Gross chystá vládu Klause

Prezident se dohodl s lídrem ČSSD, Topolánek zatím mimo hru

Dá-li se výměna vládního kabinetu přirovnat k tenisovému zápasu, pak se nacházíme na začátku prvního setu za stavu 2:1. Dva vítězné gamy má na kontě prezident Václav Klaus – první mu darovala sociální demokracie donucením Vladimíra Špidly k demisi, druhý získal za promptní a korektní jednání s nejsilnějšími politiky o sestavení vlády nové. Jednička symbolizuje páteční pověření Stanislava Grosse sestavením vlády.

Mlha kolem Grosse.

Když sociální demokraté předminulý víkend torpédovali Vladimíra Špidlu, mysleli si, že premiérské křeslo nemůže Stanislava Grosse minout. Na politické scéně panovala jednota, že další vládu by měl opět sestavovat předseda nejsilnější strany ve sněmovně. Notabene, když jde o nového (byť jen úřadujícího) předsedu. Václav Klaus však překvapil, když se rozhodl vést konzultace o sestavení vlády jen s předsedy tří parlamentních stran (ČSSD, ODS, KDU-ČSL), a pak dokonce předem stanovil, že pověří jen toho, kdo jej přesvědčí, že má stabilní podporu poslanecké většiny. Tím vyloučil vládu s podporou „ad hoc“. Napětí vzrostlo, když pan profesor po prvních konzultacích sdělil, že žádný z předsedů zatím zadání nesplnil. Blafuje prezident nebo Gross, trnuli předáci ČSSD. Teprve v pátek si Václav Klaus pozval úřadujícího šéfa ČSSD na Hrad a pověřil ho sestavením nové vlády. Ještě předtím ovšem stanovil podmínku, že se kabinet musí obejít bez tiché podpory komunistů a že vláda by měla představovat skutečnou změnu.
Požadavkem stability Klaus zasáhl Grosse na nejcitlivějším místě. Jako se kdysi Špidla zaklínal tajemnou formulkou „zdroje tady jsou“, i Gross se hned na začátku utekl k ujištění o pokračování dosavadní stojedničkové koalice, aniž by upřesnil podrobnosti. Plán – pokud ovšem nešlo jen o zastírací manévr - se mu hned minulé úterý zhroutil. Odchodem Tomáše Vrbíka a Mariana Bielesze zaniká poslanecký klub US-DEU a vláda ČSSD/KDU-ČSL/US-DEU by tak mohla počítat jen s 99 hlasy. Z přechodně nezařazené trojice Vrbík – Bielesz – Petr Kott by jí podpořil jen Kott, ten dokonce minulý čtvrtek formálně potvrdil příslušnost k US-DEU. Vrbík byl při úprku z klubu rychlejší, Bielesz odcházel pomalu, přesto i on týdeníku EURO potvrdil, že klub k 9.červenci opustí a že není cesty zpět, ledaže by se ČSSD vzdala většiny v příští vládě.
Zatímní stovka hlasů je málo. A i kdyby se našla, vůbec není jasné, jak by se zbylí unionisté postavili ke skutečnosti, že mají sekundovat u vzniku kabinetu, v němž vůbec nemusí být zastoupeni. Unionistický poslanec Pavel Svoboda například tvrdí, že si podporu vlády bez účasti US-DEU vůbec nedokáže představit. Účast unionistů by mohla naopak popudit některé sociální demokraty. Gross znatelně ubral plyn a opatrně přešel k výrokům, že se jen „bude snažit“ o kabinet, který by se obešel bez podpory komunistů. Smršť podmínek pro vznik nové vlády nemusí Grosse zvlášť trápit, Ústava žádný pojem „podmínečné pověření“ nezná. Přesto nelze očekávat, že by Gross Klausovo přání mlčky ignoroval.
Zároveň kuloáry zaplavily zvěsti o jednotlivcích v řadách KSČM a ODS, kteří by byli ochotni novou vládu podpořit. Mezi komunisty prý může jít o reformního místopředsedu Jiřího Dolejše, kterého zklamalo vítězství konzervativního křídla na nedávném českobudějovickém sjezdu KSČM. V ODS by údajně Grosse mohla podpořit skupina poslanců kolem šéfa klubu Vlastimila Tlustého, která není nakloněna předčasným volbám, protože by upevnily stranickou pozici předsedy Mirka Topolánka.

