.
Jak vše zaplatit?
Druhou variantou globálního řešení jsou koncepce místopředsedy vlády Mertlíka a jeho náměstka Jana Mládka. Přestože se od názorů ministerstva financí a Fondu národního majetku liší jen v dílčích detailech, právě ty však mohou být ještě předmětem ostrých střetů. Mertlíkova koncepce totiž vychází z principu zestátnění. V průběhu revitalizace by měly být problémové podniky de facto nacionalizovány a začleněny do státního holdingu nazývaného Revitalizační agentura státu - REAS. Zde je oproti názoru ministerstva financí rozdíl pouze ideologický, spočívající v různosti pohledu na schopnost státu spravovat podnikatelské subjekty.
Podstatnější rozdíl je v přístupech k správě a financování revitalizační instituce. Podle Mertlíka nepůjde o jednoho správce v podobě investiční banky, ale o státní organizaci, která si najme špičkové a drahé manažery. To vyžaduje, aby tuto instituci vybavil stát kapitálem. Zřejmě tak, že do jejího základního jmění vloží svůj nejlepší majetek, tedy akcie ČEZ, Telecomu, podíly v Transgazu, Čepro a podobně. Proti úvěrům, na něž by si REAS nikdy nebyl schopen vydělat, by tedy stál nejhodnotnější majetek státu.
Kompromis je velmi pravděpodobný. Celou operaci budou muset krýt výnosy z privatizace státního majetku. Na zvolenou formu převodu peněz bude mít jistě vliv i ruská negativní zkušenost s Oneximbankou. Stát poskytl na jištění úvěrových obchodů kvalitní majetek a těžce na to doplatil.
Cesta ke skutečnému revitalizačnímu programu pro průmysl v České republice je tedy konečně otevřena. Jak však celý projekt dopadne, není jasné. Poražený Grégr není osamocen, stojí za ním Investiční a Poštovní banka, která by bezpochyby uvítala takovou konstrukci revitalizace, při níž by se dostala ke státní pomoci i ona sama, a nejenom státní banky před privatizací.
