O z d r a v e n í č e s k é h o p r ů m y s l u
Vládo, hoď záchranné lano dříve, než se utopíme, volají všichni Marouškové, Soudkové, Junkové a další šéfové a majitelé českých průmyslových gigantů. Nemusí ani křičet moc nahlas, protože i slabý hlas se rozezvučuje na ozvěně z ohrožených výrob, propouštění, růstu nezaměstnanosti, nesplněných zahraničních zakázek.
Vláda nemůže neslyšet, což jako dobré znamení kvituje i velká průmyslová lobby. Nicméně i cesta dobrých úmyslů může vést do pekla.
Situace je vážná. Podle posledních údajů Českého statistického úřadu stoupl za tři čtvrtletí loňského roku počet společností se záporným vlastním jměním ze 439 na 457. Suma předlužení narostla z 22,4 na 31,7 miliardy korun, tedy o víc než čtyřicet procent. Právě tyto firmy je jistě slyšet více než ty, kterým se podařilo zvýšit zisk a efektivitu podnikání. Těch naštěstí také nebylo málo.
Jisté znepokojení však musí vzbuzovat to, že v těžkých potížích jsou podniky, jejichž pád by vyvolal lavinu, schopnou strhnout stovky středních i menších dodavatelských firem. Na dlažbě by se mohly ocitnout řádově desetitisíce lidí, šance na nalezení pracovního místa by byla mizivá. Hlavně v určitých regionech, které podle zaměstnanosti jsou závislé často na jediné firmě.
Rozsah problému je mimořádný. Počítat s tím, že se vše vyřeší bez díry do státního rozpočtu, by bylo naivitou, ale lze diskutovat o tom, jak zaručit, aby tato díra byla co nejmenší.
Hloupostí lze při záchranných operací nadělat dost. Proto by si měla vláda hned na počátku vyjasnit, zda je jejím cílem stimulace tržní ekonomiky, či jakýsi hybridní systém, kdy stát otcovsky pečuje o své trochu zlobící soukromé majitele.
V tržní ekonomice jednoznačně o alokaci zdrojů rozhoduje finanční trh prostřednictvím bank či burz. Jestliže v průběhu transformace banky umísťovaly své zdroje, slušně řečeno, často jen málo efektivně, neznamená to ještě, že je tento princip špatný. Rozdělování zdrojů probíhalo v málo rozvinutém bankovním sektoru, ale také v málo či falešně rozvinutém sektoru průmyslovém. Jednotliví podnikatelé za sebou neměli historii žádnou, či jen socialistickou, navíc působil značný politický tlak. A to vše v prostředí nízké etiky jak podnikatelů, tak i bankéřů.
Přes všechny výhrady, že se banky ať záměrně, či omylem v minulosti často netrefily do správného cíle, budou to v budoucnu opět jen banky či v širším pojetí finanční trhy, které výrobu financují. Grégrův plán oživení průmyslu tudíž nesmí peněžní domy stavět do role strýců, kteří si jen točí palce na břiše, protože si starosti dělat nemusí.
Plán je však nejen dost velkorysý k chybujícím bankám, ale podobně snímá velkou část staré odpovědnosti i ze současných vlastníků zachraňovaných společností. Nejenže o svůj majetek nepřicházejí, ale dokonce je jen jejich dobrou vůlí, zda výkon vlastnických práv převedou na stát, který by byl ochoten jejich majetek, jejich firmu zachránit.V případě, že se Soudek rozhodne poslat Grégra k šípku, může sice plzeňská Škoda vypadnout z projektu, a sama tak padnout, ale na státu zůstane jiné břemeno: nejenže by platil podpory v nezaměstnanosti, ale zřejmě by musel i zamáznout díru, která by po průletu Škodovky komínem zůstala v bilanci například Komerční banky. Tam už totiž možnost krachu neexistuje.
Pravdu má tedy šéf Živnobanky Jiří Kunert, když princip dobrovolnosti společností či jejich vlastníků považuje za největší vadu na kráse záchranného plánu. Nejen jemu chybí věřitelský výbor, který vezme dlužníka do kleští a zinkasuje buď zachráněný dluh, nebo definitivní ztrátu. Nutno přiznat, že pro podobný postup u nás chybí především zákonná opora. Bankéři tak již roky pláčou nad postavením věřitele v České republice. Na druhou stranu nelze než jim připomenout, že by se v tom případě měli zamyslet, proč je jejich lobby v zákonodárných sborech o tolik slabší než lobby dlužníků.
Ministerstvo průmyslu a obchodu však podle návrhu svého projektu vidí celý problém ještě jinou optikou. Už mnohem dřív, než se mohl seznámit se skutečným stavem konkrétních firem, věděl ministr Grégr, že jeho projekt je ušit na míru přesně dvaatřiceti podnikům. Je pravděpodobné, že k číslu došel zprostředkovaně přes banky. I když ty se halí do bankovního tajemství, dávají zřejmě najevo, že více než polovina delikventních úvěrů leží jen na několika desítkách firem. Asi nebylo zase až tak obtížné z několika desítek dojít k zázračnému číslu třicet dva. Jenže celý fór programu spočívá v tom, že jeho vlastníci sami stát požádají o pomoc, a tudíž dnes ministr může jen těžko vědět, zda těchto prosebníků bude zrovna tři desítky a dva navíc. Nelze se ubránit dojmu, že ministerstvo či sám pan ministr vidí pořád jen tradiční Škodovky, ČKD či Desty jako mohutné celky, na nichž stojí česká ekonomika. Jak to může vědět? Lze si přece docela dobře představit, že místo jediné gigantické Škody Plzeň bude v Plzni a okolí fungovat řada menších firem, evidentně se zahraniční účastí a možná také s docela inovovaným, či dokonce zcela odlišným výrobním programem. Protože tuto budoucnost nelze vyloučit, je nutné všechny záměry, které budou zachraňované podniky předkládat, brát s větší či menší skepsí. Z toho pak plyne, že jakkoliv na papíře ministr argumentuje tím, že by mohl být plán nakonec rozpočtově neutrální, v praxi tomu tak nebude. Ostatně mezi čtyřma očima to přiznávají i vysocí činitelé ministerstva průmyslu a obchodu, kteří dodávají, že poloviční úspěšnost by byla důvodem k malé oslavě. A utěšují se tím, že ona díra do rozpočtu by vznikla vlastně až za pár let, kdy už na tom hospodářství může (ale nemusí) být lépe než nyní. Jenže je otázkou, zda nepůjde o léta promarněná: kdyby podnik zkrachoval dneska místo za pět let, už pět let by na jeho troskách mohl růst jiný, který by byl tím pravým místem pro alokaci kapitálu.
Na druhou stranu stát má právo a snad i povinnost přiznat, že mu nejde „jen o ekonomiku, ale že je ve hře mnohem víc faktorů, přičemž jedním z prvních je stránka sociální. Pak je to jiná káva.