Hledání stability.

Oficiální pomoci od ODS a KSČM se sociální demokraté pomoci dočkají stěží. Občanští demokraté mají nakročeno k tak nezvykle vysokému úspěchu v příštích volbách, že uvažovat o atentátu nemá nikdo z nich důvod a hlavně odvahu. Také komunisté by byli blázni, kdyby podíl na rostoucí moci pěsti dělnické třídy vyměnili za pofidérní trafiku na dva roky. A jestli měl někdo z opozičních poslanců skutečně zaječí úmysly, na chvíli je ohrozil stabilizačním požadavkem Václav Klaus: vždyť kdyby Gross tajné přísliby prezidentovi jen naznačil, Klaus nemusel uvěřit a pověřil by někoho jiného. Když by je naopak vynesl transparentně na světlo a předem prozradil, nic z nich nemuselo zůstat. Gross měl před Klausem holé ruce, jinak by se po schůzce s prezidentem minulý čtvrtek nemohl svěřit s přáním, aby během dalších jednání otupila „poněkud vyhrocená pozice některých politických subjektů“.
Přesto Gross nakonec u Klause uspěl. Prezident si samozřejmě jako člen a čestný předseda ODS přeje úspěch své strany v příštích volbách, zároveň ale Mirek Topolánek nesplňuje jeho představy stranického lídra. Klaus se s Grossem mohou domluvit, že volební triumf ODS neuteče, Gross dostane šanci dokončit nepopulární reformu a Topolánek si nebude moci připsat na své konto body za to, jak se mu povedlo přitlačit Grosse ke zdi. Topolánkova pozice na podzimním kongresu ODS by tedy nebyla tak jistá, jak je po eurovolbách dnes.
Ale v tuto chvíli může Gross Klause získat i pro jiné řešení: upečen by byl takový kabinet, který by čerstvému šéfovi ČSSD plně vyhovoval, zároveň by však měl dost objektivních příčin v něm sám nefigurovat. Premiérem by se stal někdo jiný. Pořád také není vyloučeno, že vládu podpoří i ODS, to by ale musel být stanoven termín předčasných voleb. V ODS dosud padají dva okruhy termínů: buď ještě letos na podzim spolu s krajskými volbami nebo příští rok na jaře. „Nikoli v červnu, rok by byla moc dlouhá doba. Viděl bych třeba březen 2005,“ řekl týdeníku EURO místopředseda sněmovny Ivan Langer z ODS. Všechno v takovém případě záleží na tom, jaký názor v ODS zvítězí. Navenek totiž pravicová opozice vystupuje jednotně, ve prospěch předčasných voleb. Pochybnosti o loajalitě lidí kolem Vlastimila Tlustého zaznívají v kuloárech od sociálních demokratů.

Volné sdružení svobody.

Klaus obratně využil příležitost a srovnal sedm let staré účty s Unií svobody. Ještě než zanikl její poslanecký klub, ostentativně ji přiřadil po bok komunistům a nepozval ji ke konzultacím o nové vládě. Přitom právě na ní závisí stojedničkové řešení, které prosazuje Stanislav Gross. Přehlížením Miroslava Grebeníčka a Pavla Němce zabil Klaus dvě mouchy jednou ranou. ODS totiž v těchto dnech vystupňovala úsilí zdiskreditovat svého obratného protivníka Grosse tím, že sociální demokraty líčí jako kamarády komunistů. O prezidentovi se teď může říkat, že komunistický vliv reálně potlačuje, zatímco Stanislav Gross se jednání s KSČM nezřekl ani verbálně, a navíc de facto jinou možnost než přijmout nabídku ke spolupráci mít ČSSD možná ani nebude.
Projevil-li Václav Klaus úmysl nejmenovat vládu, která by byla podporována komunisty, zní to sympaticky, leč nevěrohodně. Když se komunistické hlasy hodily před rokem v prezidentských volbách jemu osobně, neváhal, zdatně o ně usiloval a nakonec jejich zásluhou i vyhrál. Stokrát se mohou političtí lídři zaklínat, že s komunisty nejednají, když sám tento argument už při sestavování kabinetu roli hraje.
Z osmi poslanců Unie svobody se kvůli ztrátě klubu stalo nechráněné stádo, v němž teď budou lovit silnější partaje. Posílit by mohly především kluby lidovců a ODS. Poměr sil mezi koalicí a opozicí proto zatím nelze považovat za ustálený, i když se Gross snaží navázat na stojedničkovou minulost. Je paradoxní, že zatímco původně nezávislí poslanci Svatopluk Karásek a Táňa Fischerová (oba US-DEU) osvědčili navzdory dva roky starým prognózám loajalitu, kamenem úrazu se pro Unii svobody stali náhradník Vrbík a dlouho bezvýznamný Bielesz.

Vydusit Grosse.

Václav Klaus v roce 1996 těžce nesl, když ho prezident Václav Havel nepověřil sestavením kabinetu ihned po vítězných volbách, ale až po několikadenním váhání. Klaus však v této praxi pokračuje. Nerozhodl se hned. Po jednání s Grossem si nechal předložit alternativní plán od šéfa ODS Topolánka, vyslechl i představy lidoveckého předsedy Kalouska. Suše konstatoval, že ODS uznává Grossovo právo sestavovat vládu, samotný akt pověření však odložil. Veškeré sondáže proto do pátku byly stále neoficiální a mohl je vlastně provádět kterýkoli z politiků. Tento styl ostře kontrastuje se strohostí, přímostí a věcností odstupujícího premiéra Vladimíra Špidly, za jehož slovy během demise nebylo nutné hledat jinotaje ani kalkuly.
„Nejvíc mi je líto, že už se mi nepovede dokončit vysokoškolskou reformu. To už nebudu mít příležitost,“ svěřil se Špidla minulou středu novinářům. Naopak je mu lhostejný osud některých privatizačních projektů. „Ale, privatizační projekty. Na nich není nic vzrušujícího. Které to jsou? Je to Český Telecom, který běží normálním rutinním způsobem. To už není žádná strategie. Strategie je zprivatizovat,“ popisoval bezelstně končící předseda vlády. „Vybrání ideální nabídky je sice těžká věc, ale to není nic tak zajímavého ani důležitého jako reforma vysokých škol,“ řekl. Komentovat aktuální politickou situaci odmítá, stejně jako kolující úvahy o svém dalším působení, například na postu eurokomisaře nebo předsedy Poslanecké sněmovny. „Jako poslanec chci pracovat s plným nasazením,“ prohlásil.

Předčasné volby.

Důrazem na stabilitu chystané vlády Klaus nejen předchází situaci, do níž se pravidelně dostával Vladimír Špidla, totiž nepřipravené čelní srážce. Předchází i výtkám, že chce nechat Grosse učinit první marný pokus, protože druhý bude svěřen některému z pravicových lídrů. Aspoň to je tedy v tuto chvíli jasné, že se Klaus snaží odehrát svůj vrcholný tenisový zápas v jediném, vítězném setu. Nakonec Grossovo pověření ještě neznamená, že se nestane premiérem někdo úplně jiný. Špidlova nastavovaná vláda zůstane u kormidla asi hodně dlouho, protože scénáře kolující sněmovnou často míří k předčasným volbám. Půtku o to, zda měl Gross bez garance stabilní většiny - čím Gross Klause vlastně přesvědčil zůstává pod pokličkou - vůbec nárok něco sestavovat, máme za sebou. Teprve teď dojde k jednání natvrdo. Vzduchem začnou létat jména premiéra a ministrů. A jestli Gross většinu nenajde, přijde za stavu 5:2 na řadu jednání o úřednické vládě s vidinou předčasných voleb. Vytvoření takové vlády by tenisté mohli označit výhrou 6:3 pro pravici. Jenže Gross není Špidla: sice o tom nemluví, ale zdroje skutečně má. Že někoho z opozice získá na svou stranu, není vyloučeno.

Kdo bude vládnout? Stanislav Gross, předseda nejsilnější strany ve sněmovně, pověřený sestavením nové vlády, má několik možností. Reálné se zdají být tři varianty:

• Staronová levostředová koalice. O uchování dosavadní tříbarevné sestavy ČSSD/KDU-ČSL/US-DEU mluví Gross nejčastěji. Došlo by jen k potlačení nebo úplné eliminaci unionistů, k výměně některých ministrů a k restrukturalizaci resortů. Kabinet by možná pracoval ve složení: Zdeněk Škromach (vicepremiér, ministr místního rozvoje a veřejných prací), Miroslav Kalousek (vicepremiér, ministr obrany), Petr Ibl (ministr vnitra a informatiky), Bohuslav Sobotka (ministr financí), Cyril Svoboda (ministr zahraničí), Petra Buzková (ministryně spravedlnosti), Jaroslav Palas (ministr zemědělství), Libor Ambrozek (ministr životního prostředí), Michaela Šojdrová (ministryně školství a kultury), Milan Urban (ministr dopravy a průmyslu), Josef Janeček (ministr zdravotnictví a sociálních věcí) a Richard Dolejš (vedoucí úřadu vlády). Nabídku na převzetí ministerstva financí údajně dostali i exministr Jiří Rusnok a František Koníček, dosavadní náměstek ministra Škromacha. Možná se ministrem spravedlnosti bude muset stát Pavel Němec. Problém je, že tato sestava by ve sněmovně vládla jen 99 hlasy (včetně poslance Petra Kotta), podporu by tedy musela hledat u jednotlivců z řad ODS nebo KSČM (bizarním řešením a la chytrá horákyně by byla podpora od poslanců KSČM, kteří jsou členy jejího klubu, nikoli však strany samotné – například Kateřina Konečná). Jistá zdaleka není ani podpora unionistů, kteří by přišli o vládní zastoupení, které by však mohlo být kompenzováno jinak.

• Menšinová vláda ČSSD. Tato varianta by připadala v úvahu pouze kdyby ČSSD akceptovala nabídku KSČM na tichou podporu (vznikla by většina 111 hlasů). Komunisté avizovali, že by si kladli podmínky, zatím však neupřesnili jaké. Ministry by se zřejmě stali například Vladimír Laštůvka nebo Jan Kavan (zahraničí), Miloš Kužvart (životní prostředí), Jaromír Schling (doprava) nebo Jiří Rusnok (finance). Není vyloučeno, že část sociálních demokratů by chtěla KSČM ve vládě víc „namočit“ a požadovala by převzetí některých resortů. Varianta spolupráce s KSČM by však zřejmě přicházela v úvahu jen jako nouzové řešení, Gross dosud tvrdil, že se bude snažit o vládu bez podpory komunistů a i prezident Klaus podmínil vyloučením tiché podpory od KSČM jmenování kabinetu.

• Vláda podporovaná ODS, směřující k předčasným volbám. Zda by šlo o vládu politickou nebo úřednickou, ponechává ODS na konkrétní dohodě, rozhodně by však do ní občanští demokraté nechtěli sami vstoupit. Pokud by ČSSD byla ochotna akceptovat konání pro ní v tuto chvíli nevýhodných předčasných voleb (ODS by za kompromisní termín považovala jaro, respektive březen 2005), umožnilo by jí to sestavit buď úřednickou vládu, jež by bez „kompromitace“ ČSSD (i lidovců a unionistů) dokončila nepopulární kroky a dala Grossovi čas zkonsolidovat stranu před volbami, nebo funkční kabinet, jímž by si Gross naopak v případě angažmá ČSSD mohl vylepšit image reformátora. Pokud by to ovšem ODS socialistům vůbec dovolila.

• Václav Klaus prohlásil, že úřednickou vládu by si nepřál.